Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 5456/2016

U S N E S E N Í

FK OIL spol. s r.o.

M. B.

, místem podnikání Skuteč, Palackého náměstí 144, IČO: 10477012, o zaplacení částky 62.549,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. června 2016, č. j. -419, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.743,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Čejny, advokáta se sídlem Přerov, Dr. Skaláka 1447/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 62.549,- Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení s placením nájemného v období od 26. března 2010 do 24. května 2012 z tam specifikovaných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), které si od ní pronajal na dobu určitou v trvání deseti let nájemní smlouvou ze dne 25. února 2003 (dále jen „Nájemní smlouva“).

Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. října 2015, č. j. -299, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 62.549,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. června 2016, č. j. -419, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) prostřednictvím svého tehdejšího advokáta včasné dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání není z posléze uvedených důvodů přípustné podle (, , ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII / – dále opět jen „“); přitom nepřihlížel k obsahu dovolatelova podání z 27. září 2016 (viz č. l. 459 až 461 spisu), neboť nebylo sepsáno advokátem ( ).

Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám nelze především ztratit ze zřetele, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle však dovolatel právě takové (nezpůsobilé) důvody rovněž uplatnil (viz bod VIII. jeho dovolání) a jejich prostřednictvím vytkl odvolacímu soudu vady řízení (v tomto směru totiž nevymezil žádnou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo). K tomu lze jen dodat, že k tzv. jiným vadám řízení lze přihlédnout, je-li dovolání přípustné (srov. ); samy o sobě však přípustnost dovolání založit nemohou.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta první a věta první za středníkem , ), tj. především ze , , ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).

V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. září 2001, sp. zn. ) není pochyb o tom, že umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající – obč. zák. (tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým – obč. zák. (tzv. privativní novace). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah, který má být nahrazen novým. Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci, je rovněž rozhodná vůle jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo vyjádřené v obč. zák. (srov. např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. září 2001, sp. zn. , uveřejněného pod C 753 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále rozsudky Nejvyššího soudu z 8. ledna 2002, sp. zn. , z 13. října 2004, sp. zn. , a z 16. prosince 2004, sp. zn. , a konečně i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2003, sp. zn. ). Obsah právního úkonu lze však vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1627 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahemy, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textuy. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob

(srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. března 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1108 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ani následné jednání smluvních stran nemůže nahradit projev vůle, který není v jejich písemném právním úkonu vyjádřen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. října 2005, sp. zn. , a z 18. února 2009, sp. zn. ).

Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněné na straně IV v příloze sešitu č. 10/1998 časopisu Soudní judikatura, ze 14. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 303 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či z 30. června 2003, sp. zn. ) zaujal také názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. listopadu 2005, sp. zn. , a z 8. března 2011, sp. zn. ). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. června 2009, sp. zn. , či z 21. srpna 2013, sp. zn. ). Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené závěry nebylo možno vztáhnout rovněž na pozemky, jež byly, jako v daném případě, opakovaně pronajaty téže osobě.

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že je pro počáteční nemožnost plnění (nikoliv tedy pro neurčitost, jak se snad mylně domníval dovolatel) absolutně neplatná nájemní smlouva ze 7. září 1998, jíž uzavřely žalobkyně jako pronajímatelka a společnost CONTO a. s. (dále jen „jmenovaná společnost“) jako nájemkyně na dobu určitou do 31. ledna 2008. Je tomu tak proto, že neobsahuje-li uvedená smlouva žádné ujednání o tom, že mění nebo ruší (nahrazuje) stávající nájemní vztah k předmětným pozemkům, byla uzavřena ohledně pozemků, které v té době nebyly právně volné; byly totiž již zatíženy nájemním právem jmenované společnosti založeným nájemní smlouvou z 15. června 1995.

Za tohoto stavu tudíž obstojí právní názor, že Nájemní smlouva je platným právním úkonem, neboť byla uzavřena v době (konkrétně dne 25. února 2003), kdy již byly předmětné pozemky právně volné, tj. až poté, co stávající nájemní vztah k pozemkům (založený nájemní smlouvou z 15. června 1995) zanikl uplynutím sjednané doby nájmu dne 15. června 2002. Pak je ovšem (z pohledu uplatněných dovolacích námitek, podřaditelných pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci) nadbytečné zkoumat, zda je správný také právní názor, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení Je tomu tak proto, že založil-li svůj závěr o platnosti Nájemní smlouvy na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí – jako v této věci – důvod druhý (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu z 8. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1998 časopisu Soudní judikatura).

Již v rozsudku z 26. listopadu 1998, sp. zn. , uveřejněném na str. 386 v sešitě č. 7/1999 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., které ukládalo soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy je – jako v daném případě – výklad tohoto právního úkonu účastníky v průběhu řízení vzájemně odlišný.

V souzené věci se odvolací soud – v souladu s citovaným právním názorem – zabýval rovněž výkladem ujednání obsaženého v čl. VI. Nájemní smlouvy, podle něhož

„v případě, že nájemce bude v prodlení s úhradou nájemného a el. energie, je pronajímatel oprávněn účtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení“

(dále též jen „ujednání o smluvní pokutě“). Přitom vzal za zjištěno, že vůle smluvních stran obsažená v citovaném ujednání směřovala k tomu, aby tam stanovené sankci (smluvní pokutě) podléhalo prodlení s plněním byť jen jedné z obou předepsaných úhrad, a dovodil, že takto vyložená vůle není v rozporu s jazykovým projevem zaznamenaným v (písemné) Nájemní smlouvě. V tomto směru vycházel z výkladových pravidel obsažených v § 35 odst. 2 obč. zák. a nelze se ztotožnit s výtkou, že pro jejich aplikaci neměl vytvořen adekvátní prostor. Odvolací soud zde beze zbytku dostál také výkladovému pravidlu, podle kterého lze obsah právního úkonu vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Při úvaze o souladu skutečné vůle smluvních stran s jejím jazykovým vyjádřením v Nájemní smlouvě totiž nijak nevybočil z běžných zvyklostí používání obecného jazyka (k tomu viz v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu z 23. března 2016, sp. zn. /proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 11. října 2016, sp. zn. , řešící skutkově shodnou věc týchž účastníků řízení).

Z řečeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 15. srpna 2017

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu