Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2290/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Polední, se sídlem v Praze 4, Polední 8/1260, IČ: 256 72 240, zastoupeného JUDr. Evou Winklerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 52/1294, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č. j. -65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. února 2010, č. j. -24, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů po zajištění přístřeší

„byt č., umístněný ve 2. podlaží domu č. p. v P. 4, k. ú. B., P. 8, o velikosti 2+kk s příslušenstvím“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2011, č. j. -65, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění po novele provedené – dále jen „ “ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnila (námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle , a věty první , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle , který dovolatelka rovněž uplatnila (námitkami, že „odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, než prvoinstanční soud a neprovedl žádné důkazy, které by tomuto novému skutkovému stavu odpovídaly“, že „každý soud vychází z jiného rozsudku a nijak nebere do úvahy odůvodnění těchto rozsudku a nijak nepřihlíží k celému průběhu řízení“ ), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). O takovouto situaci však v posuzovaném případě nejde.

Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné rovněž na právních názorech, že dovolatelčino nájemní právo k předmětnému bytu zaniklo v důsledku zániku jejího členství v bytovém družstvu (§ 714 obč. zák.), že za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu (§ 126 odst. 1 obč. zák.), že její vyklizení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a že vyklizovací povinnost z bytu lze v tomto případě vázat na poskytnutí pouhého přístřeší (§ 712 odst. 5 věty první obč. zák.).

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. prosince 2000 (nyní § 231 odst. 4 a 5 obch. zák.). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení § 231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61 v časopise Soudní judikatura 5/2001, dále např. rozhodnutí ze dne 24. února 2004, sp. zn. , a ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. ). Zbývá dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005, a dále např. rozhodnutí ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. , a ze dne 25. března 2008, sp. zn. ).

V posuzovaném případě – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu, jehož správnost nelze v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle (viz výklad shora) – vyřešil odvolací soud otázku zániku členství žalované v družstvu (a s tím související otázku zániku nájmu bytu) v souladu s citovanou judikaturou; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.

Dovolací soud konstatuje, že výrazem standardní judikatury je rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě.

Podle § 714 věty první obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zaniká její nájem bytu. Podle věty druhé citovaného ustanovení osoba, jejíž nájem bytu zanikl, není povinna se z bytu vystěhovat, pokud jí není zajištěna bytová náhrada za podmínek uvedených v § 712 odst. 2 a 3, popřípadě poskytnuto přístřeší za podmínek uvedených v § 712 odst. 5 obč. zák.

V projednávané věci zaniklo členství žalované v družstvu v důsledku jednání, naplňujícího jinak výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. a/ a b/ obč. zák. V takovémto případě je nutno posoudit její nárok na bytovou náhradu podle § 712 odst. 5 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2010, sp. zn. , ve vztahu k jednání naplňujícímu výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.).

Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 394 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, zaujal názor, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu hrubého porušování povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu ( , , ve znění před novelou provedenou ), nemůže soud podle věty druhé obč. zák. vázat povinnost nájemce k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování či náhradního bytu, nejde-li o rodinu s nezletilými dětmi; to platí i v případě, zaniklo-li právo nájmu bytu zánikem členství nájemce v bytovém družstvu - vyloučením z družstva pro jednání naplňující jinak uvedený výpovědní důvod. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil Nejvyšší soud i ve svém rozsudku ze dne 24. července 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 642 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i v rozsudcích z 9. září 2004, sp. zn. , a z 27. červenci 2005, sp. zn. , a sdílí ho i v projednávané věci.

Z uvedeného vyplývá, že základní formou bytové náhrady je zde pouhé přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jen v případě, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1997, , uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. , z 24. července 2001, sp. zn. , ze dne 3. února 2004, sp. zn. , a dále např. v usneseních z 20. září 2006, sp. zn. , a z 26. října 2006, sp. zn. ). O takovýto případ se však v souzené věci nejedná.

Pokud pak dovolatelka – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – zastává názor, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 146 odst. 3 a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč ( , ve spojení s , , a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny ( , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. prosince 2011

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.předseda senátu