Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 367/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J., proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 8.245,- Kč s příslušenstvím, částky 20.706,- Kč s příslušenstvím, částky 56.360,- Kč s příslušenstvím a částky 11.594,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2007, č.j. -67, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem shora uvedeným změnil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 3. 2007, č. j. -44, tak, že zamítl návrh žalobce na stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 8.245,  Kč s příslušenstvím, částku 56.360,- Kč s příslušenstvím, částku 20.706,- Kč s příslušenstvím a částku 11.594,- Kč s příslušenstvím. Žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobce byl podle hospodářské smlouvy uzavřené s Okresním národním výborem v P. dne 21. 9. 1988 trvalým uživatelem nemovitostí, a to stavební parcely č. 96 a parcely č. 192/11 v k.ú. Z. Podle smlouvy o zřízení práva bezplatného užívání ke stavební parcele z 29. 11. 1965, uzavřené žalobcem s Č. s. – finančním odborem ONV P., byl žalobce trvalým bezplatným uživatelem stavební parcely č. 74 v k.ú. Č. Podle hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, jež byla uzavřena mezi žalobcem a Československým státem – Městským národním výborem ve V. dne 22. 5. 1989, se žalobci dostala do trvalého bezplatného užívání stavební parcela č. 182 v k.ú. B., obec V. A konečně podle hospodářské smlouvy o trvalém bezplatném užívání národního majetku z 20. 7. 1982, uzavřené mezi žalobcem a Československým státem – ONV v P., byla žalobci do trvalého bezplatného užívání předána stavební parcela č. 1511 v k.ú. V. Žalobce požádal dne 12. 7. 2000 Okresní úřad v P., finanční odbor, o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické podle tehdy platného ustanovení , a to u parcel č. 96 a 192/11 v k.ú. Z., č. 1511 v k.ú. V., č. 182 v k.ú. B. a č. 74 v k.ú. Č. Dne 22. 4. 2004 a dne 23. 10. 2003 byly mezi žalobcem a Českou republikou uzavřeny celkem čtyři kupní smlouvy, na základě nichž došlo k převodu výše uvedených pozemků. Na podkladě těchto smluv bylo k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalobce.

Odvolací soud při právním posouzení věci, v níže se žalobce domáhal vrácení zaplacených kupních cen jako bezdůvodného obohacení, jakožto plnění z absolutně neplatných právních úkonů, dospěl k závěru, že předmětné smlouvy byly uzavřeny v mezidobí, kdy byl zrušen , a datem 31. 12. 2004, ke kterému byla zrušena část druhá , nazvaná „Změna čl. II.“, která ke dni 30.6. 2001 ustanovení (dále o.z.) zrušila. Proto nelze konstatovat, že by předmětné kupní smlouvy byly neplatné. Opačný závěr by totiž podle odvolacího soudu znamenal nepřípustnou retroaktivitu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, kterým byla shora uvedená část zákona zrušena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost pro diformitu rozsudků nalézacího a odvolacího soudu. Dovolatel tvrdil, že ustanovení , 879d a 879e o.z. nebyla nikdy zrušena, neboť část druhá , která shora uvedená ustanovení měnila, byla nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 278/2004 Sb. dnem 31. 12. 2004 zrušena. Protože došlo k úplnému oživení ustanovení § 879c o. z. a obnovení stavu tímto ustanovením založeného, nelze dospět k jinému závěru, že veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí došlo a jež jsou s uvedeným stavem v rozporu, jsou absolutně neplatné a jako takové nejsou způsobilé přivodit změnu v právních vztazích. Dovolatel byl přesvědčen, že předmětné pozemky nabyl ex lege podle ustanovení § 879c o. z., a to bezúplatně, když žalobce splnil zákonné podmínky výzvou žalovaného o převod pozemků do vlastnictví a uplynutí doby. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Dovolání je přípustné podle a uplatněný dovolací důvod spočíval v nesprávném právním posouzení věci ( ).

Nejvyšší soud dospěl již dříve - viz rozsudek sp. zn. a další rozhodnutí, viz níže - k závěru, že požádal-li účastník v souladu s ustanovením o. z. o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické, pak došlo k této změně – v intencích – od 1. 7. 2001. Toto ustanovení bylo zrušeno , který nabyl účinnosti dne 30. 6. 2001, tedy o den dříve, než mohla uplynout lhůta jednoho roku uvedená v o. z.

Ústavní soud však svým nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. , zrušil část druhou , a to dnem 31. 12. 2004. Nejvyšší soud je vázán plenárním nálezem Ústavního soudu, i tou částí odůvodnění, kde je zřejmý právní názor Ústavního soudu, že zrušením části druhé čl. II. se obnoví stav založený ustanoveními /, d/ a e/ o.z. V souladu s tímto nálezem Ústavního soudu Nejvyšší soud již dříve rozhodoval v obdobných věcech; zejména je nutné upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , ve kterém Nejvyšší soud podrobně rozvedl otázku vázanosti obecných soudů rozhodnutím Ústavního soudu a taktéž dovodil, že zrušením části druhé článku II. cit. zákona se následně obnovuje právní stav založený ustanoveními /, d/ a e/ o. z.

Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích (např. v usneseních z 23. 1. 2007, sp. zn. ; z 23. 1. 2007, sp. zn. ; z 23. 1. 2007, sp. zn. ; z 21. 3. 2007, sp. zn. ; z 23. 8. 2007, sp. zn. ; z 13. 9. 2007, sp. zn. ; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. ; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. ; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. ; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. , veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).

V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část , jíž bylo derogováno ustanovení ( , a ); pak se taková ustanovení  stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení z právního řádu ČR. Jestliže pak o. z., který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platné a účinné ustanovení o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle , hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 518/2008 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 1022/2008, veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím „přiměřené právní úpravy“, zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. (viz. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. , veřejnosti dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

V souzené věci měl dovolatel předmětné nemovitosti v trvalém užívání podle hospodářského zákoníku č. 109/64 Sb., požádal žalovanou o změnu tohoto právo na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti , a ke dni 1. 7. 2001 se tak stal jejich vlastníkem. S ohledem na zásadu nemo plus iuris tranferre potest, quam ipse habet, která stanoví, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, nelze dospět než k závěru, že uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení obč. zák. Za této situace je tedy namístě postup podle ustanovení o. z., podle něhož je-li smlouva neplatná, nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Dovolací soud tedy shledává dovolání důvodným a se současným zrušením napadeného rozsudku věc vrací odvolací instanci k dalšímu řízení ( věta za středníkem, odst. 3 věta první ).

V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. března 2009

JUDr. Ludvík  D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu