Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1370/2020

28 Cdo 1370/2020-126

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: R. K., nar. XY, bytem XY, adresa pro doručení: XY, zastoupený JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 193, proti žalovanému: Jihočeský kraj, IČ 70890650, se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, o vydání movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudkuKrajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2019, č. j. -72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2019, č. j. -48, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání obrazu Českobudějovické madony a mincí specifikovaných v Zápisu o převzetí numismatické sbírky ze dne 19. 1. 1967 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda se lze cestou vlastnické (reivindikační) žaloby domáhat vydání movitých věcí převzatých z hlediska restitučního zákonodárství v rozhodném období státem ze společného majetku manželů (právních předchůdců žalobce) na základě pravomocného rozhodnutí soudu odsuzujícího jednoho z nich k trestu propadnutí majetku. Měl za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( ), neboť je neshledal přípustným ( ).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž věci převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, žádat o jejich vydání dle restitučních předpisů, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle předpisů obecných, a to ani formou určení vlastnického práva podle ; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedené pravidlo se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. ). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za určitých skutkových okolností, zejména když neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, ovšem nelze mít za to, že by se žalobce postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. ; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. ). Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal věci do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí či uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na vydání věci (srov. usnesení Nějvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. , odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).

Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že vlastnická (reivindikační) žaloba v posuzovaném případě obchází smysl a účel restitučního zákonodárství, když movité věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, byly státem v rozhodném období odňaty na základě pravomocného rozhodnutí soudu ukládajícího trest propadnutí majetku, jež nebylo odklizeno ani v devadesátých letech dvacátého století (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 1994, sp. zn. 36/93), respektive, nemělo-li by být jejich odnětí státem ve vztahu k manželce odsouzeného pokryto uvedeným nabývacím titulem (jak argumentuje dovolatel), došlo k jejich odnětí bez právního důvodu ( , o mimosoudních rehabilitacích), aniž k nim žalující dovolatel či jeho právní předchůdce uplatnil nárok dle restitučního předpisu, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V situaci, kdy měl stát dotčené movité věci v době běhu lhůt k uplatnění restitučního nároku zjevně ve své – nikým nezpochybňované – držbě (v držení Jihočeského muzea v Českých Budějovicích) přitom dovolateli, respektive jeho právním předchůdcům, muselo být zřejmé, že se jejich vydání může domáhat toliko prostřednictvím restitučních předpisů, pročež již není na místě poskytovat mu právní ochranu cestou vlastnické (reivindikační) žaloby.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaný se práva na náhradu nákladů dovolacího řízení vzdal.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 7. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu