Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2649/2023

30 Cdo 2649/2023-174

USNESENÍ

V. F.

České republice – Ministerstvu financí

, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. -140, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Úřadu městské části Brno-sever, dále před Magistrátem města Brna a následně před správními soudy (Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem), jehož předmětem bylo odstranění stavby nacházející se na pozemku sousedícím s pozemkem žalobkyně a které žalobkyně iniciovala svým oznámením (dále jen „posuzované řízení“).

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2022, č. j. -99, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 108 789 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 3. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), přičemž ve zbývající části znějící na zaplacení částky 391 211 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a závěrem rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 a 3 věty první , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. ). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.

Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. ). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. ).

Ve vztahu k otázce, zda je posuzované řízení namístě hodnotit jako složité, nebo zda je třeba tuto složitost naopak považovat za sníženou, však podané dovolání uvedeným požadavkům nevyhovělo, neboť v něm žalobkyně nevymezila, kterou ze čtyř možných variant přípustnosti dovolání upravených v považuje za splněnou. Ze stejného důvodu podané dovolání neobsahuje náležitosti upravené v ani v té části, v níž žalobkyně namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, když tzv. základní částku odškodnění nenavýšil na základě zhodnocení kritéria jednání poškozeného, neboť ani ve vztahu k této dílčí právní otázce žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Totéž pak platí i ve vztahu k otázce významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, v rámci níž žalobkyně zkritizovala závěr odvolacího soudu (zahrnující nadto v rozporu s větou první nejen závěr právní, ale i závěr skutkový), podle kterého byl tento význam snížený a nikoliv zvýšený, jak žalobkyně v řízení prosazovala. Ani s touto otázkou totiž žalobkyně žádný konkrétní důvod přípustnosti podaného dovolání upravený v nespojila.

Dovolání žalobkyně tedy v uvedené části nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Brojí-li žalobkyně svým dovoláním také proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho vyhovujícím výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 108 789 Kč s příslušenstvím, není její dovolání v této části subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. , nebo ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. ). Tento předpoklad však v případě částky 108 789 Kč s příslušenstvím, jež byla žalobkyni přiznána, naplněn není.

V části, která směřuje proti témuž výroku napadeného rozsudku v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho výroku III týkajícím se nákladů řízení, pak podané dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví

Dále se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání žalobkyně ve zbývající části přípustné podle

Otázka, jak vysoké zadostiučinění lze považovat za přiměřené z hlediska povinnosti soudů posuzovat každý případ individuálně, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalobkyně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. , ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usneseními Nejvyššího soudu ze dne ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , a ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. , přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá. V této souvislosti je namístě především poukázat na skutečnost, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz zejména bod VI. Stanoviska), pokud při stanovení výše přiznaného finančního zadostiučinění vyšel ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení, načež tuto částku dále upravil v závislosti na zhodnocení vlivu zjištěných individuálních okolností případu, jež jsou významné z pohledu kritérií upravených v až e) , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž žádné z těchto kritérií současně neopomenul (uvádí-li žalobkyně, že odvolací soud nepřihlédl k blíže nespecifikovaným okolnostem, které uvedla již ve svém odvolání, na něž současně odkázala – viz str. 12 dovolání, postupovala v rozporu s , v souladu s nímž v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení). Stran výše částky, k níž odvolací soud tímto postupem následně dospěl, pak Nejvyšší soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což však v případě žalobkyně (vzhledem k závěrům, které odvolací soud na podkladě skutkových zjištění, jejichž správnost nelze podle věty první v dovolacím řízení revidovat, vyslovil ve vztahu k jednotlivým kritériím a které žalobkyně v dovolání relevantně nezpochybnila – viz výše) naplněno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, které jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání ve smyslu nelze dovodit ani ve vztahu k otázce (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované Stanoviskem), zda lze posuzované řízení chápat jako extrémně dlouhé. Rovněž i v tomto případě platí, že Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu závěru týkajícího se přiměřenosti délky posuzovaného řízení, jenž zahrnuje též otázku případné extrémní délky tohoto řízení, posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž i touto otázkou se zabývá až za situace, pokud odvolací soud na základě aplikace uvedeného ustanovení dospěl ke zjevně nepřiměřenému závěru, k čemuž však v nyní řešeném případě taktéž nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , a ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. ).

Ani otázka valorizace tzv. základní částky, která plyne ze Stanoviska, ve vztahu k znehodnocení měny inflací (která by měla být podle názoru žalobkyně dovolacím soudem posouzena jinak), přípustnost dovolání žalobkyně ve smyslu nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. ). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. ). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. ). Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. , nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. . Zahrnula-li pak žalobkyně do této části dovolání také tvrzení, podle kterého by měl Nejvyšší soud při řešení uvedené otázky nyní přihlédnout rovněž k tomu, že i samotná délka odškodňovacího řízení je již nepřiměřená (viz str. 19 dovolání), učinila tak nadto v rozporu se zněním , podle kterého v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Přípustnost podaného dovolání ve smyslu konečně nezakládá ani otázka (která dle názoru žalobkyně v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena), po jak dlouhou dobu budou judikatorní závěry týkající se určení výše tzv. základní částky zadostiučinění a vyplývající zejména ze Stanoviska aplikovatelné, a to právě s ohledem na znehodnocení měny inflací. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, pročež jakýkoliv závěr dovolacího soudu, jenž by se této otázky týkal, by se nemohl v poměrech žalobkyně nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustnost dovolání nemohou založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze otázky, jejichž zodpovězení je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ). Pokud pak žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. , toto rozhodnutí se týká zcela odlišného typu nároku (konkrétně náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsouzením poškozeného), a jeho závěry tudíž na danou věc nedopadají.

Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud zatížil řízení procesní vadou (porušení zásady dvojinstančnosti řízení nerespektováním ), a to aniž v této souvislosti vymezila samostatnou procesněprávní otázku, ve vztahu k níž by v souladu s požadavky též vymezila důvod přípustnosti podaného dovolání, pak k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle věty druhé přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 11. 2023

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu