Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5512/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 5. 2007, č. j.

- 107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1,987.751,50 Kč, co do částky 302.273,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo

na základě patnácti absolutně neplatných kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených mezi účastníky podle , o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, neboť žalobce se jejich vlastníkem stal

ze zákona na základě ustanovení § 879c obč. zák. Soud prvního stupně vzal

za prokázané, že žalobce uzavřel hospodářské smlouvy podle § 70 hospodářského zákoníku, na základě nichž mu byly do trvalého užívání odevzdány pozemky - st. p.č. 243 a st. p.č. 1005/3 v k.ú. H. n. V., p.č. 2390/1, st. p.č. 2390/3, p.č. 1579/3, p.č. 1579/14, p.č. 1579/15, p.č. 1579/24, st. p.č. 2389 a st. p.č. 2635 v k.ú. T. n. V., st. p.č. 5/3, st. p.č. 469, p.č. 3982/6, p.č. 460/1, p.č. 461/1, p.č. 461/3, p.č. 462, p.č. 473/1, p.č. 473/3, p.č. 679/1, p.č. 2787/2, p.č. 3950/4, p.č. 463, p.č. 956 a p.č. 2785/5 v k.ú. B., p.č. 37 v k.ú. L., p.č. 6/3 v k.ú. A., p.č. 186 v k.ú. B., st. p.č. 739/1 v k.ú. L., st. p.č. 813 v k.ú. K. Ú., st. p.č. 366 v k.ú. H. S., st. p.č. 864 v k.ú. Z., st. p.č. 122/1 v k.ú. D. B., st. p.č. 85 v k.ú. N. H., p.č. 1780 v k.ú. T. S., st. p.č. 141 v k.ú. H. V. a p.č. 139 v k.ú. O., na nichž se nacházejí budovy (areály) v jeho vlastnictví, resp. se jedná o pozemky, které s těmito budovami souvisejí. Dále bylo zjištěno, že žalobce v souladu se , kterým byl doplněn o ustanovení , požádal příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické (kromě pozemku p.č. 1005/3 v k.ú. H. n. V. a pozemků p.č. 3982/6, p.č. 460/1, p.č. 461/1, p.č. 461/3, p.č. 462, p.č. 473/1, p.č. 473/3, p.č. 679/1, p.č. 2787/2, p.č. 3950/4, p.č. 463, p.č. 956 a p.č. 2785/5 v k.ú. B.). Poté, co ustanovení obč. zák. bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno , kterým byl změněn , o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění , a některé další zákony, uzavřel žalobce se žalovanou podle kupní smlouvy o převodu předmětných pozemků za kupní ceny, jež zaplatil nejdříve dne 30. 9. 2004 a jejichž výše činila celkem 2,290.025,- Kč. Jelikož nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, byla část druhá nazvaná „Změna článek II.“ dnem 31. 12. 2004 jako neústavní zrušena a byl tak obnoven stav založený ustanoveními a obč. zák., požádal žalobce žalovanou o vrácení zaplacených kupních cen, neboť kupní smlouvy, na základě nichž byly kupní ceny zaplaceny, jsou neplatné; žalovaná však požadované částky žalobci nevrátila. Soud prvního stupně s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu a dále na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. dovodil, že pokud žalobce splnil podmínky uvedené v obč. zák., vzniklo mu vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona, neboť právě zrušením derogačních ustanovení došlo k „rehabilitaci“ dříve zrušeného obč. zák. a k obnovení stavu založeného tímto ustanovením. Kupní smlouvy, které žalobce se žalovanou uzavřel, ačkoliv jejich předmětem byly pozemky splňující předpoklady stanovené v a 4 obč. zák., jsou proto pro rozpor s nastalým právním stavem absolutně neplatné podle obč. zák., a zaplacené kupní ceny jsou tak plněním, které je žalovaná povinna žalobci podle obč. zák. vrátit - s výjimkou kupní ceny ve výši 302.273,50 Kč žalobcem zaplacené za pozemky, ohledně nichž žádost o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické nepodal. Námitku promlčení uplatněných nároků vznesenou žalovanou neshledal okresní soud důvodnou, neboť byly-li kupní ceny zaplaceny nejdříve 30. 9. 2004 a nastala-li vykonatelnost citovaného nálezu Ústavního soudu dnem 31. 12. 2004, stalo se tak před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne

4. 9. 2007, č. j. - 130, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl

o náhradě nákladů odvolacího řízení; v zamítavém výroku zůstal rozsudek okresního soudu nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním dovodil,

že došlo-li k „oživení“ ustanovení § 879c až 879e obč. zák. a obnovení stavu jimi založeného, nabyl žalobce vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona. Kupní smlouvy uzavřené účastníky v mezidobí jsou proto absolutně neplatnými právními úkony, nezpůsobilými přivodit změnu v právních vztazích, a účastníci jsou tedy povinni si v souladu s § 457 obč. zák. vrátit vše, co podle nich dostali; protože plnění podle těchto smluv obdržela jen žalovaná, je povinna žalobci vydat takto získané bezdůvodné obohacení. Krajský soud se rovněž ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně,

že námitka promlčení uplatněných nároků není důvodná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , odst. 3 , a podává je z důvodu uvedeného v Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v posouzení: 1) účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3 2004 vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. na existenci ustanovení § 879c

až 879e obč. zákoníku a na jejich použitelnosti na právní poměry žalobce, 2) vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté , která citovaným nálezem zrušena nebyla, a 3) platnosti uzavřených kupních smluv

ve smyslu § 39 obč. zák. Žalovaná vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. , jimiž obsáhle polemizuje se závěry Ústavního soudu obsaženými v citovaném nálezu ve snaze obhájit svůj názor, že zrušení derogačních ustanovení nemělo za následek „oživení“ zrušených ustanovení až 879e obč. zák. Domnívá se, že i v případě akceptace závěru Ústavního soudu o „oživení“ příslušných ustanovení by jejich účinky byly nulové, a to z důvodu, že již neexistují právní vztahy, které aplikaci těchto ustanovení podmiňovaly, neboť vztahy trvalého užívání dnem 30. 6. 2001 ze zákona definitivně zanikly. Současná aplikace a násl. obč. zák. z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně užívacích vztahů ve vlastnické původně dojít, je podle názoru dovolatelky zcela vyloučena, protože stanovený den 1. 7. 2001 nenávratně minul

a „oživená“ ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se totiž právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tudíž žalobce neměl pozemky v trvalém užívání a nemohlo dojít ke vzniku jeho vlastnického práva. Dále poukázala i na , o Ústavním soudu, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (zde jeho části) zůstávají nedotčena, a rovněž na to, že přes zrušení části druhé

zůstal v platnosti tohoto zákona i jeho část čtvrtá. Protože kupní smlouvy nebyly uzavřeny v rozporu s žádným zákonným ustanovením, jsou platné, když splňují náležitosti uvedené v obč. zák. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání věci podle k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle dovolání podle odstavce 1 není přípustné

ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR je přípustnost dovolání podle

proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení

a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod č. 9).

V dané věci žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1,987.751,50 Kč potvrzen. Z obsahu spisu je jednoznačné, že tato částka se skládá z patnácti samostatných nároků na vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatných kupních smluv, byť uplatněných v rámci jediné žaloby. Protože se jedná o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže tedy bylo dvěma dovoláním dotčenými výroky rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (jednalo se o částky 19.360,- Kč a 2.083,- Kč, představující kupní ceny

za nemovitosti v k.ú. A. a v k.ú. H. V., zaplacené žalobcem žalované na základě kupních smluv ze dne 7. 11. 2003), je přípustnost dovolání proti těmto dvěma výrokům vyloučena ustanovením , aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných výroků částku 20.000,- Kč výrazně přesahuje.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalované proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu ohledně částek 19.360,- Kč a 2.083,- Kč není přípustné, Nejvyšší soud je podle věty první a odmítl.

Ve zbývajícím rozsahu lze přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu posuzovat jen podle , neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen [ ]. Podle je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li

o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle

, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

První dvě otázky, které podle dovolatelky mají pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle založit, neboť napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků, a v usneseních Ústavního soudu

ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. , a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. , v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že „zrušením části druhé čl. II. zákona

č. se obnoví stav založený ustanoveními , a “, od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. ,

ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2006, sp. zn.

, ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. , ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. , ze dne

27. 2. 2008, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. ,

a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ). Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,

sv. 32, pod č. 35/2004, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. , který se rovněž týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, v němž dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 obč. zák., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim § 879c obč. zák., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení - § 457 obč. zák.). Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou

i konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Z uvedeného je zřejmé, že ve zbývajícím rozsahu nemá rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam

ve smyslu , a dovolání žalované podle tak není přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle 243b odst. 5 věty první a v této části odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. dubna 2008

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu