Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Azs 12/2013 - 37

Ze správního spisu žalovaného vyplývá, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 5. 12. 2012, poté co byl poučen o této možnosti v rámci řízení o správním vyhoštění. Součástí správního spisu je rovněž spis policie ČR, podle něhož byl žalobce rozhodnutím Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, ze dne 8. 11. 2012, č. j. KRPA-144799/ČJ-2012-000022, zajištěn za účelem správního vyhoštění. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že jmenovaný byl dne 8. 11. 2012 kontrolován hlídkou Policie České republiky v prostorách herny U Nováků, a že uvedl jako svou totožnost jméno A. J., avšak další údaje již nebyl schopen sdělit. Na uvedené identitě žalobce trval i po sejmutí otisků prstů s tím, že ji užíval i v Karlovarském kraji. Provedenou lustrací v evidencích žalovaného bylo zjištěno, že žalobce byl žadatelem o udělení azylu již v roce 2000 a jeho totožnost byla potvrzena. Bylo zjištěno, že žalobce nebyl úspěšný s žádostí o udělení azylu a následně nebyl úspěšný ani se žalobou u krajského soudu. Žalobci bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu 3 let, rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 6. 2009. Dne 4. 12. 2009 byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. odsouzen k trestu vyhoštění v délce 1 roku. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 31. 8. 2010. Na základě rozsudku byl žalobce zaevidován v evidenci nežádoucích osob s platností od 18. 4. 2009 do 18. 4. 2012. Při zajištění žalobce pobýval na území České republiky bez platného cestovního dokladu a bez platného víza.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. - 46, www.nssoud.cz).

Soud dále konstatuje, že žalovaný zamítl žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, které se aplikuje v případě, jestliže žadatel neuvede skutečnosti svědčící tomu, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.

Rozšířený devítičlenný senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. - 107, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil následující právní názor: „Žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle , o azylu, může správní orgán jen tehdy, nepřichází-li v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit.“ Jak dále uvedl rozšířený senát v odůvodnění tohoto usnesení, „(z)jevnou nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany je však nutno posuzovat z hlediska všech forem mezinárodní ochrany upravených zákonem o azylu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany lze tedy zamítnout podle zákona o azylu pouze tehdy, je-li skutečně zjevně nedůvodná nejen z hlediska a zákona o azylu, ale i z hlediska , a zákona o azylu. Tomu nebrání ani dikce zákona o azylu. I v případě rozhodnutí podle zákona o azylu totiž (…) musely být v předchozím řízení nutně zvažovány případné důvody pro udělení azylu podle zákona o azylu. Pokud nebyly shledány, tedy žádost byla vyhodnocena z hlediska tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodná, je třeba se dále zabývat tím, zda zde nejsou relevantní důvody podle zákona o azylu. Obdobné závěry platí i pro azyl a doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny podle a zákona o azylu.“

V intencích uvedeného názoru je správní orgán proto povinen v rozhodnutí podle § 16 zákona o azylu uvést, proč je žádost zjevně nedůvodná z hlediska všech v úvahu připadajících zákonných forem mezinárodní ochrany. Tyto závěry správního orgánu tedy následně podléhají kognici správních soudů. To také znamená, že pokud žadatel uvede či ve správním řízení ve věci mezinárodní ochrany vyjdou najevo skutečnosti, pro něž nelze považovat žádost z hlediska byť jen jedné z forem mezinárodní ochrany za zjevně nedůvodnou, a které vyžadují hlubší posouzení či doplnění podkladů pro rozhodnutí, posoudí správní orgán tuto žádost v rámci běžného, tzn. nezkráceného řízení, jež zpravidla končí rozhodnutím o udělení, resp. neudělení jednotlivých forem mezinárodní ochrany.

Stěžovatel v řízení před správním orgánem uvedl, že zemi původu opustil z ekonomických důvodů, aby si vydělal peníze. Na Ukrajině nikdy neměl potíže se státními orgány.

Nejvyšší správní soud odkazuje na svou dosavadní četnou judikaturu (např. rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, č. j. - 51, ze dne 10. 3. 2004, č. j. - 48, nebo ze dne 14. 6. 2007, č. j. - 68), dle které skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu, pokud tyto problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory. Při posouzení otázky udělení azylu z hlediska § 12 písm. b) je tudíž podstatné, zda byli původci pronásledování (zde věřitelé žadatele) motivováni některým z azylově relevantních důvodů. Taková skutečnost nebyla v řízení ze strany stěžovatele tvrzena a nadto ani prokázána. Nejvyšší správní soud již opakovaně vyslovil, že ekonomické potíže v zemi původu nejsou relevantními důvody z hlediska azylu: srov. např. rozsudky ze dne 10. 3. 2004, č. j. - 48, ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 49, ze dne 18. 12. 2003, č. j. - 36, nebo ze dne ze dne 27. 8. 2003, č. j. - 51.

Nejvyšší správní dále uvádí, že k povinnosti tvrdit azylově relevantní důvody, kterou stěžovatel v projednávané věci nenaplnil, se soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 59, publikovaném pod č. NSS, na www.nssoud.cz, v němž kasační soud konstatoval, že z žádného ustanovení zákona o azylu nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam, neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového stavu ve správním řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem nelze bez jednoznačného a určitého zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soudu dovodit okolnosti týkající se osobního příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu. Z dikce ustanovení a násl. zákona o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Stěžovatelem uvedené skutečnosti, které by podle jeho názoru měly zakládat důvodnost udělení azylu pro pronásledování dle ustanovení zákona o azylu, podmínky pro udělení azylu podle ustanovení zákona o azylu nezakládají, neboť nebylo zjištěno a prokázáno, že by byl stěžovatel vystaven pronásledování nebo by měl důvodný strach z pronásledování v zemi svého původu.

K námitkám stěžovatele stran dokazování, konkr. že nebylo postupováno tak, aby byl zjištěn stav věci, a rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno, Nejvyšší správní soud uvádí, že takto formulované stížní námitky jsou zcela obecné a není z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo dopustit. Nejvyšší správní soud se otázkou konkretizace stížních námitek zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. - 74, vyslovil názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu , cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil i v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatel v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu (citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz) poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti; krajský soud nijak nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Za této situace Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení odmítl.

O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v návaznosti na ustanovení , podle ustanovení , podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.

Stěžovateli byla pro řízení před soudem ustanovena advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení , ve spojení s ustanovení ). Soud určil odměnu advokátky částkou 1 x 3100 Kč za jeden úkon právní služby - písemné podání soudu týkající se věci samé, a 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovení , , a d) a shora citované vyhlášky, celkem 3400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (ustanovení , ustanovení ).

V Brně dne 29. srpna 2013

JUDr. Lenka Matyášová

předsedkyně senátu