Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3943/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, 110 00 Praha, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, i. s. JUDr. Kateřinou Mullis, Ph. D., advokátkou se sídlem na téže adrese, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 503/2018-184 ze dne 4. 9. 2018, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 152/2017-150 ze dne 18. 5. 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 42 C 195/2015-106 ze dne 13. 10. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení , a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Braník, obec Praha. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy v souzené věci nerespektovaly ustálenou judikaturu, dle níž je zásadně nepřípustné obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů k nemovitostem podle restitučních předpisů nevydatelným. K tomu stěžovatel uvedl, že předmětné pozemky byly v 80. letech 20. století zastavěny místní komunikací I. třídy, tedy v době nesvobody přešly na československý stát, poté na základě na stěžovatele. Žalovaní tak měli jako oprávněné osoby požádat o jejich vydání cestou restitučních předpisů, což neučinili. Dále stěžovatel namítl, že jeho dovolání nemělo být přiděleno senátu 22 Cdo, nýbrž senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu, neboť věci s restitučním prvkem a vyplývající ze jsou v souladu s rozvrhem práce dovolacího soudu nejpozději od roku 2007 přidělovány právě posledně uvedenému senátu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K námitce porušení zásady zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že o restituční věc se nejednalo. Stěžovatel podal klasickou žalobu na určení vlastnického práva, které se na restitučních předpisech nezakládalo a ani zakládat nemohlo, poněvadž osobou oprávněnou k restituci stěžovatel nebyl. Jím tvrzená souvislost s údajným obcházením restitučních předpisů ze strany žalovaných nemůže z věci udělat věc restituční. Takovým pojítkem pak nemůže být ani stěžovatelem předestřená argumentace (konstrukce) přechodu vlastnického práva dle , kterou soudy shledaly lichou již proto, že na základě příslušných hospodářských smluv bylo na stěžovatele převedeno pouze právo hospodaření ke stavbě komunikace, nikoli k pozemku (srov. kupř. str. 7 in fine napadeného rozsudku obvodního soudu). Za této situace Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání stěžovatele nepřidělil senátu 28 Cdo.

Pokud jde o námitky stran nedodržení judikatury zapovídající obcházení restitučního zákonodárství ze strany soudů, Ústavní soud podotýká, že identickou výhradu již vypořádal dovolací soud v napadeném usnesení. Nejvyšší soud konkrétně ozřejmil, že vskutku nelze obcházet restituční proces prostřednictvím obecné určovací žaloby. Současně však připomněl, že z tohoto pravidla judikatura dovodila v minulosti několik výjimek, jednou z nichž je i případ, kdy vlastníci neuplatnili restituční nárok proto, že jednali v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, legitimně se domnívali, že jsou vlastníky předmětných pozemků, přičemž jejich vlastnické právo bylo zpochybněno až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva stanovených restitučními předpisy. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci. V podrobnostech lze na podrobná odůvodnění napadených soudních rozhodnutí zcela odkázat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 16. ledna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu