Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2792/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

V pořadí první, druhý a třetí rozsudek Okresního soudu v Bruntále (soudu prvního stupně), tj. ve vztahu k žalované vyhovující rozsudky ze dne 3. června 1999,

č. j. -15, ze dne 16. května 2002, č. j. -135, a ze dne 27. května 2003, č. j. -209, byly k odvolání žalované zrušeny usneseními Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 31. července 2001, č. j. -74, ze dne 26. února 2003, č. j. -194, a ze dne 27. října 2004, č. j. -247; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 22. ledna 2007,

č. j. -301, žalobě opětovně vyhověl a výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit do třiceti dnů po zajištění náhradního ubytování „byt sestávající se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se ve V. pod P., Sadova 437, byt č. 3“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. -327, v pořadí čtvrtý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III., změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu a členka družstva) byla po předchozí výstraze rozhodnutím představenstva žalobce ze dne 24. srpna 1995, č. j. 11/5, vyloučena z řad členů družstva pro neplacení nájemného a neplnění dohody o splácení dluhu, že toto rozhodnutí jí bylo písemně oznámeno dne 1. září 1995 a bylo potvrzeno rozhodnutím shromáždění delegátů ze dne 24. ledna 1996 a že žalovaná byla dne 5. února 1997 žalobcem vyzvána k vyklizení bytu ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy. Dále zjistily, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. července 2004, č. j. -54, zamítl návrh žalované na prohlášení shora uvedených rozhodnutí za neplatná, že citované usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2006, č. j. -132, a že dovolání žalované proti posledně citovanému usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, č. j. -235. Vzaly rovněž za prokázáno, že sociální a finanční poměry žalované jsou velmi špatné, že je nezaměstnaná, že jejím jediným příjmem jsou sociální dávky, že po zaplacení měsíčních výdajů na nájemném a službách jí zbývá na její obživu částka 2.100,- Kč, že v bytě žije sama, nemá možnost se z bytu vystěhovat, že kromě dvou dětí nemá v České republice žádné příbuzné, že trpí kontaktní dermatitidou a bolestmi kolenního kloubu, že její zdravotní stav vyžaduje teplý, suchý a bezprašný byt, avšak nevyžaduje zvýšené požadavky na kvalitu bydlení a stravování. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že vyloučením žalované z řad členů družstva zaniklo její právo nájmu předmětného bytu ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), že za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověly. Poté – s poukazem na ustanovení obč. zák. – rovněž dovodily, že došlo-li k vyloučení žalované z družstva pro neplacení nájemného, mohla by být její vyklizovací povinnost z bytu podmíněna poskytnutím pouhého přístřeší ( věta první obč. zák.). Soud prvního stupně však zohlednil sociální postavení žalované, její zdravotní a rodinný stav, jakož i skutečnost, že špatně ovládá český jazyk, a dospěl k závěru, že je na místě vázat její vyklizovací povinnost s bytu na zajištění náhradní ubytování. Odvolací soud ve vztahu k přisouzené formě bytové náhrady především konstatoval, že gramatický výklad ustanovení obč. zák. nebrání pronajímateli poskytnout bývalému nájemci namísto přístřeší kvalitnější bytovou náhradu, a poté pokračoval, že pokud žalobce nebrojil proti výroku o bytové náhradě a naopak v rámci svého procesního přednesu v odvolacím řízení s tímto výslovně souhlasil, neměl důvod výrok o bytové náhradě měnit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila podáními ustanovené advokátky. Přípustnost svého dovolání opřela o ustanovení a c/ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“); přípustnost dovolání podle odůvodnila konstatováním, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 27. října 2004, č. j. -247, vyslovil právní názor, kterým se soud prvního stupně řídil ve svém rozhodnutí ze dne 22. ledna 2007,

č. j. -301. Namítla, že nájemní poměr je upraven , že se jedná o kogentní zákonná ustanovení, že jiným způsobem než způsobem předvídaným v ho nelze ukončit a že nebyl-li nájemní poměr ukončen, nelze vyhovět žalobě na vyklizení bytu. Dále podotkla, že věc nebyla správně posouzena podle obč. zák. a že nebyly řádně zohledněny okolnosti případu, jakož i poměry na její straně; obsáhle se pak vyjádřila zejména k poměrům souvisejícím s jejím užíváním předmětného bytu. Dodala, že v řízení měli být vyslechnuti všichni předsedové bytového družstva. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle , neboť soud prvního stupně v žádném ze svých rozsudků nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnila dovolatelka vedle dovolacího důvodu podle také dovolací důvod podle (jehož prostřednictvím soudům vytkla, že v řízení měli být /a nebyli/ vyslechnuti všichni předsedové bytového družstva) a dále rovněž dovolací důvod podle (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle obč. zák.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle , které dovolatelka – vzhledem k obsahu dovolání – rovněž namítla, (a také k vadám uvedeným v , a b/ a ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného však lze dodat, že ve smyslu jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, že soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a že tudíž není povinen provést všechny navržené důkazy ( ). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl

( ), a že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.

V posuzovaném případě dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně (popřípadě za splnění podmínek uvedených v ustanovení v řízení odvolacím) nenavrhla důkaz výslechem „všech předsedů“ bytového družstva. Za této situace soud prvního stupně (popřípadě odvolací soud) – logicky vzato – ani nemohl rozhodnout (podle věty druhé , které je za použití ustanovení aplikovatelné i v odvolacím řízení), zda takové (nenavržené) důkazy provede. Proto soudům ani nelze úspěšně vytýkat jejich neprovedení.

Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle obč. zák., a současně uplatnila existenci vady ve smyslu , nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

Ve vztahu k dovolací námitce týkající se posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce; odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení § 3 obč. zák. neučinil.

I kdyby tomu tak bylo, lze navíc konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn.

, ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Napadené potvrzující rozhodnutí je mimo jiné založeno na právním závěru, že členství žalované v bytovém družstvu zaniklo jejím vyloučením z družstva a že v důsledku toho jí ve smyslu obč. zák. zanikl i nájem bytu. Dovolatelka v dovolání nezpochybnila (a v případě přípustnosti dovolání podle ani úspěšně zpochybnit nemohla) skutková zjištění, na jejichž základě soudy obou stupňů usoudily na zánik jejího členství v bytovém družstvu. Současně – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle – ani nezpochybnila správnost právního závěru, že její členství v družstvu zaniklo. Nad rámec řečeného lze dodat, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení a 4 , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. , a ze dne 24. února 2004, sp. zn. ). Poukazem na okolnosti uvedené v dovolání však zpochybnila správnost právního závěru, že zanikl její nájem bytu. Řešení otázky zániku práva nájmu k předmětnému bytu v souvislosti se zánikem členství osoby v bytovém družstvu by proto mohlo být pokládáno za zásadně právně významné, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.

Podle § 714 obč. zák. věty první obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Citované ustanovení, a to i vzhledem k jeho jednoznačnému znění, který jiný výklad ani nepřipouští, nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 828 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 25. května 2006, sp. zn. , a ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky 31. května 2007, sp. zn. ).

Se zřetelem k výše řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle

Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ( věta první, , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. listopadu 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu