Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 520/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 12. 2004, č.j. -50, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil podle svého rozsudku ze dne 10. 12. 2001, č.j. -58, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, č.j. -77, výkon rozhodnutí vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinného do zajištěného náhradního ubytování a uložil povinnému zaplatit oprávněné náklady řízení 3.725,- Kč. Dospěl k závěru, že nabízená bytová náhrada splňuje znaky náhradního ubytování i když výše nájemného bude činit 5.565,- Kč, zatímco ve vyklizovaném bytě činí (v důsledku regulace) jen 1.660,- Kč. Vycházel z toho, že výše nájemného ze zajištěné bytové náhrady odpovídá na území h. m. P. obvyklému nájemnému za jednu místnost na ubytovně včetně služeb.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž výslovně napadá kromě výroku ve věci samé i výrok o nákladech odvolacího řízení. Uplatňuje dovolací důvod podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Spatřuje jej v tom, že odvolací soud nezohlednil jako kriterium náhradního ubytování též, zda výše nájemného odpovídá jeho sociálním poměrům. Poukázal na to, že nařízení výkonu rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 31. 3. 2005 (č. II, bod 3 ).

Dovolání ve věci samé – tedy do výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí – není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení , je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž předcházelo kasační rozhodnutí, ale soud prvního stupně rozhodl ve věci samé shodně jako v předchozím rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem ( , věta první, ), a proto lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek, obsažených v dovolání, jež jsou tomuto důvodu podřaditelné.

Ačkoli dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Dovolatel namítá nepoměr výše nájemného za náhradní ubytování nikoliv ve vztahu k obvyklé ceně nájmu za vyklizovaný byt, nýbrž ve vztahu ke svým sociálním poměrům. Je již výrazem ustálené soudní praxe, že jedním z kritérií při posuzování bytových náhrad, jež musí být zpravidla zajištěny na dobu neurčitou (přiměřeného náhradního bytu, náhradního bytu a náhradního ubytování), je i hledisko finanční náročnosti zajišťované bytové náhrady (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. ). Toto hledisko se však neposuzuje ve vztahu k sociálním poměrům povinného, nýbrž ve vztahu k vyklizovanému bytu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. ). Právní názor odvolacího soudu, že náhradní ubytování z hlediska výše nájemného nelze posuzovat vzhledem k aktuální sociální situaci povinného, má oporu i v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 34 pod č. 138, jak na něj správně odkázal odvolací soud. Ústavní soud v nálezu uvedl, že na pronajímatele nelze při rozhodování o vyklizení přenášet zátěž sociálně slabších osob; způsob, jak vyřešit případné finanční těžkosti povinných při uspokojování potřeby bydlení, leží ve sféře státní pomoci (např. formou příspěvku na bydlení). Ústavní soud také vyslovil názor, že je-li nájemné v nabízené bytové náhradě podle místních podmínek rovnocenné nájemnému v bytě vyklizovaném (v případě regulovaného nájemného v dosavadním bytě pak odpovídající obvyklé ceně nájmu v daném čase a místě), je třeba nabízený byt z tohoto hlediska považovat za přiměřený bez ohledu na aktuální sociální situaci povinných. Uvedené závěry byly sice vysloveny ve vztahu k bytové náhradě – přiměřenému náhradnímu bytu, nic však nebrání tomu vztáhnout je v daných souvislostech i na bytovou náhradu – náhradní ubytování.

Stejně tak i otázka možného rozporu výkonu rozhodnutí (exekuce) s dobrými mravy tak, jak to předpokládá § 3 odst. 1 obč. zák., již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod č. 67, byl vysloven názor, podle něhož podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) není výkonem práva ve smyslu obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem ( ) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je tak rozhodováním o úkonu procesněprávním a jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy, je tudíž nepřípadné. Z tohoto názoru dovolací soud vycházel opakovaně i v dalších případech (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. , ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. , ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. , nebo ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. ), a nemá žádný důvod se od něj odchýlit ani v této věci.

Dovolání není přípustné ani v části, v níž dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení.

Přípustnost dovolání do vedlejšího výroku nelze opřít o ustanovení , neboť se v této části nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení , a , protože nejde o případy v jejich taxativních výčtech uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1, ročník 2003 pod č. 4).

Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání ( , věta první, ) podle ustanovení , věty první, a odmítl.

Dovolání povinného bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení , a , věty první, výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2006

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu