Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3442/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.120,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j.

- 44, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 46.920,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo na základě absolutně neplatné kupní smlouvy o převodu pozemku, uzavřené mezi účastníky podle , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, neboť žalobce se jeho vlastníkem stal ze zákona na základě ustanovení obč. zák. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce uzavřel dne 14. 1. 1970 hospodářskou smlouvu podle hospodářského zákoníku, na základě níž mu byl do trvalého užívání odevzdán pozemek st. p.č. 290 k.ú. N. R. Dále bylo zjištěno, že žalobce v souladu se , kterým byl doplněn o ustanovení , požádal příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemku

na právo vlastnické. Poté, co ustanovení obč. zák. bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno , kterým byl změněn , o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění , a některé další zákony, uzavřel žalobce se žalovanou podle kupní smlouvu o převodu předmětného pozemku za kupní cenu ve výši 46.920,- Kč. Jelikož nálezem Ústavního soudu ČR, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, byla část druhá nazvaná „Změna článek II.“ dnem 31. 12. 2004 zrušena, požádal žalobce žalovanou o vrácení zaplacené kupní ceny, neboť kupní smlouva, na základě níž byla kupní cena zaplacena, je neplatná; žalovaná však požadovanou částku žalobci nevrátila. Soud prvního stupně s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu dovodil, že pokud žalobce splnil podmínky uvedené v obč. zák., vzniklo mu vlastnické právo k předmětnému pozemku ze zákona, neboť právě zrušením derogačních ustanovení došlo k obnovení stavu předchozího, založeného ustanoveními , a obč. zákoníku. Kupní smlouva, kterou žalobce se žalovanou uzavřel, je absolutně neplatná, neboť žalovaná neměla vlastnické právo k předmětné parcele, které by mohla převést na žalobce, naopak žalobce již byl vlastníkem předmětné parcely. Kupní smlouva je podle soudu prvního stupně neplatná také z toho důvodu, že byla uzavřena na základě právní úpravy odporující d. Kupní cena, kterou žalobce

na základě neplatné smlouvy žalované uhradil, je ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. plněním z neplatného právního úkonu a žalovaná je podle § 457 obč. zák. povinna zaplacenou kupní cenu žalobci vrátit.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. dubna 2007,

č. j. - 63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním dovodil, že dnem 1. 1. 2005 došlo k plné „rehabilitaci“ dříve zrušeného ustanovení § 879c obč. zák. a pokud tedy žalobce dne 28. 8. 2003 uzavřel jako kupující kupní smlouvu ohledně věci, která již byla v jeho vlastnictví, pak takováto kupní smlouva je absolutně neplatná, jak soud prvního stupně správně dovodil a správně pak také v souladu s § 457 obč. zák. uložil žalované povinnost vrátit žalobci uhrazenou kupní cenu ve výši 46.920,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , odst. 3 , a podává je z důvodu uvedeného v Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v posouzení: 1) účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3 2004 vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb. na existenci ustanovení až 879e obč. zákoníku a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, 2) vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté , která citovaným nálezem zrušena nebyla, 3) platnosti kupní smlouvy o koupi předmětné nemovitosti, resp. posouzení důsledků Nálezu na platnost této smlouvy a 4) možných účinků z.č. , o ústavním soudu, na právní stav projednávané věci (zejména pak ustanovení ). Žalovaná vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. , jimiž obsáhle polemizuje se závěry Ústavního soudu obsaženými v citovaném nálezu ve snaze obhájit svůj názor, že zrušení derogačních ustanovení nemělo za následek „oživení“ zrušených ustanovení až 879e obč. zák. Domnívá se, že i v případě akceptace závěru Ústavního soudu o „oživení“ příslušných ustanovení by jejich účinky byly nulové, a to z důvodu, že již neexistují právní vztahy, které aplikaci těchto ustanovení podmiňovaly, neboť vztahy trvalého užívání dnem 30. 6. 2001 ze zákona definitivně zanikly. Současná aplikace a násl. obč. zák. z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně užívacích vztahů ve vlastnické původně dojít, je podle názoru dovolatelky zcela vyloučena, protože stanovený den 1. 7. 2001 nenávratně minul a „oživená“ ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se totiž právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tudíž žalobce neměl pozemek v trvalém užívání a nemohlo dojít ke vzniku jeho vlastnického práva. Dále poukázala i na , o Ústavním soudu, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (zde jeho části) zůstávají nedotčena, a rovněž na to, že přes zrušení části druhé zůstal v platnosti tohoto zákona. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a byly mu přiznány náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání věci podle k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu

ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

První dvě otázky, které podle dovolatelky mají pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle založit, neboť napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, a v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. , a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. , v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že „zrušením části druhé čl. II. se obnoví stav založený ustanoveními , a “, od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. , ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ). Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. , který se rovněž týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, v němž dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle obč. zák., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim obč. zák., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení - obč. zák.). Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Z uvedeného je zřejmé, že ve zbývajícím rozsahu nemá rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam

ve smyslu , a dovolání žalované podle tak není přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle 243b odst. 5 věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem a , neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.820,- Kč [odměna z částky určené podle , vyčíslená podle ust. , bod. 4, zaokrouhlená podle , snížená podle vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle ], a náhrady hotových výdajů podle ust. , v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce ve výši 4.120,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu