Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2238/2008

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 26. září 2006, č. j. -65, zrušil rozsudek ze dne 13. prosince 2005, č. j. -54, jímž Okresní soud v České Lípě (soud prvního stupně) zamítl žalobu na vyklizení „bytu č. 13 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě čp. 2058 Na B. v Č. L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 13. února 2007, č. j. -79, žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 23. ledna 2008, č. j. -95, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. (výrok I.), změnil ho v nákladovém výroku II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že předmětný byt byl (v roce 1976) jako byt vystavěný z vlastních volných prostředků organizace (a tudíž byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace – viz v té době platné a účinné ) přidělen žalovanému organizací hospodařící s těmito byty ( v té době platného a účinného ) a odevzdán do jeho užívání a že mu tak vzniklo tehdejší právo osobního užívání bytu. Dále dovodil, že právo osobního užívání bytu žalovaného se transformovalo (podle , , ve znění po novele provedené – dále jen „obč. zák.“) na jeho právo nájmu služebního bytu, splňoval-li předmětný byt kritéria stanovená zákonem pro služební byty, resp. na nájem bytu, jestliže tato kritéria nesplňoval. Následně také dovodil, že není-li v posléze uzavřených nájemních smlouvách ze 17. března 1999 a z 28. února 2000 obsažena vůle smluvních stran změnit původní nájemní vztah na dobu neurčitou a ani jejich vůle nahradit ho nájemním vztahem na dobu určitou, byly obě zmíněné nájemní smlouvy uzavřeny ohledně bytu, který nebyl právně volný (existovalo k němu právo nájmu žalovaného na dobu neurčitou), a že proto jsou absolutně neplatné pro počáteční nemožnost plnění podle

§ 37 odst. 2 obč. zák. Poté – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že nelze vyhovět žalobě na vyklizení bytu, je-li žalovaný jeho nájemcem s nájemním poměrem na dobu neurčitou.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku I.) upravuje ustanovení a c/

Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (neboť soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku nerozhodl jinak než v dřívějším /zrušeném/ rozsudku – v obou případech šlo o zamítavé rozsudky), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle

Napadený rozsudek je založen mimo jiné na právních názorech, že není-li

v posléze uzavřených nájemních smlouvách ze 17. března 1999 a z 28. února 2000 obsažena vůle smluvních stran změnit původní nájemní vztah na dobu neurčitou a ani jejich vůle nahradit ho nájemním vztahem na dobu určitou, byly obě zmíněné nájemní smlouvy uzavřeny ohledně bytu, který nebyl právně volný (existovalo k němu právo nájmu žalovaného na dobu neurčitou), že proto jsou absolutně neplatné pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. a že za této situace svědčí žalovanému dosud nájemní poměr na dobu neurčitou. Dovolatel správnost těchto právních názorů zpochybnil, a to námitkou (uplatněnou s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. ), že „je pojmově vyloučeno, aby k jednomu předmětu smlouvy, tj. k bytu, existoval jak nájemní poměr na dobu neurčitou, tak i na dobu určitou (kumulativní novace) … a že uzavřením nové nájemní smlouvy na dobu určitou zanikl dosavadní nájemní vztah na dobu neurčitou. Řešení uvedených právních otázek by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.

Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1174 ve svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) dovodila, že ustanovení a obč. zák. jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích nájmu bytu, neboť speciální ustanovení daný vztah upravující

(§ 685 a násl.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne

26. září 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. , z 13. října 2004, sp. zn. , a z 16. prosince 2004, sp. zn. ). Obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahemy, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textuy. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. , a rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. ) zaujal také právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. ).

Součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů je též zjištění, že obsahem nájemních smluv ze 17. března 1999 a z 28. února 2000 nejsou žádná ujednání účastníků o tom, že smlouva mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah k předmětnému bytu. Na základě těchto skutkových zjištění pak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že tyto nájemní smlouvy nebyly způsobilé přivodit zánik existujícího nájemního poměru na dobu neurčitou a že jsou neplatné pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák., neboť byly uzavřeny ohledně bytu, který nebyl právně volný (byl zatížen existujícím právem nájmu žalovaného na dobu neurčitou). S přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře lze konstatovat, že uvedené právní názory jsou výrazem ustálené soudní praxe.

K poukazu na názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. (že uzavřením /platné/ nájemní smlouvy na dobu určitou /bez dalšího/ zaniká dosavadní nájemní vztah na dobu neurčitou) lze dodat následující. Uvedený právní názor byl překonán právním názorem vysloveným v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. , z něhož vyplývá, že samotná okolnost, že účastníci nájemního vztahu k bytu uzavřeli za trvání nájemního poměru na dobu neurčitou nájemní smlouvu k témuž bytu na dobu určitou, neznamená, že nájem sjednaný na dobu neurčitou se změnil na nájem na dobu určitou.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první

a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle , , a a zavázal žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů),

a z částky 484,50 Kč představující 19 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 9. června 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu