Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5088/2008

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.205,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 1. 2008, č. j. - 61, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 315.690,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % od 12. 12. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % za období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % za období od 1. 1. 2008 do 21. 1. 2008 a dále za dobu od 22. 1. 2008

do zaplacení ve výši, která v každém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše roční reposazby stanovené Č. n. b. platné vždy k 1. dni kalendářního pololetí, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo na základě absolutně neplatné kupní smlouvy o převodu pozemků p.č. 798/2, st. p.č. 798/3, st. p.č. 798/4, st. p.č. 798/5 a st. p.č. 798/1 v k.ú. K., uzavřené dne 12. 12. 2003 mezi účastníky podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ačkoliv žalobce se jejich vlastníkem stal ze zákona na základě ustanovení obč. zák. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, jenž byl mezi účastníky nesporný, že žalobce měl právo trvalého užívání předmětných pozemků, že splňoval podmínky podle ustanovení a násl. obč. zák. a že v souladu se , kterým byl doplněn o ustanovení , požádal příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Poté, co ustanovení obč. zák. bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno , kterým byl změněn , o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění , a některé další zákony, uzavřel žalobce se žalovanou podle kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků za kupní cenu ve výši 315.690,- Kč. Jelikož nálezem Ústavního soudu ČR, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 (dále také jen Nález), byla část druhá nazvaná „Změna článek II.“ dnem 31. 12. 2004 zrušena, požádal žalobce žalovanou o vrácení zaplacené kupní ceny, neboť kupní smlouva, na základě níž byla kupní cena zaplacena, je neplatná; žalovaná však požadovanou částku žalobci nevrátila. Soud prvního stupně s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu dovodil, že splnil-li žalobce podmínky uvedené v obč. zák., vzniklo mu vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona, neboť právě zrušením derogačních ustanovení došlo k obnovení stavu předchozího, založeného ustanoveními , a obč. zákoníku. Kupní smlouva, kterou žalobce se žalovanou uzavřel, je absolutně neplatná, neboť žalovaná neměla vlastnické právo k předmětným parcelám, které by mohla převést na žalobce, naopak žalobce již byl vlastníkem předmětných parcel. Kupní smlouva je podle soudu prvního stupně neplatná také podle obč. zák., a to z důvodu absence svobodné vůle žalobce při uzavírání této smlouvy.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2008, č. j. - 92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním dovodil, že dnem 1. 1. 2005 došlo k plné „rehabilitaci“ dříve zrušeného ustanovení § 879c obč. zák., a pokud tedy žalobce dne 12. 12. 2003 uzavřel jako kupující kupní smlouvu ohledně pozemků, které již byly v jeho vlastnictví, pak takováto kupní smlouva je absolutně neplatná, jak soud prvního stupně správně dovodil, a správně též v souladu s § 457 obč. zák. uložil žalované povinnost vrátit žalobci uhrazenou kupní cenu ve výši 315.690,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , a podává je z důvodu uvedeného v Nesprávné právní posouzení věci shledává zejména v posouzení: 1) účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3 2004, vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb., na existenci ustanovení až 879e obč. zákoníku a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, 2) vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté , která citovaným nálezem zrušena nebyla, a 3) platnosti uzavřených kupních smluv ve smyslu obč. zák. Žalovaná vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. , jimiž obsáhle polemizuje se závěry Ústavního soudu obsaženými v citovaném nálezu ve snaze obhájit svůj názor, že zrušení derogačních ustanovení nemělo za následek „oživení“ zrušených ustanovení až 879e obč. zák. Domnívá se, že i v případě akceptace závěru Ústavního soudu o „oživení“ příslušných ustanovení by jejich účinky byly nulové, a to z důvodu, že již neexistují právní vztahy, které aplikaci těchto ustanovení podmiňovaly, neboť vztahy trvalého užívání dnem 30. 6. 2001 ze zákona definitivně zanikly. Současná aplikace a násl. obč. zák. z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně užívacích vztahů ve vlastnické původně dojít, je podle názoru dovolatelky zcela vyloučena, protože stanovený den 1. 7. 2001 nenávratně minul a „oživená“ ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se totiž právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tudíž žalobce neměl pozemky v trvalém užívání a nemohlo dojít ke vzniku jeho vlastnického práva. Dále poukázala i na , o Ústavním soudu, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (zde jeho části) zůstávají nedotčena, a rovněž na to, že přes zrušení části druhé zůstal v platnosti tohoto zákona. Dále namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že uvedená transformace vlastnického práva je v rozporu s právem ES, zejména s článkem 87 Smlouvy o založení ES, tak jak dovodil soud v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 10. 2007, č.j. - 38; účinností , o veřejné podpoře, tedy od 1. května 2000, „se začalo aplikovat právo ES a poskytnutá veřejná podpora byla v rozporu s tímto zákonem a zároveň s právem ES“. Podpora poskytnutá v tomto případě podle názoru dovolatelky splňuje znaky veřejné podpory, neboť jde o prospěch z veřejných zdrojů (pozemky mají hodnotu), poskytuje výhodu jen uzavřenému počtu subjektů a družstvo je nepochybně podnikatelským subjektem. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání věci podle k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle není založena již tím,

že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek, příkladmo uvedených v , dospěje k závěru,

že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu

ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

První dvě otázky, které podle dovolatelky mají pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle založit, neboť napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459, a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, a v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. , a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. , v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že „zrušením části druhé čl. II. se obnoví stav založený ustanoveními , a “, od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ).

Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne

8. 4. 2008, sp. zn. , který se rovněž týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, v němž dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 obč. zák., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim § 879c obč. zák., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění

(na vydání bezdůvodného obohacení - § 457 obč. zák.). Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Pokud se týká námitky žalované o nepřípustnosti veřejné podpory a o rozporu uvedené transformace vlastnického práva s právem ES, pak k této se sice odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak nevyjádřil, nicméně Nejvyšší soud se touto otázkou již zabýval, a to v rozsudku ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. , který se týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, a v němž uvedl, že „dovozuje-li dovolatelka z uvedených účinků Nálezu nedovolenou veřejnou podporu podle komunitárního práva, která podle ní byla zakázána , o veřejné podpoře, účinným od 1. 5. 2000, resp. , o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory, a zároveň též právem Evropského společenství ( Smlouvy o založení Evropského společenství), jde ve skutečnosti o polemiku se závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v Nálezu a v dalších svých rozhodnutích, stejně jako Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích“; námitky v tomto směru tudíž nemohou na shora vyslovených závěrech ničeho změnit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. ).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu , a dovolání žalované podle tak není přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle 243b odst. 5 věty první a odmítl.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení ( ), nepřipouští (srov. - 239 ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem a , neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.905,- Kč [odměna z částky určené podle , vyčíslená podle , bod. 5, zaokrouhlená podle , snížená na polovinu podle vyhlášky a o dalších 50 % podle ], a náhrady hotových výdajů podle ust. , v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce ve výši 11.205,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu