Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 650/2021

26 Cdo 650/2021-1201

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně RENCAR PRAHA, a. s., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské nábřeží 678/25, IČO: 00506397, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalované Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Sokolovská 42/217, IČO: 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně EUROPLAKAT spol. s r. o., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Rohanské nábřeží 678/25, IČO: 40614832, zastoupené Mgr. Ladislavem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o určení platnosti smlouvy, existence závazkového vztahu a neplatnosti výpovědi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2020, č. j. -1072, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. září 2019, č. j. -890, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že je platným právním jednáním smlouva o nájmu ploch pro reklamní činnost (dále jen „nájemní smlouva“) uzavřená mezi účastnicemi dne 31. ledna 1997, ve znění tam specifikovaných dodatků č. 1 – 7 a konsolidovaného a upraveného úplného znění smlouvy ze dne 19. října 2009, ve znění dodatků č. 8 a 9; současně zamítl rovněž žalobu na určení, že mezi žalobkyní a žalovanou existuje platný závazkový vztah, jehož konkrétní obsah odpovídá ustanovením obsaženým v nájemní smlouvě (výrok II.), a dále i žalobu na určení, že je neplatná výpověď konkludentní smlouvy mezi účastnicemi o pronájmu prostor k reklamě (dále jen „výpověď“), kterou žalovaná učinila dopisem svého právního zástupce JUDr. Jaromíra Císaře dne 30. března 2016 adresovaným žalobkyni (výrok III.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé pak rozhodl o nákladech řízení účastnic a vedlejší účastnice (výrok IV.).

K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 2020, č. j. -1072, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. a zrušil ve výrocích II. a IV. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “).

Dovolatelka předně namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, neboť odvolací soud potvrdil zamítavé výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně z jiného důvodu, než pro který tak učinil soud prvního stupně, aniž ji seznámil se svým odlišným právním názorem a umožnil jí se k němu vyjádřit. V této souvislosti odvolacímu soudu rovněž vytkla, že jí neposkytl odpovídající poučení ve smyslu ustanovení ve spojení s Tím ve skutečnosti uplatnila vady v řízení před odvolacím soudem, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( věta druhá ). Vady řízení však přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlížet pouze v případě přípustného dovolání. Nad rámec toho dovolací soud výjimečně dodává, že – z posléze uvedených důvodů – jimi řízení ani postiženo není.

Podle ustálené soudní praxe je překvapivým takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. března 2010, sp. zn. , uveřejněný v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. , či jeho usnesení z 22. ledna 2019, sp. zn. ). Nadto je zapotřebí zdůraznit, že procesní předpisy ( ) umožňují, aby odvolací soud, pokud vychází ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, rozhodl po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 20. března 2008, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu z 12. října 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. května 2012, sp. zn. ).

Již v usnesení z 27. června 2003, sp. zn. , pak Nejvyšší soud uvedl, že poučení podle ustanovení až 3 slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení Postup podle ustanovení tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení přistupovat. Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám lze navíc přičinit, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. , a z 28. listopadu 2012, sp. zn. , či jeho usnesení z 28. ledna 2014, sp. zn. , uveřejněné v sešitě č. 5/2014 časopisu Soudní rozhledy; viz též usnesení Ústavního soudu z 18. června 2001, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž všechny nároky dovolatelky posuzoval věcně) shledal, že dovolatelka nemá naléhavý právní zájem na určení platnosti nájemní smlouvy a neplatnosti výpovědi. Protože však soud prvního stupně žalobu v tomto rozsahu rovněž zamítl, potvrdil jeho rozsudek ve vztahu k těmto výrokům jako věcně správný. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom nemohlo být pro dovolatelku překvapivé ve výše uvedeném smyslu. Nelze totiž přehlédnout, že ona sama jednu část žalobní argumentace věnovala právě naléhavému právnímu zájmu na požadovaných určeních a žalovaná jej naopak od počátku zpochybňovala (viz její Vyjádření k žalobě ze dne 27. září 2016 na č. l. 53 spisu), jak ostatně přiléhavě uvedl též odvolací soud. Již v tomto okamžiku si tedy byla vědoma, že předpokladem věcného projednání jejích nároků je existence naléhavého právního zájmu. Vytýká-li současně odvolacímu soudu, že ji se svým právním názorem (rozdílným od právního názoru soudu prvního stupně) neseznámil a neposkytl jí poučení ve smyslu , pak nezbývá než uvést, že k tomuto postupu nebyl důvod. Napadený rozsudek totiž nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního. Odvolací soud pouze odlišně právně posoudil skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, vyjádřeno jinak, v řízení dosud učiněná tvrzení a provedené důkazy postačovaly k objasnění skutkového stavu věci i při odlišném právním názoru odvolacího soudu; postup podle proto nebyl namístě. Pro úplnost zbývá dodat, že značná část dovolací argumentace se nesprávně opírá o , ve znění do 31. března 2005.

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu ve znění před novelou provedenou (dále jen „ před novelou“); nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura). Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 1996, sp. zn. , uveřejněný na str. 113 v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 2. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku z 27. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 29/2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dále dovodil, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení před novelou. Uvedené závěry se přitom prosadí i za situace, kdy se žalobce domáhá určení (ne)existence práva nebo právního vztahu a (ne)platnosti právního jednání (úkonu), jímž měl být tento právní vztah (právo) založen, změněn nebo ukončen souběžně v jednom řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. července 1998, sp. zn. , a ze 17. února 2009, sp. zn. , či jeho usnesení z 18. dubna 2006, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 28. května 2007, sp. zn. ).

V posuzovaném případě se dovolatelka domáhala současného určení platnosti nájemní smlouvy, existence závazkového právního vztahu mezi účastnicemi vzniklého na základě nájemní smlouvy a neplatnosti výpovědi. Jestliže odvolací soud za těchto okolností uzavřel, že dovolatelka nemá naléhavý právní zájem na určení platnosti smlouvy a neplatnosti výpovědi, postupoval zcela v intencích výše citovaných judikatorních závěrů; nejde tedy o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, jak se mylně domnívala dovolatelka. Předně je zapotřebí zdůraznit, že posouzení (ne)platnosti předmětné smlouvy i výpovědi představují pouze otázky předběžné ve vztahu k určení (ne)existence závazkového právního vztahu mezi účastnicemi, což ostatně nepopírá ani sama dovolatelka. Nadto z její veskrze obecné argumentace nevyplývá, z jakého důvodu by souběžné věcné projednání a následné rozhodnutí o všech požadovaných nárocích „ještě lépe naplnilo základní smysl a účel určovacích žalob“, resp. z ní není zřejmé, proč podle jejího názoru požadovaný účel nenaplní (pouhé) vyslovení (ne)existence příslušného právního vztahu vzniklého na základě nájemní smlouvy, jestliže námitky zde vyslovené naopak posléze uvedený závěr podporují. Přitom platností nájemní smlouvy, stejně jako neplatností výpovědi se soud prvního stupně bude zabývat v dalším řízení (shledá-li již žalobní návrh dostatečně určitým a dovodí-li existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení), a to při posuzování, zda mezi účastnicemi trvá příslušný právní vztah. Jedině takové rozhodnutí je pak způsobilé odstranit nejistotu v jejich právních vztazích a vytvořit jasný právní rámec k odvrácení možných budoucích sporů; není pak rozhodující, že tyto otázky budou zodpovězeny pouze v odůvodnění rozhodnutí, neboť samotná (ne)existence právního vztahu již bude nesporná a soudy budou tímto výrokem v dalších řízeních vázány. Konečně ani není pravděpodobné, že by samy účastnice řízení nerespektovaly soudem vyslovené závěry, je-li jejich zájmem především nastolení jistoty ve vzájemných právních vztazích. Pro úplnost pak zbývá dodat, že právě možnost dovolatelky domáhat se přímo určení existence právního vztahu představuje důvod, pro nějž musí být zamítnuty žaloby na určení (ne)platnosti právních úkonů (jednání), jež tento právní vztah měly založit či ukončit. Jak již bylo řečeno výše, celý obsah sporného právního poměru postihne toliko určení (ne)existence právního vztahu mezi účastnicemi, přičemž není rozumný důvod, pro nějž by posouzení předběžných otázek mělo být vysloveno ve výroku rozhodnutí. Závěry rozhodovací praxe, od níž není důvod se odklonit, jsou v tomto směru jasné a rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části výroku je s nimi v souladu.

Se zřetelem k řečenému dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle , a proto je podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 5. 2021

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu