Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2742/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání  se  odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, č. j. -27, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „družstevní byt č. 9 o velikosti 3 + 1 ve II. podlaží domu E. Beneše 14/20 v P.“ (dále jen ”předmětný byt”, resp. ”byt”) a  rozhodl   o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. -42, vyhovující (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, č. j. -61, zrušil shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 8. června 2004, č. j. -78, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. -99, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné zjistily, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu a společní členové družstva) byli po předchozí výstraze rozhodnutím představenstva družstva ze dne 5. října 1999 vyloučeni z družstva pro neplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, že proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání, že Shromáždění delegátů jako nejvyšší orgán družstva na zasedání dne 15. června 2000 odvolání žalovaných nevyhovělo a v celém rozsahu potvrdilo rozhodnutí představenstva družstva ze dne 5. října 1999 a že žalovaní byli již dopisem ze dne 17. listopadu 1999 vyzváni k vyklizení předmětného bytu do patnácti dnů od převzetí výzvy. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že zánikem členství žalovaných v bytovém družstvu zaniklo též jejich právo společného nájmu družstevního bytu ( , , ve znění platném v době vyloučení žalovaných z družstva – dále jen „obč. zák.“), a proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly. Poté – s poukazem na ustanovení obč. zák. – rovněž dovodily (odvolací soud odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně), že došlo-li k vyloučení žalovaných z bytového družstva pro neplacení nájemného a úhrad na plnění poskytovaná s užíváním bytu, mohla by být jejich vyklizovací povinnost z bytu podmíněna poskytnutím přístřeší ( věta první obč. zák.); vyšší forma bytové náhrady podle věty druhé obč. zák. (v podobě náhradního bytu či náhradního ubytování) by přicházela v úvahu pouze za předpokladu, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a jsou pro to dány důvody zvláštního zřetele hodné. Protože žádné důvody zvláštního zřetele hodné neshledaly, dovodily, že vyklizovací povinnost žalovaných nelze podmínit zajištěním náhradního bytu, popřípadě náhradního ubytování, a to i kdyby snad soužití žalovaných s vnukem, který jim nebyl svěřen do výchovy, bylo možno pokládat za rodinu s nezletilými dětmi ve smyslu věty druhé obč. zák. Bytovou náhradu ve formě přístřeší pak oba soudy žalovaným odepřely cestou aplikace ustanovení obč. zák. V této souvislosti dovodily (odvolací soud opět odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně), že odepření uvedené bytové náhrady za použití ustanovení obč. zák. je namístě, neboť „to byli žalovaní, kteří několikaletým porušováním svých povinností vyplývajících z nájemního poměru zapříčinili vznik již velmi vysokého dluhu na nájemném, případně platbách spojených s užíváním bytu, který narostl až k částce 160.000,- Kč bez poplatku z prodlení … neprojevili žádný opravdový, tedy nikoliv jen formální, zájem dluh uhradit v domnění, že tímto způsobem zřejmě přinutí žalobce k převedení bytu do jejich vlastnictví“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , odst. 3 zákona číslo , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle zákona. V dovolání především poukázali na právní závěry, které ohledně bytové náhrady dovodil Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 1. dubna 2004, č. j. -61. Poté soudům vytkli, že „opět vycházely ze starých důkazních prostředků“, že dokazování bylo doplněno „pouze výslechem žalovaného 1) a některými listinnými důkazy“, že nebyl proveden výslech svědkyně M. M. (jejich dcery) a že nebylo přihlédnuto k důvodům, pro něž nájemné neplatili, a ani k tomu, že dne 17. ledna 2005 a 9. března 2005 zaplatili v pokladně žalobce částky 169.337,- Kč a 18.910,- Kč. Nesouhlasili ani s názorem, že neprojevili zájem zaplatit dlužné částky; uvedli, že ve slibovaném termínu jim to neumožnila složitá finanční situace. Mají rovněž za to, že jejich vyloučení z bytového družstva bylo vůči nim a nezletilým dětem, které v bytě bydlely, velmi tvrdé a neadekvátní. Nesouhlasili ani s názorem, který soudy obou stupňů přijaly ohledně bytové náhrady. V této souvislosti uvedli, že žil-li s nimi v předmětném bytě jejich vnuk R., šlo v jejich případě o rodinu s nezletilým dítětem (ve smyslu věty druhé obč. zák.). Jde-li o odepření bytové náhrady ve formě přístřeší (podle obč. zák.), uvedli, že náhled obou soudů je v tomto směru jednostranný a propívající žalobci; přitom soudy podle jejich názoru nezohlednily důvody, které je k tomuto chování vedly. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.  Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.  Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů ( a 2 ). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.  Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že již v rozsudku ze dne  28. srpna 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Současně neopomenul, že po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle     , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – použili dovolatelé vedle způsobilého dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (v podobě obecné /nijak nekonkretizované/ námitky, že soudy „opět vycházely ze starých důkazních prostředků“, a dále námitek, že dokazování bylo doplněno „pouze výslechem žalovaného 1/ a některými listinnými důkazy“, a že nebyl proveden výslech svědkyně M. M.) a dále také dovolací důvod podle (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky odepření bytové náhrady ve formě přístřeší cestou aplikace ustanovení obč. zák.); zde je jejich výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění – pro účely posouzení věci podle obč. zák. dovolatelé nabídli svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnili správnost právních závěrů učiněných s odkazem na citované ustanovení. Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle ), jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. ). Současně opomenuli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právních závěrech, že členství žalovaných v bytovém družstvu zaniklo v důsledku vyloučení z družstva a že v důsledku toho jim ve smyslu § 714 obč. zák. zanikl i nájem bytu, že žalovaným nepřísluší bytová náhrada ve formě náhradního bytu či náhradního ubytování ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák. a že je namístě jim cestou aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odepřít i bytovou náhradu ve formě přístřeší – § 712 odst. 5 věta první obč. zák. (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Námitkou, že jejich vyloučení z bytového družstva bylo vůči nim a nezletilým dětem, které v bytě bydlely, velmi tvrdé a neadekvátní, se žalovaní ve skutečnosti pokouší zpochybnit správnost závěru o vyloučení z bytového družstva; zpochybnili rovněž správnost závěrů, které odvolací soud přijal ve vztahu k otázce bytové náhrady. Řešení otázky zániku členství žalovaných v bytovém družstvu a otázky bytové náhrady by proto mohlo být pokládáno za zásadně právně významné, neboť na nich rozhodnutí odvolacího soudu (zčásti) spočívá. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.

Ustálená soudní praxe především dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení           a 4 , obchodní zákoník, ve znění platném do          31. prosince 2000 – dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. , a ze dne 24. února 2004, sp. zn. ). Dále rovněž dovodila, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. ). Zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2000) sice zakládal právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanovil žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva bylo třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry bylo třeba obdobně vztáhnout i na určení lhůty k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení soudem podle obch. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. ).

Podle § 714 obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Nájemce družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna bytová náhrada za podmínek stanovených v § 712.

Podle § 712 odst. 1 obč. zák. jsou bytovými náhradami náhradní byt a náhradní ubytování. Přístřeším (bytovou náhradou svého druhu) se ve smyslu § 712 odst. 5 věty třetí obč. zák. rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění svého bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.

Již ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu ze dne 1. dubna 2004, č. j. -61, dovolací soud dovodil, že byli-li žalovaní vyloučeni z bytového družstva pro jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák, bude se otázka bytové náhrady řídit – stejně jako v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – ustanovením § 712 odst. 5 obč. zák. (ve spojení s § 714 větou druhou obč. zák.).

Podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle § 711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§ 712 odst. 5 věta druhá obč. zák.).

Dovolací soud konstatuje, že výrazem standardní judikatury je rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě pro žalované. Pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší nepostačí, že šlo popřípadě o rodinu s nezletilými dětmi, jak – vzhledem k obsahu dovolání – mylně předpokládají žalovaní. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. , totiž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudcích ze 4. dubna 2001, sp. zn. , z 24. července 2001, sp. zn. , a dále např. v usneseních z 20. září 2006, sp. zn. , a z 26. října 2006, sp. zn. , a sdílí jej i v projednávané věci. Judikatura dovolacího soudu se však ustálila i v názoru, že právo na bytovou náhradu vyplývající ze zákona (tudíž i na přístřeší ve smyslu § 712 odst. 5 věty první obč. zák.) lze výjimečně odepřít podle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, bylo-li by uplatňování tohoto práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. ). Zpochybňují-li dovolatelé správnost závěru, který odvolací soud přijal podle § 3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládají jiný význam než odvolací soud), lze pak konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s a , ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění do 31. srpna 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. ledna 2007

JUDr. Miroslav  Ferák, v. r.

předseda senátu