Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1460/2013

26

Cdo 1460/2013

ROZSUDEK

MEDISCAN a. s.

, se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Okruhová 1135/44, zastoupené Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, proti žalované

Oblastní nemocnici Kolín, a. s., nemocnici Středočeského kraje

, se sídlem v Kolíně, Žižkova 146, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, o zaplacení částky 3.785.524,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. -191, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2013, č. j. -191,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3.785.524,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo jako přeplatek na nájemném za období od 1. září 2009 do 31. října 2011 z nebytových prostor, které si od ní pronajala (nejprve nájemní smlouvou ze dne 1. září 2007 a posléze nájemní smlouvou ze dne 1. září 2009) pro provozování přístroje magnetické rezonance.

Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. června 2012, č. j. -144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.785.524,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaných úroků z prodlení (výrok I.), řízení ohledně tam uvedených úroků z prodlení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Na základě nájemní smlouvy ze dne 1. září 2007 provozovala žalobkyně za tam sjednané nájemné přístroj magnetické rezonance v pronajatých nebytových prostorách, které jsou součástí nemovitostí ve vlastnictví žalované. Šlo o nebytový prostor v budově centrálních operačních sálů o výměře 142,14 m2 a jednu místnost v budově dětského pavilonu o výměře 14,4 m2. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu do 31. srpna 2009 s ujednáním o jejím prodlužování vždy o jeden rok, nebude-li nejméně dva měsíce předem jednou ze smluvních stran vypovězena. Dne 1. září 2009 uzavřely účastnice ohledně týchž nebytových prostor další nájemní smlouvu s tam sjednaným (mnohem vyšším) nájemným. Tato nájemní smlouva již neobsahovala ujednání o automatickém prodlužování nájmu a neobsahovala ani ujednání, že by měnila či rušila a nahrazovala stávající nájemní poměr žalobkyně k týmž nebytovým prostorám. Nájemní smlouva ze dne 1. září 2009 byla postupně prodlužována na základě uzavřených čtyř dodatků. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně mimo jiné dovodil, že žalobkyně byla povinna platit na nájemném v žalovaném období částky sjednané v nájemní smlouvě ze dne 1. září 2007. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že pozdější nájemní smlouva ze dne 1. září 2009, stanovící jinou výši nájemného, je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); neobsahuje totiž žádné ujednání účastníků o tom, že by měnila (ve smyslu obč. zák.) či rušila a nahrazovala (ve smyslu obč. zák.) stávající nájem žalobkyně k nebytovým prostorám (založený nájemní smlouvou ze dne 1. září 2007). Neshledal důvodnou námitku promlčení uplatněného nároku za dobu od září 2009 do ledna 2010, neboť – s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. – dovodil, že v tomto ohledu je třeba aplikovat úpravu obsaženou v zákoně č. , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž vycházet ze čtyřleté promlčecí doby. Za důvodnou nepokládal ani námitku započtení ohledně částky 329.175,- Kč z titulu nedoplatku na nájemném za dobu od 1. listopadu 2010 do 31. srpna 2011 s odůvodněním, že žalobkyně k 31. lednu 2011 nebytové prostory vyklidila a po dohodě je žalované odevzdala a bylo by proto v rozporu s dobrými mravy, aby platila nájemné z nebytových prostor, které již neužívala.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, č. j. -191, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení tam uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Po částečném zopakování důkazů přečtením listin se odvolací soud ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně na jeho základě dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – není nájemní smlouva ze dne 1. září 2009 neplatná, neboť zde šlo o kumulativní novaci ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák., tedy o změnu původního závazku v otázce výše nájemného a doby trvání nájmu při shodném předmětu nájmu. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, aniž se – s přihlédnutím k jinému právnímu názoru – zabýval otázkou promlčení a započtení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila konstatováním, že napadeným rozhodnutím se odvolací řízení končí, přičemž toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že podle jednoznačného skutkového zjištění neobsahuje pozdější písemná nájemní smlouva žádné ujednání, z něhož by vyplývalo, že se mění či ruší a nahrazuje jiným původně vzniklý nájemní vztah (na základě předchozí písemné nájemní smlouvy) se všemi jeho atributy. Za této situace nelze pokládat za správný právní názor, že zde přesto jde o kumulativní novaci ve smyslu § 516 odst. 1 obč. zák. Uvedený názor je podle dovolatelky v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. . Navíc je podle jejího názoru vyloučeno, aby jedné osobě paralelně svědčily dva právní důvody k užívání téhož předmětu nájmu; zde odkázala na právní názory zaujaté v tam citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že pokud by se odvolací soud těmito právními názory řídil, musel by dospět k závěru, že pozdější nájemní smlouva je neplatná a že jsou dány předpoklady pro vyhovění její žalobě. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě vyhoví.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracela správnost užitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že její dovolání směřuje

„proti všem výrokům“

rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho měnícímu výroku I., ale jakoby i proti nákladovým výrokům II. a III. napadeného rozsudku. Ve vztahu k nákladovým výrokům II. a III. však dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – v rozporu s ustanoveními a 3 neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani v tomto ohledu nevymezila důvody dovolání. Dovolací soud zastává názor, že ve skutečnosti správnost uvedených nákladových výroků nenapadla a její dovolání tudíž směřuje pouze proti měnícímu výroku I. napadeného rozsudku.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

V posuzovaném případě jde o rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skočeno, přičemž rozhodnutí v napadeném měnícím výroku I. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto přípustné podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b/ a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady nebyly namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu.

V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. ) není pochyb o tom, že umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající – obč. zák. (tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým – obč. zák. (tzv. privativní novace). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. C 753 ve svazku 10 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. , z 13. října 2004, sp. zn. , a z 16. prosince 2004, sp. zn. , a konečně i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2003, sp. zn. ). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem y, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu y. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. října 2005, sp. zn. /na něž odkázala dovolatelka/ a z 18. února 2009, sp. zn. ).

Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněné na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, ze 14. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 303 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 30. května 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 22. března 2001, sp. zn. , a z 30. června 2003, sp. zn. ) zaujal také názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. , a z 8. března 2011, sp. zn. ). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2009, sp. zn. ). Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené závěry nebylo možno vztáhnout rovněž na rodinný dům, jenž byl opakovaně pronajat téže osobě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. ), avšak také na nebytové prostory, opakovaně pronajaté téže osobě.

Od uvedené judikatury se odvolací soud odchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že byť nájemní smlouva ze dne 1. září 2009 (navíc koncipovaná tak, jakoby nájemní vztah mezi smluvními stranami poprvé /nově/ zakládala) neobsahovala žádné ujednání o tom, že mění nebo ruší a nahrazuje stávající nájemní vztah k nebytovým prostorám (založený nájemní smlouvou ze dne 1. září 2007), šlo v jejím případě přesto o kumulativní novaci podle § 516 odst. 1 obč. zák. a není proto neplatná; pro úplnost zbývá dodat, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. (správně zřejmě rozhodnutí ze dne 30. května 2007, sp. zn. ) je – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu (v této věci šlo přinejmenším zčásti o jiný předmět nájmu) – nepřípadný.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) a tudíž není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání ( věta první ) zrušil ( ve spojení s ustanovením ) a podle věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. srpna 2013

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu