Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1443/2017

22 Cdo 1443/2017

U S N E S E N Í

B. A.

Č. A.

, zastoupenému JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, o vydání věci, ev. o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. -432, takto:

I. Dovolání žalobkyně i žalovaného

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2015, č. j. -387, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný vydal nástěnné skříňové secesní hodiny pendlovky, porcelánovou malovanou sošku dívky s ovocem Pandana, starožitný mlýnek, 5 ks mosazných moždířů a bronzovou sošku chlapce – rybáře. Ve výroku II. uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku obraz „Zimní krajina“, vyšívaný obraz goblén „Kytice máků“, mosazné broušené zrcadlo, jídelní soubor pro 12 osob a kávový servis pro 6 osob, a ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 194 200 Kč. Ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 233 504,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce a ve výroku V. uložil žalovanému povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 1 780,92 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. -432, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a V. potvrdil, ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vydání obrazu „Zimní krajina“, vyšívaného obrazu goblén „Kytice máků“ a mosazného broušeného zrcadla, zamítl, ohledně ostatních položek jídelního souboru pro 12 osob a kávového servisu pro 6 osob rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 129 586,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobkyně i žalovaný.

Žalobkyně podává dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřuje v , neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky stanovení náhrady nákladů řízení podle poměru úspěchu účastníka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu

Žalovaný opírá přípustnost dovolání o a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Podle žalovaného závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, a to otázky absence poučovací povinnosti soudu podle , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Dále tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, když jsou skutkové závěry odvolacího soudu (jakož i soudu I. stupně) v extrémním rozporu s provedenými důkazy resp. v nich nemají oporu a hodnocení důkazů soudem bylo založeno na libovůli soudu. Poukazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. . Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a III. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaného ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Dále k jí podanému dovolání navrhuje, aby dovolací soud výrok III. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že žalobkyni přizná na náhradě nákladů řízení částku 169 499 Kč, a nebudou-li splněny podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, navrhuje, aby dovolací soud výrok III. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc „vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.

Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaného.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Obsahem dovolání žalovaného je především nesouhlas s uložením povinnosti zaplatit žalobkyni peněžitou náhradu ve výši 194 200 Kč za věci, které žalobkyně požadovala vydat, ale žalovaný rozporoval, že by je měl ve svém držení. K úspěšnosti obrany žalovaného bylo třeba, aby tvrdil a prokázal, že došlo ke skutečnosti, v jejímž důsledku je již nemá ve svém držení. Odvolací soud přesto nepovažoval s ohledem na procesní stanovisko žalovaného, konzistentně vyjádřené v celém průběhu řízení, za potřebné v tomto smyslu žalovaného k doplnění skutkových tvrzení, případně k navržení důkazů, poučit. Tím zatížil řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve vztahu k žalovanému nesplnil poučovací povinnost podle Žalobkyně, která tvrdila, že žalovaný z domu účastníků odvezl konkrétní věci, nese důkazní břemeno ohledně prokázání takové skutečnosti (nad rámec prokázání svého vlastnického práva). Žádný takový důkaz však v řízení ve vztahu ke každé konkrétní věci proveden nebyl. Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný z domu účastníků odvezl i věci, za které byla žalobkyni přiznána peněžitá náhrada, je proto v rozporu s provedeným dokazováním a je založen na libovůli soudu, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základních práv a svobod.

Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není v souzené věci naplněn, neboť otázkou poskytnutí poučení podle se dovolací soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí a dospěl k závěrům, od nichž nemá důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle až 3 slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. , odmítl – tato i dále označená rozhodnutí jsou uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. ). Ustanovení pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení důvod (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. ).

Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, v rámci kterého byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle nezakládá a rozhodnutí odvolacího soudu nelze z tohoto důvodu označit jako nepředvídatelné. Z postupu odvolacího soudu lze dovodit, že oba účastníci řízení měli dostatek prostoru a času k přednesu návrhů a předkládání důkazů a ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by byl žalovaný zbaven možnosti skutkově a právě argumentovat. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 9. 9. 2008 přijel do domu účastníků a odvezl odtud veškeré vybavení domácnosti. Před jeho stěhováním bylo vybavení domu kompletní, po jeho odjezdu zůstaly prázdné místnosti a odvezeny byly nejen věci účastníků, ale i věci patřící jeho dětem. To potvrzují i výpovědi svědků. V jiném řízení o vydání věci, vedeném mezi stejnými účastníky u téhož soudu pod sp. zn. , pak žalovaný uvedl, že odnesl i osobní věci žalobkyně. O části movitých věcí přitom žalovaný tvrdil, že je odvezl ze společného domu účastníků a že jsou v jeho výlučném vlastnictví, zatímco ohledně ostatních movitých věcí, jejichž vydání (event. případné finanční kompenzace) se žalobkyně domáhala, po celou dobu řízení tvrdil, že je neodvezl a ve svém držení je nemá. Na svém procesním stanovisku setrval i v rámci odvolacího řízení. Jestliže za této situace odvolací soud shledal, že byl dostatečně objasněn skutkový stav věci, a nepovažoval proto za nutné žalovaného, s ohledem na jeho procesní stanovisko konzistentně vyjádřené v průběhu celého řízení, poučit, je jeho závěr v souladu se shora uvedenou judikaturou, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.

Z tohoto důvodu proto také není případný odkaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , s nímž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, neboť šlo o spor týkající se ochrany práv k technické dokumentaci a odvolací soud v něm pochybil tím, že neprovedl výklad právní normy, a dále nedoplnil dokazování, jež mělo směřovat ke zjištění úmyslu jednajících stran smlouvy.

Žalovaný rovněž dovozuje přípustnost dovolání ze závěrů rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. , podle kterých je dovolání přípustné též tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů.

Podle názoru Nejvyššího soudu se v posuzované věci nejedná o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle Důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ).

K tomu navíc dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Rovněž Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu námitek uplatněných žalovaným v souladu s judikaturou dovolacího soudu; Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle věty první odmítl.

Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně.

Dovolání míří proti výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. ). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení , podle něhož dovolání podle není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzované věci odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 129 586 Kč. Žalobkyně se v dovolání domáhá přiznání náhrady nákladů ve výši 169 499 Kč, tedy v částce o 39 913 Kč vyšší. Protože tato požadovaná částka, jejíž nepřiznání žalobkyně dovoláním napadá, nedosahuje 50 000 Kč, není dovolání podle přípustné.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle věty první odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2017

Mgr. David Havlík

předseda senátu