Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2193/2026

-733

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) R. Z., b) M. T., c) J. B. a d) M. H., všech zastoupených Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem v Krnově, Opavská 522/5, proti žalovanému R. Š., zastoupenému JUDr. Janem Lokajíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1074/26, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2026, č. j. -654, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. -436, určil, že žalobce a), žalobce b), žalobce c) a žalobce d) jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5 na nemovitých věcech v rozsudku uvedených (výrok I), určil, že žalobce a), žalobce b), žalobce c) a žalobce d) jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 4/100 na nemovitých věcech v rozsudku uvedených (výrok II), určil, že žalobce a), žalobce b), žalobce c) a žalobce d) jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 9/100 na nemovitých věcech tam uvedených (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok IV) a vůči státu (výrok V).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali určení, že jim k předmětným nemovitostem náleží vlastnické právo. Podle tvrzení žalobců nabyli nemovitosti společně s otcem žalovaného do spoluvlastnictví, neboť je získali při výkonu společné činnosti v rámci sdružení (postupně od roku 2011 do roku 2019), nicméně vlastnické právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno pouze ve prospěch otce žalovaného. Žalovaný nabyl vlastnické právo k nemovitostem v dědickém řízení po svém otci.

3. K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Ostravě dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III a V potvrdil s tím, že ve výrocích II a III jej potvrdil ve správném znění v rozsudku uvedeném (první výrok), ve výroku IV jej změnil ohledně náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (třetí výrok) a vůči státu (čtvrtý výrok).

4. Odvolací soud zčásti zopakoval a zčásti doplnil dokazování. Shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobci a otcem žalovaného vzniklo v roce 2002 sdružení ve smyslu , , (dále jen „obč. zák.“) za účelem provozování zemědělské činnosti. Otec žalovaného, pan B. Š., podle skutkových zjištění činnost sdružení vedl a zajišťoval administrativní záležitosti sdružení, a proto bylo vlastnické právo k nemovitým věcem zapsáno v jeho prospěch. Odvolací soud měl za prokázané, že nemovitosti byly získány při výkonu společné činnosti v rámci sdružení, a členové sdružení je tak nabyli do spoluvlastnictví v souladu s obč. zák. K tomuto závěru odvolací soud dospěl zejména s odkazem na účastnické výpovědi žalobců a svědků, s nimiž byly kupní smlouvy, na jejichž základě bylo vlastnické právo k nemovitostem převedeno, uzavírány, jakož i na další konkrétní skutková zjištění (způsob hrazení kupní ceny, obsah smlouvy o sdružení apod.). Naopak neměl za prokázaná tvrzení žalovaného, že sdružení neexistovalo či že nemovitosti nabyl otec žalovaného do výlučného vlastnictví. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle , , (dále jen „“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou dovolatel označil, či které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně dovolatel formuloval tyto otázky:

(i) Zda lze dovodit, že právní jednání bylo učiněno jménem sdružení a na účet jeho členů ve smyslu § 834 a § 835 obč. zák. i tehdy, kdy je smluvní stranou takového jednání pouze jeden z členů sdružení a dle výslovného textu tohoto jednání je majetek nabýván do jeho výlučného vlastnictví;(ii) Zda je při interpretaci písemného právního jednání přípustné zpětně dovozovat tvrzenou skutečnou vůli jednající osoby (tzv. subjektivní výklad), která přitom již v době řízení nežije a její skutečnou vůli tak nelze procesně relevantním způsobem zjistit, anebo zda je v takovém případě nutné vycházet z objektivního významu použitého jazykového projevu této osoby (tzv. objektivizovaný výklad);(iii) Zda již samotná existence sdružení dle § 829 a násl. obč. zák. znamená, že každý majetek nabytý jeho členem musí být bez dalšího považován za majetek nabytý pro sdružení a do spoluvlastnictví všech jeho účastníků, anebo zda i člen sdružení může vedle činnosti pro sdružení nadále nabývat majetek vlastním jménem a pro sebe samotného;(iv) Zda, je-li účastník sporného řízení domáhající se určení vlastnického práva k pozemku, jehož součástí je stavba, soudem v rámci koncentrace řízení dle vyzván k doplnění tvrzení a důkazů ve vztahu k danému pozemku, vztahuje se taková výzva i na skutková tvrzení a důkazy týkající se stavby, jež je součástí pozemku, anebo zda je třeba, aby soud účastníka zvlášť a explicitně vyzval samostatně i ve vztahu ke stavbě, jež je součástí daného pozemku;(v) Zda je přípustné odchýlit se od a provést důkaz výslechem účastníků řízení i tehdy, lze-li rozhodné skutečnosti objektivně prokázat jinými důkazními prostředky, avšak účastník řízení takové důkazní prostředky nenavrhl, případně včas netvrdil konkrétní skutkové okolnosti, které by jejich provedení umožňovaly;(vi) Zda lze ve sporném řízení připustit, aby účastník až po koncentraci řízení dodatečně „dotvářel“ či měnil svá skutková tvrzení v reakci na provedené důkazy, zejména listinné důkazy vyvracející jeho původní skutkovou verzi.

6. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, a aby dovolateli přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Dovolatel rovněž navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc prvního výroku napadeného rozsudku, ve spojení s výroky I, II a III rozsudku soudu prvního stupně, a vykonatelnost druhého, třetího a čtvrtého výroku napadeného rozsudku, ve spojení s výrokem IV rozsudku soudu prvního stupně.

7. Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( a ), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.

9. Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

12. Dovolání není přípustné.

13. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že předmětný majetek (nemovitosti) byl získaný při výkonu společné činnosti sdružení, a náleží tak do spoluvlastnictví všech členů sdružení. Podle dovolatele byl stranou smluvního ujednání pouze jeho otec, který podle textu nabývací smlouvy nabyl nemovité věci do výlučného vlastnictví.

14. Dovolatel tímto dovolacímu soudu nepředkládá otázku nesprávného právního posouzení věci, nýbrž pouze namítá, že z kupních smluv nijak nevyplývá, že byly uzavírány jménem sdružení, naopak stanoví výslovně, že nemovité věci nabývá otec žalovaného, který je smluvní stranou smlouvy, do výlučného vlastnictví. Ačkoliv tak dovolatel staví otázku (i) jako otázku nesprávného právního posouzení, ve skutečnosti pouze rozporuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné nemovité věci byly získány při výkonu společné činnosti sdružení.

15. Dovolací soud připomíná, že ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto ani pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání rozhodujících skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů způsobilým dovolacím důvodem, a nelze tímto způsobem v dovolání úspěšně zpochybnit ani z nich vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. , či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

16. V tomto smyslu Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek výkladu právního jednání, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. ).

17. Odvolací soud se neodchýlil ani od dovolatelem citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. , ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. , a ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. . Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že nejedná-li člen sdružení jako člen sdružení, nabyde majetek do svého (výlučného) vlastnictví. V projednávané věci však odvolací soud s odkazem na konkrétní skutková zjištění, která dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. ), dospěl k závěru, že otec dovolatele při nabývání nemovitostí jednal jako člen sdružení, a nemovité věci tedy nabyli členové sdružení do spoluvlastnictví. Odvolací soud se tak od citovaných rozhodnutí nijak neodchýlil.

18. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud založil tento svůj závěr pouze na zjištění, že nemovité věci byly získány ze společných prostředků sdružení a že sloužily účelu sdružení. Odvolací soud však svůj závěr o tom, že nemovitosti byly získány při výkonu společné činnosti sdružení, založil na zjištěních o širším okruhu okolností při nabývání nemovitostí, z nichž tento závěr vyplynul (viz bod 23 a násl. napadeného rozhodnutí).

19. Otázka (ii) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Dovolatel namítá, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil při výkladu (skutečné) vůle otce dovolatele. Podle dovolatele již nebylo možno skutečnou vůli otce vzhledem k jeho úmrtí zjistit a soudy proto pochybily, pokud ji dovozovaly z jiných skutkových okolností a nedržely se objektivního výkladu kupních smluv, kterými bylo vlastnické právo k nemovitým věcem převedeno.

20. Vlastnické právo k nemovitým věcem bylo podle zjištění soudů nižších stupňů převáděno kupními smlouvami uzavřenými v rozmezí let 2011 a 2019, tedy jak v režimu již neúčinné právní úpravy obč. zák, tak v režimu aktuálně účinné právní úpravy.

21. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi týkající se výkladu právních úkonů v režimu právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2013 opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel uvedených v obč. zák. (pro obchodní závazkové vztahy též v , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. , ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. , ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. ). Posouzení skutečné vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy se provede s přihlédnutím k účelu právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování smluvních stran (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. ).

22. Ústavní soud pak k tomu vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , z následné judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. ).

23. V režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně výkladu právního jednání ustálena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. ) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení věty první , (dále jen „o. z.“). Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v větě druhé o. z. Ustanovení o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. ).

24. V projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně) dospěl s odkazem na konkrétní skutková zjištění k závěru, že otec žalovaného jednal při nabývání nemovitostí jako člen sdružení a že jeho skutečnou vůlí bylo získat majetek do sdružení, tj. v souladu s § 834 obč. zák. do spoluvlastnictví s ostatními členy sdružení. Odvolací soud tak v souladu se shora uvedenými závěry dospěl ke skutkovému závěru o skutečné vůli jednajícího, přičemž závěr o obsahu této vůle přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu současně nevyplývá, že by vůli jednajícího nebylo možno vyložit i po jeho smrti. Jestliže pak odvolací soud dovodil vůli otce žalovaného i z vnějších okolností (např. z výslechu účastníků či svědků – prodávajících, obsahu původní smlouvy o sdružení apod.), nijak se od závěrů shora uvedené rozhodovací praxe neodchýlil (ani z hlediska již neúčinné právní úpravy, srov. bod 22 tohoto usnesení), a to ani z důvodu, že je v kupních smlouvách uvedeno, že nemovitosti nabývá do výlučného vlastnictví otec žalovaného, jestliže soudy nižších stupňů zároveň dospěly k závěru, že tato věta představovala pouze obvyklou slovní formulaci a při uzavírání kupních smluv otec žalovaného jednal jako člen sdružení (srov. bod 23 a násl. napadeného rozsudku a bod 33 rozsudku soudu prvního stupně).

25. Otázka (iii) pak přípustnost dovolání nezakládá, neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatel se táže, zda každý majetek nabytý členem sdružení musí být bez dalšího považován za majetek nabytý pro sdružení, či zda člen sdružení může nabývat majetek i do svého výlučného vlastnictví.

26. Odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na závěru, že člen sdružení nemůže nabývat majetek do svého výlučného vlastnictví, nýbrž na tom, že z konkrétních okolností projednávané věci vyplývá, že předmětné nemovitosti nabyl otec žalovaného pro sdružení, a nikoliv do svého výlučného vlastnictví. Napadené rozhodnutí tak na otázce, zda je obecně možné nabývání majetku členem sdružení do výlučného vlastnictví, nezávisí.

27. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

28. Ačkoliv dovolatel staví námitku (iv), zda se výzva soudu podle k doplnění tvrzení a důkazů ve vztahu k pozemku vztahuje i na tvrzení a důkazy týkající se stavby na onom pozemku, jako otázku procesního práva, ve skutečnosti namítá vady řízení. Dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, podle kterého nebyli žalobci v řízení před soudem prvního stupně poučení o povinnosti tvrzení k okolnostem výstavby stavby (haly) a odvolací soud přistoupil k dalšímu poučení žalobců a doplnění dokazování. Takovou námitkou dovolatel nepokládá dovolacímu soudu otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž rozporuje procesní postup soudu a namítá vady řízení.

29. Porušení procesních předpisů, jež se projevila toliko činností nebo opomenutím soudu při provádění jednotlivých úkonů, představují vadu řízení (odvolacího řízení, popřípadě řízení před soudem prvního stupně). Podle konkrétní okolností se pak může jednat o takovou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. ). Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. , ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. ). Takovými námitkami se dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné ( ), což v projednávané věci není.

30. Shodný závěr platí pro námitku (v), kterou dovolatel namítá, že odvolací soud neměl přistoupit k výslechu účastníků, neboť rozhodné skutečnosti bylo možno ve smyslu prokázat jinak, jakož i pro námitku (vi), kterou dovolatel namítá, že žalobci měnili, doplňovali a dotvářeli svá tvrzení až po nastalé koncentraci řízení. Ani těmito otázkami dovolatel nepředkládá dovolacímu soudu otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, a pouze namítá vady řízení při zjišťování skutkového stavu. Ani tyto námitky tak nemohou založit přípustnost dovolání.

31. K námitce dovolatele o rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními dovolací soud konstatuje, že skutkové závěry soudů v projednávané věci v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle d. Dovolatel těmito námitkami, které směřují do hodnocení důkazů odvolacím soudem, pak spíše nesouhlasí a polemizuje se skutkovými závěry, k nimž odvolací soud dospěl, což však přípustnost dovolání založit nemůže. Samo hodnocení důkazů soudem nemůže být předmětem dovolacího přezkumu; dovolatel rovněž touto svou námitkou neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (srov. a například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. ).

32. Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Proti nákladovému výroku napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Krom toho by proti výroku o nákladech řízení nebylo dovolání podle přípustné.

33. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalovaného odmítl podle jako nepřípustné.

34. Dovolatel ve svém dovolání současně navrhl odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval.

35. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s odůvodněn.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 10. 2026

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu