Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2594/2026

28 Cdo 2594/2026-746

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně AIR SPORTS INTERNATIONAL s.r.o., identifikační číslo osoby 260 51 273, se sídlem v Českém Krumlově, Hradební 81, zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalované Bohemia Property s.r.o., identifikační číslo osoby 260 70 413, se sídlem v Českých Budějovicích, Průmyslová 385/6, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2026, č. j. -706, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Českém Krumlově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2025, č. j. -658, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III).

2. Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) k žalobkyní podanému odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil ve výroku II jen co do určení výše nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

3. Dovoláním žalobkyně („dovolatelka“) napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I. Přípustnost dovolání – ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) – spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených, případně řešených v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Přitom dovolatelka formuluje otázky, (zaprvé) je-li nezaplacení kupní ceny podstatným porušením smlouvy (ve smyslu , ; dále jen „o. z.“), jestliže ujednání v kupní smlouvě potvrzuje, že kupní cena byla před podpisem uhrazena, „ačkoliv strana prodávající tvrdí, že kupní cenu neuhradila“, a (zadruhé) lze-li při tvrzeném nezaplacení kupní ceny (v rozporu se smluvním ujednáním) od kupní smlouvy odstoupit z důvodu trvajícího prodlení se zaplacením kupní ceny podle o. z. (pro nepodstatné porušení smlouvy). Krom nesprávného právního posouzení dovolatelka vytýká, že se ji od soudu nedostalo poučení podle , že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí a že se nevypořádal se všemi jí vznesenými námitkami, spatřujíc ve vytýkaném i porušení práva na spravedlivý proces.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (v textu jen „ “), neboť není přípustné.

5. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

7. Podle věty první dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

8. Na dovolatelkou předložených otázkách hmotného práva dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí.

9. První otázku dovolatelka formuluje za užití předpokladu, že kupní cena nebyla žalovanou (coby kupující) zaplacena. V posuzované věci byl přitom soudy učiněn závěr opačný; k tomu viz zejm. odstavec 72 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, včetně hodnocení provedených důkazů, jako správná převzal i odvolací soud, jež na ně „pro stručnost“ odkázal (viz v odstavec 7 odůvodnění jeho rozhodnutí), byť jednotlivé důkazy již zvlášť neopakuje a nerozebírá. K tomu pak uvádí (a i v tomto směru jde o aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů), že jednatelka žalobkyně kupní smlouvu podepsala vědomě a nebyla uvedena v omyl, potažmo že nejde o neplatné právní jednání ani podle § 583 o. z. (k čemuž zejména směřovala žalobkyně svou argumentací). Ani odvolací soud přitom neuzavřel, že zmíněné ujednání (potvrzení) o zaplacení kupní ceny představuje nevyvratitelný důkaz (že zakládá nevyvratitelnou domněnku) o splnění dluhu (k tomu srov. i § 1949 o. z. o povaze a důkazní síle kvitance). Odpověď na abstraktní otázku, zda nezaplacení kupní ceny (jiné skutkové zjištění) bylo by podstatným porušením smlouvy (na níž nadto i odvolací soud poskytuje kladnou odpověď), nemůže změnit výsledek řízení, jestliže rozhodující skutkový závěr zní, že kupní cena zaplacena byla. V tomto směru tak dovolání vychází z jiného skutkového předpokladu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud a ani nejde o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle věty první , přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle v platném a účinném znění) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

10. Také druhá otázka stojí na neprokázaném předpokladu trvajícího prodlení žalované (kupující) se zaplacením kupní ceny. Úvaha odvolacího soudu o opožděném odstoupení o smlouvy je v odůvodnění uvedena jako další, alternativní důvod, proč žalobkyně s tvrzeným nezaplacením nemůže uspět. S dovolatelkou lze pak souhlasit v tom, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání taktéž odkazované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu dne 15. 5. 2024, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 15/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i na něj navazující rozsudek ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. ) při skutečně trvajícím prodlení může věřitel po zmeškání lhůty podle § 1977 postupovat podle pravidel § 1978 a § 1979 (pro nepodstatné prodlení), není-li smluveno jinak. Rozhodnutí však na tomto pravidle nemohlo být v dané věci závislé, jestliže skutkový závěr o trvajícím prodlení chybí. Tedy ani jiné (odlišné) posouzení této otázky odvolacím soudem – alternativně zmíněné – nemůže v přítomné věci založit přípustnost dovolání.

11. K dovolatelkou kladeným otázkám je vhodné dodat i tolik, že dovolací přezkum je v souladu s vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Z řečeného pak plyne, že při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

12. Námitkami o překvapivosti rozhodnutí či výtkou, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jí vznesenými námitkami (v pozici odvolatelky), dovolatelka upozorňuje na možné vady řízení. K tomu lze předeslat, že ke zmatečnostem ( , a b/ a ), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit.

13. Nad rámec lze uvést, že vytýkanými defekty postup odvolacího soudu v přítomné věci ani netrpí (jak bude dále blíže rozvedeno).

14. K výtce, že odvolací soud žalobkyni neposkytl poučení ve smyslu k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, je potřeba uvést, že postup podle přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle přistupovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. ). Již v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , Nejvyšší soud vyložil, že poučení podle ustanovení až 3 slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. ). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. ). Rozhodnutí totiž v takovém případě na závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního založeno není (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. , či ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. ). Právě o takovou naposled popsanou situaci jde o v nyní posuzované věci.

15. Kvalifikovanou vadu řízení (k níž dovolací soud přihlíží až v případě přípustného dovolání) může představovat i postup soudu vedoucí k vydání tzv. překvapivého rozhodnutí. K této námitce sluší se připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu by mohlo být pro účastníka překvapivé jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ). Ani o takovou situaci v přítomné věci nejde a vytýkaným defektem proto rozhodnutí odvolacího soudu netrpí.

16. Pro popsaná specifika se rozhodnutí odvolacího soudu nepříčí ani další dovolatelkou odkazované judikatuře Ústavního soudu reprobující vydávání překvapivých rozhodnutí (z níž dovolatelka cituje nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. ), jestliže soud prvního stupně i odvolací soud docházejí k témuž výsledku, kdy k závěrům soudu prvního stupně (jenž své rozhodnutí postavil na platnosti smlouvy a na tom, že při zjištěném zaplacení kupní ceny nemá žalobkyně právo od smlouvy odstoupit) odvolací soud jen alternativně zmínil (dodal) i důvod další (pro případ, že kupní cena vskutku nebyla uhrazena). Zjevně nepřípadný je pak odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. , jenž se týká jiné než zde posuzované problematiky (v odkazované věci Ústavní soud řešil situaci, kdy odvolací soud v trestním řízení změnil hodnocení výpovědí, které sám znovu neprovedl, což není případ nyní projednávané věci, v níž nadto odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež jako správná vzal za svá).

17. Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelky, bez vytčení kvalifikované otázky hmotného či procesního práva a hledisek přípustnosti dovolání, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jí vznesenými námitkami a skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo. Tak tomu zjevně není, jelikož soudy – na podkladě provedených důkazů – učinily adekvátní skutková zjištění a přiléhavé právní posouzení (jde-li o relevantní otázky vzniku smlouvy, její platnosti a namítaného odstoupení ve světle prokazatelně zjištěných okolností včetně zaplacení kupní ceny). Přitom lze poukázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, podle nichž nelze z ustanovení ani z práva na spravedlivý proces dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. ).

18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud nesdílí ani přesvědčení dovolatelky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv – práva na spravedlivý proces podle d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani do dalších dovolatelkou odkazovaných práv podle čl. 37 odst. 3 (zásada rovnosti účastníků řízení) a čl. 38 odst. 2 (práva být slyšen a vyjádřit se k věci) d; ve vztahu k právům posledně uvedeným přitom dovolatelka ani žádnou relevantní argumentaci nepředestírá. Závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy (ve světle výkladu podávaného ustálenou rozhodovací praxí) a na podkladě dokazováním zjištěných skutečností nebyla jí uplatněná argumentace shledána důvodnou. Proto ani tato argumentace dovolatelky v rovině ústavněprávní nemůže založit přípustnost dovolání.

19. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání ( ) nebyly v posuzované věci naplněny. Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v meritorním výroku I, ale i ve výroku ve výroku III (o náhradě nákladů řízení vzniklých státu), není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k

21. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání ( a 2 ).

22. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích věty první, , části věty před středníkem a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco žalované v dovolacím řízení náklady (na jejichž náhradu měla by zásadně právo) nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 11. 2026

Mgr. Petr Kraus předseda senátu