Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2223/2013

22 Cdo 2223/2013

U S N E S E N Í

a) M. Č.

,

b) M. M.,

a

c) Z. M.,

všech zastoupených JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalovanému

městu Hluboká nad Vltavou

, se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Masarykova 36, identifikační číslo osoby 00244899, zastoupenému JUDr. Ladiskavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. dubna 2013, č. j. -1030, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2011, č. j. -682, zřídil ve prospěch žalovaného věcné břemeno vedení, údržby a oprav kanalizačního sběrače a odlehčovacího potrubí na pozemcích žalobců v rozsahu geometrického plánu č. 1945-54 tvořícího přílohu rozsudku, uložil žalovanému uhradit žalobci a) za zřízení věcného břemene náhradu 5.300,- Kč a žalobcům b) a c) náhradu 60.000, Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2013, č. j. -1030, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zřídil ve prospěch žalovaného věcné břemeno spočívající ve vedení, údržbě a opravách kanalizačního sběrače a odlehčovacího potrubí na pozemcích žalobců v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 2785-21/2013 tvořícího součást rozhodnutí, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 133.300,- Kč a žalobcům b) a c) ve výši 309.600,- Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o (dále jen „ “). Namítají nesprávné právní posouzení věci, jestliže odvolací soud rozhodnutím o umístění nepovolené části kanalizačního sběrače v rozporu se stavebním zákonem zasáhl do výlučné pravomoci orgánů státní správy a jestliže provedl řízení o nuceném omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene bez splnění kritérií uvedených v y. Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, když nesprávně posoudil kritéria pro rozhodování o odstranění neoprávněné stavby. Podle dovolatelů nelze zřídit věcné břemeno ve prospěch stavby nejen neoprávněné, ale i nepovolené. Svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, jestliže nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, ale sám o věci rozhodl poté, co provedl rozsáhlé dokazování. Neměl zákonné podmínky pro rozhodnutí o zřízení věcného břemene, jestliže tak rozhodl k návrhu žalovaného, aniž by rozhodnutím uložená povinnost žalobců strpět věcné břemeno vyplývala ze zákona, právního vztahu nebo z porušení práva. Dovolatelé vytýkají i „vágnost“ užitého ustanovení obč. zák. s tím, že „nesplňuje kritéria předpisů vyšší právní síly“. Žalovaný při budování kanalizačního sběrače nepostupoval v souladu se stavebním zákonem, v občanskoprávním řízení není následně možné řešit otázku povolení neoprávněné a nepovolené stavby. Odvolací soud nerespektoval při omezení vlastnického práva žalobců podle § obč. zák. kritéria konkretizovaná v zákoně č. , o vyvlastnění, a pominul pravomocná rozhodnutí správních orgánů (územní plán, územní rozhodnutí a stavební povolení). Věcné břemeno zřídil ve prospěch žalovaného, který jako stavebník neinformoval žalobce o změně vedení kanalizace, nepokusil se získat jejich souhlas a změnu stavby nedosáhl „cestou povinných institutů dle stavebních předpisů“. Nesprávně považoval náklady na uvedení stavby do souladu s „rozhodnutími příslušných úřadů“ za možnou „majetkovou újmu“ a vlastnické právo žalobců omezil proti jejich vůli k protinávrhu žalovaného. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“) [shodně Spáčil, J. a kol., III. Věcná práva ( -1474). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 1235 s.].

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. dubna 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle (dále jen „ “) ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobci v dovolání namítají nesprávný procesní postup odvolacího soudu, kterým došlo k porušení „zásady dvojinstančnosti“ soudního řízení.

Procesní postup odvolacího soudu je však v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Podle – 4 odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

Ustanovení nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2013, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není tak odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách – www.nsoud.cz). Ostatně samotné ustanovení považuje judikatura dovolacího soudu za právní normu s relativně neurčitou hypotézou, a bude tak záležet především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. března 2012, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách – www.nsoud.cz).

Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením , nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, které se dovolávají dovolatelé.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. , uveřejněném na www.nsoud.cz, vysvětlil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení , 3 nebo 4 ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelky) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“ V rozsudku ze dne 12. června 2013, sp. zn. (www.nsoud.cz) Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že „dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s , v němž se projevuje apelační systém, který v odvolacím řízení dává přednost změně rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.“

Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu České republiky (např. právní názor uveden například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách – nalus.usoud.cz).

V usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. (www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud souhrnně vyložil, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. , nebo ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. ) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. , uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. března 2008, sp. zn. ). Navíc ustanovení (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem není tedy postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. února 2010, sp. zn. , z 19. prosince 2012, sp. zn. , a z 20. června 2013, sp. zn. ).“

Procesnímu postupu odvolacího soudu a jím zaujatému výkladu , 4 nelze proto v souzené věci nic vytknout.

Dovolatelé dále napadají postup odvolacího soudu při rozhodování o žalobě na odstranění neoprávněné stavby, zřízené žalovaným na jejich pozemcích.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aplikaci ustanovení § 135c obč. zák., přičemž odvolací soud v odůvodněného svého rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu uspořádal poměry mezi žalobci jako vlastníky dotčených pozemků a žalovaným jako vlastníkem stavby zřízením věcného břemene za náhradu, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Podle § 135c odst. 1 – 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde soud není vázán návrhem účastníků ( ) – ( k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, pod pořadovým č. C 3098); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem – vlastníkem pozemku - navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 42/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud soud dospěje k závěru, že žalobě na odstranění neoprávněné stavby nelze vyhovět, musí upravit právní poměry účastníků tak, aby stavba nestála (zčásti nebo zcela) na cizím pozemku. Jedná-li se skutečně o neoprávněnou stavbu, nelze žalobu na její vypořádání zamítnout (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. října 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 3098). K zamítnutí žaloby na základě žaloby vlastníka pozemku by mohl soud přistoupit v zásadě pouze tehdy, pokud by dospěl k závěru, že se o neoprávněnou stavbu nejedná; jinak pokud má za to, že nejsou splněny podmínky pro odstranění stavby, musí vztah mezi účastníky upravit ve smyslu ustanovení § 135c odst. 2, 3 obč. zák. K závěru o nemožnosti zamítnout žalobu na vypořádání neoprávněné stavby se v aktuální judikatuře přihlásil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. nebo v rozsudku ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. , obou uveřejněných na internetových stránkách www.nsoud.cz.

Nejsou tedy důvodné námitky žalobců, podle kterých nebyl odvolací soud oprávněn, v rámci řízení o žalobě na odstranění neoprávněné stavby, rozhodnout o zřízení věcného břemene, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Takováto úprava poměrů mezi účastníky řízení vyplývá přímo z citovaného ustanovení § 135c odst. 1-3 obč. zák., a nelze tedy uzavřít, že by odvolací soud svým postupem zasáhl do pravomoci správních orgánů, rozhodujících o stavebním povolení či územním plánu.

Omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka je mimořádným opatřením, které připadá v úvahu jen ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva, případně pro zákaz imisí - viz ), tím spíše v případě, kdy jde o soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Jestliže však odvolací soud rozhodl o zřízení věcného břemene na základě zákonného ustanovení obč. zák., nemohl svým postupem porušit d.

Zjevně bezdůvodná je námitka, podle které nelze postupem dle § 135c odst. 3 vypořádat stavbu nejen neoprávněnou, ale i nepovolenou.

Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. , uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 2660), a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. , uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8315). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. května 2012, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutím soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje.

Jak bylo uvedeno výše, problematika neoprávněné stavby je upravena v § 135c obč. zák.; toto ustanovení dává soudu širokou možnost uvážení při rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby, a proto by v dovolacím řízení bylo možno zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení jen v případě, že by šlo o úvahy zjevně nepřiměřené. Tak tomu však v dané věci není; rozhodnutí není v rozporu s kritérii, uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 1373, ve kterém se uvádí: „Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby“. Odvolací soud se se všemi těmito kritérii vypořádal a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Jestliže dovolatelé nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s jeho hodnocením provedených důkazů, jedná se o nepřípustnou polemiku, neboť zpochybnění skutkových závěrů nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit ( ). Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nelze proto ani uzavřít, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2014

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.

předseda senátu