Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1702/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. srpna 2005, č. j. -100, ve spojení s usnesením ze dne 17. srpna 2005, č. j. -104, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím, II. kategorie, v druhém nadzemním podlaží domu č. p. 35 v H. M., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci po skončení nájmu do patnácti dnů po poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) si sám určil nájemné a v této výši žalobci (pronajímateli) nájemné platil, a to poté, kdy mu byl zbourán komín a jeho byt nebylo možno řádně vytápět, že za této situace dluží žalobci na nájemném a zálohách na plnění spojená s užíváním bytu za období od srpna 1997 do září 1998 částku 4.915,- Kč s poplatkem z prodlení a za období od července 2002 do března 2003 částku 5.076,- Kč s poplatkem z prodlení a že současně nedovolil pověřeným řemeslníkům vstup do bytu a znemožnil tak provedení změny vytápění v bytě. Poté zjistil, že žalovaný poškodil a znečistil společné prostory v domě (mimo jiné nožem rozřízl koženkové čalounění dveří, rukama znečištěnými od sazí umazal stěny po celém domě, na zahradě domu poškodil houpačku žalobce), že opakovaně slovně napadal a vyhrožoval žalobci a členům jeho rodiny a rovněž tak osobám ubytovaným v předmětném domě i v domě sousedním, který vlastní rovněž žalobce, že vyhazoval z okna svého bytu různé odpadky, že tímto svým jednáním se dopustil trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 trestního zákona a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (viz rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově ve věci sp. zn. ), a že žalobce zaslal žalovanému výstrahy ve dnech 26. dubna 2004, 29. dubna 2004 a 20. května 2004, v nichž mu vytýkal jeho hrubé porušování dobrých mravů v domě. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněných výpovědních důvodů podle a d/ , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“); proto žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhověl. O bytové náhradě pro žalovaného rozhodl podle věty první obč. zák., neboť dovodil, že předpoklady pro přisouzení bytové náhrady podle věty druhé obč. zák. nejsou naplněny za situace, kdy se nejedná o rodinu s nezletilými dětmi.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. prosince 2005, č. j. -141, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Jde-li o výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného), ztotožnil se odvolací soud se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal rovněž právní závěry, které soud prvního stupně v tomto směru učinil. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. (v podobě porušování dobrých mravů v domě) odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že za hrubé porušení dobrých mravů v domě „lze považovat takové jednání, které zasahuje do soužití obyvatel v domě“, nikoliv jednání žalovaného, kterým „urážel žalobce a jeho rodinu, slovně napadal pana R. a D., neboť se nejedná o obyvatele domu a nejde o narušení soužití obyvatel domu, ale o narušení vztahů obecnějšího charakteru“. V této souvislosti rovněž dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. není naplněn ani napadením rekreantů v domě č. p. 35 v H. M. žalovaným v únoru 2004, neboť písemná výstraha byla žalobcem žalovanému doručena až v dubnu 2004 a nebylo prokázáno, že by žalovaný ve vytýkaném jednání pokračoval i po doručení písemné výstrahy. Poté uzavřel, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. c/ obč. zák. nebyl za této situace naplněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil dovolacím důvodům podle a b/ V dovolání především podrobně rozvedl průběh řízení a uvedl, že již v minulosti společně se svojí matkou vytýkali žalobci závady v bytě a žádali jejich odstranění, případně požadovali poskytnutí slevy z nájemného. V této souvislosti zmínil řízení vedená u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. a sp. zn. , a namítl, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací „ke zjištěním učiněným v těchto soudních řízeních … nepřihlédl“. Dále uvedl, že vyvoláním soudních sporů o zaplacení dlužného nájemného vedených u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , , a dosažením jeho odsouzení ve věci sp. zn. Okresního soudu v Trutnově získal žalobce dostatek důvodů ke zrušení nájmu žalovaného a k zajišťování jiné formy bytové náhrady než je přístřeší. Namítl rovněž, že „opakovaně poukazoval na popis stavu bytu v protokolu o místním šetření ze dne 9. 12. 1998, na který navázal propočtem slevy z nájmu bytu“, a pokračoval, že by bylo nelogické, aby „bránil v úpravách svého bytu … a přitom sám vyvolával místní šetření“. Soudům rovněž vytkl, že pokud by „v předmětné věci důsledně prováděly zásadu volného hodnocení důkazů, musely by dospět k jednoznačnému závěru, že výkon práv žalobce jako pronajímatele bytu je v daném případě jednoznačně v rozporu s dobrými mravy“. Poté zdůraznil, že žalobce „vyvolal řadu soudních sporů o dlužné nájemné, aniž by ale vytvořil žalovanému podmínky pro nerušený výkon jeho práv nájemce“. Má rovněž za to, že „nejméně od roku 1998 předmětný byt neměl charakter bytu II. kategorie“, jelikož „nelze zcela vytápět dvě místnosti, neboť komín je nefunkční – zazděn“. Je rovněž přesvědčen, že prostor, který v současné době skutečně tvoří byt, by měl být v žalobě i v následném soudním rozhodnutí „uveden přesně a v souladu s platnou právní úpravou“. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že jde-li o bytovou náhradu, jsou zde – s ohledem „na cílené chování žalobce … odporující dobrým mravům“ – důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž lze vyklizení bytu vázat na zajištění náhradního bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle   rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (v podobě námitek týkajících se provádění a hodnocení důkazů a námitky nesprávného označení předmětného bytu) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání          ( ) – také  dovolací důvod podle (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly). Dovolatel však přehlédl, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají. Současně opomenul, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Namítl-li tedy dovolatel existenci vady podle a zpochybnil-li současně rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle            

V napadeném potvrzujícím rozhodnutí odvolací soud neučinil žádné právní závěry podle § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud proto nemohl správnost neexistujících právních závěrů přezkoumávat. Navíc je ovšem zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno nejen na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž – mimo jiné – rovněž na závěru, že jako bytová náhrada přísluší žalovanému přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.) a že v důsledku absence předpokladu rodiny s nezletilými dětmi nemá právo na jinou (vyšší) formu bytové náhrady (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Následně zmíněný právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.

Rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě pro žalovaného (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 169 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) je totiž výrazem standardní judikatury. Pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší nepostačí naplnění předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák.), jak – vzhledem k obsahu dovolání – mylně předpokládá žalovaný. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. , uveřejněném v příloze sešitu č. 16 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, totiž dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze 4. dubna 2001, sp. zn. , z 24. července 2001, sp. zn. , z 26. září 2001, sp. zn. , z 20. prosince 2001, sp. zn. , z 9. září 2004, sp. zn. , a z 27. července 2005, sp. zn. , a sdílí jej i v projednávané věci.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2006

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu