Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4586/2017-126

28 Cdo 4586/2017-126

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Společenství vlastníků Březinova 973, 974, Kolín II, IČO 26756447, se sídlem v Kolíně II, Březinova 974, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované ČEZ Prodej, a.s., IČO 27232433, se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, o zaplacení121.922,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2017, č. j. -107, takto: I. Dovolání seodmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2016, č. j. -86, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 121.922,45 Kč, uložil žalobci nahradit náklady státu – znalečné ve výši 12.641,80 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud rovněž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém žel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nevymezil přitom ani žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašoval, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel, a jejíhož vyřešení by se prostřednictvím podaného dovolání domáhal.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podané dovolání, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první ), odmítl podle ustanovení , neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jak je tomu i v posuzované věci – viz ), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. , či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. .

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže v dovolání výslovně neoznačil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamoval, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jeho mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu dovolání.

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. , věta první, ).

Vytýká-li dovolatel, cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. , že nebyl zjištěn skutkový stav a že za takové situace nemohou obstát ani právní závěry odvolacího soudu, neboť tento měl „věc právně posoudit tak, že došlo k vadnému měření spotřeby elektrické energie“, dlužno nad rámec výše uvedeného dodat, že v posuzovaném případě soudy nižšího stupně založily své rozhodnutí na dostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, jenž je zcela určitě a srozumitelně popsán v odůvodnění jejich rozhodnutí.

Za situace, kdy mezi účastníky řízení ani nebylo sporu o tom, že žalovaná dodávala na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektrickou energii žalobci, a zároveň nebyla prokázána (po náležitém znaleckém zkoumání) porucha elektroměru (jenž byl řádně zaplombován), jíž žalobce zvýšený odběr elektrické energie na svém odběrném místě vysvětloval, a bylo naopak prokázáno, že žalovaná žalobci příslušný objem elektrické energie skutečně dodala, jednoznačný skutkový závěr soudů nižšího stupně plně odůvodňuje jejich právní závěr, že částka 121.922,45 Kč nebyla žalobcem žalované vyplacena bez právního důvodu [ , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), který je se zřetelem k okamžiku poskytnutí předmětného peněžitého plnění (prosinec 2012) nutno použít i na posuzovaný případ (srov. , , účinného od 1. 1. 2014)], nýbrž na základě sjednané smlouvy.

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , jenž stojí na závěru, že z odůvodnění rozsudku nelze seznat skutková zjištění odpovídající hypotéze aplikované právní normy, a na nějž žalobce odkazuje, tedy se zřetelem k výše uvedenému na projednávanou věc zjevně nedopadá.

Námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, by přípustnost dovolání ostatně ani nebylo lze založit, neboť důvodem podání dovolání může být pouze nesprávný právní názor odvolacího soudu, na němž spočívá jeho rozhodnutí ( ); skutkový stav, z něhož rozhodnutí vychází, přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, pak s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) není způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9036, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , či závěry vyjádřené ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. ).

Brojí-li dovolatel taktéž proti úvaze odvolacího soudu o možném neoprávněném odběru elektrické energie za elektroměrem, kteroužto hypotézu vyslovil znalecký ústav ve svém posudku, je nutné podotknout, že tuto domněnku (a z ní vyplývající úvahu o případné odpovědnosti dovolatele za škodu způsobenou neoprávněným odběrem elektrické energie) odvolací soud uvádí pouze jako obiter dictum a jeho rozhodnutí na ní není žádným způsobem založeno. Cituje-li tudíž dovolatel nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. (jenž se zabývá primárně naplněním podmínek objektivní odpovědnosti za neoprávněný odběr elektrické energie ve smyslu , navíc výlučně z pohledu hodnocení provedeného dokazování), jde v poměrech posuzované věci o odkaz zcela nepřiléhavý.

Napadá-li pak dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladovém výroku, neuplatňuje ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku v rozporu s ustanovením ani žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - ).

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání ( ), neshledal Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu „projednatelným“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, která se k dovolání nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 12. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu