Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
26 Az 1/2026 - 39.pdf
PDF · 0 B
No categories available
26 Az 1/2026 - 39
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Hrabcem ve věci
žalobkyně: T. B. N., nar. X
st. přísl. Vietnamská socialistická republika
bytem X
zastoupená Mgr. Petrem Václavkem, advokátem
se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 – Nové Město
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2025, č. j. OAM-927/ZA-ZA15-HA06-2025,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Základ sporu
1. Žalobkyně dne 15. 8. 2025 požádala žalovaného o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku jí žalovaný mezinárodní ochranu podle § 12 , § 13 , § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, neudělil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobkyně podanou žalobou.
2. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně nebyla ve vlasti pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod, proto se na ni neuplatní § 12 písm. a) zákona o azylu. K důvodu udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) žalovaný uvedl, že z ničeho neplyne, že by v zemi původu mohla pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně žádá o mezinárodní ochranu z důvodu legalizace svého pobytu na území České republiky, neboť hodlá v České republice zůstat se svými dospělými dětmi.
3. K azylu za účelem sloučení rodiny (§ 13 zákona o azylu) uvedl, že z výpovědi žalobkyně v průběhu správního řízení, z evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v České republice ani ze zjištění žalovaného nevyplývá, že by v České republice byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobkyně ve smyslu tohoto ustanovení, proto ani tento důvod k udělení mezinárodní ochrany nebyl naplněn.
4. S poukazem na přechodná ustanovení zákona č. 314/2025 Sb. , kterým se mění zákon o azylu, žalovaný uvedl, že ani v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti zákona nelze udělit národní humanitární azyl (§ 14 zákona o azylu účinný do 30. 9. 2025).
5. Vzhledem k tomu, že u žalobkyně nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, žalovaný posoudil, zda žalobkyně nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany. Po zhodnocení výpovědi žalobkyně o okolnostech jejího pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení jejích hlavních motivů k odchodu z vlasti a situaci ve vlasti žalovaný uzavřel, že žalobkyni v případě návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Z informací o zemi původu plyne, že ve Vietnamu neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by mohl zapříčinit mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání nebo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti. Žalobkyně nebyla politicky aktivní a ve vlasti neměla žádné problémy se státními ani bezpečnostními složkami.
6. Žalovaný dále uvedl, že ze zjištění učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobkyně, proto žalobkyni neudělil doplňkovou ochranu ani dle § 14b zákona o azylu.
II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
7. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že na území České republiky pobývá již 7 let a za tu dobu si zde vytvořila výrazné vazby, přičemž se svou nejstarší dcerou, jejím manželem a vnoučaty sdílí společnou domácnost. O svá vnoučata všestranně pečuje v době, kdy její dcera materiálně zabezpečuje rodinu. V zemi původu již nemá žádné vazby ani materiální zázemí. Jelikož je žalobkyně již v předdůchodovém věku, bylo by pro ni obtížné najít si v zemi původu pracovní uplatnění. V případě opuštění ekonomického zázemí na území České republiky by se tak zcela jistě vystavila riziku materiální nouze. Žalobkyni je možné považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky.
8. Žalobkyně si je vědoma, že institut humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu (ve znění účinném do 30. 9. 2025) byl zrušen a s účinností od 1. 7. 2023 se za vážnou újmu pro udělení doplňkové ochrany nepovažuje rozpor vycestování cizince s mezinárodními závazky podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (ve znění účinném do 30. 6. 2023). Podle žalobkyně však povinnost respektovat mezinárodní závazky České republiky, včetně těch vyplývajících z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, správnímu orgánu vyplývá přímo z čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republik y. Tato povinnost nemůže být zákonem o azylu popřena, jelikož tyto mezinárodní smlouvy mají přednost před zákonem. Tuto povinnost má přitom správní orgán bez ohledu na to, zda rozhoduje o žádosti cizince věcně, nebo procesně (zastavením řízení).
9. Dle žalobkyně bylo povinností žalovaného i v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu zjistit rodinné a soukromé vazby žalobkyně (zejména nejlepší zájem jejích nezletilých vnoučat) a poměřit je s protichůdnými veřejnými zájmy a najít spravedlivou rovnováhu mezi nimi. Dle žalobkyně je neudělení mezinárodní ochrany nepřiměřeným zásahem do jejího základního práva na respektování soukromého a rodinného života a rovněž do práv jejích zletilých dětí a nejlepšího zájmu jejích vnoučat. Dle žalobkyně tak žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
10. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že ve správním řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně je legalizace jejího pobytu na území České republiky, neboť zde má rodinné příslušníky.
11. Čl. 8 Úmluvy může vstupovat do úvah o udělení doplňkové ochrany pouze ve výjimečných a výrazně intenzivních případech soukromého či rodinného života, jejichž narušení je nepřiměřené. Při posuzování dopadu vycestování na soukromý a rodinný život je třeba zohlednit nejlepší zájem dětí, věk, míru závislosti a stupeň integrace žadatele v České republice, avšak není automaticky dáno, že každý takový vztah vede k udělení doplňkové ochrany. Závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu osoby ohledně země společného pobytu. Stát nemusí za všech okolností rezignovat na veřejný zájem (např. kontrolu migrace) ve prospěch individuálních vazeb, ledaže by tyto vazby byly natolik intenzivní, že by jejich narušení bylo nepřiměřené.
12. Na závěr žalovaný připomíná, že institut mezinárodní ochrany je zcela výjimečným institutem umožňujícím legální pobyt na území České republiky a v žádném případě jej nelze zaměňovat nebo jím nahrazovat jiné formy pobytu upravené v zákoně o pobytu cizinců.
III. Ústní jednání
13. Žalobkyně na ústním jednání dne 18. 5. 2026 uvedla, že s ohledem na její život a její rozsáhlý pobyt na území České republiky zasáhlo napadené rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života, proto navrhla zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
14. Žalovaný se na ústním jednání odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě.
IV. Posouzení žaloby
15. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ve smyslu § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a shledal, že žaloba není důvodná.
16. Žalobkyně v rámci správního řízení uvedla, že je vdovou, tři její děti žijí na území České republiky a poslední dcera žije ve Vietnamu. Do České republiky přicestovala v říjnu roku 2018 a od té doby území České republiky neopustila. Uvedla, že je zdravá a nemá žádné zdravotní omezení ani jiné zvláštní potřeby. K důvodu žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že v České republice žijí její děti, se kterými by chtěla zůstat. V České republice je lepší životní prostředí. Ve Vietnamu má jen dceru, ale ta je vdaná.
17. S žalobkyní byl v rámci správního řízení veden i ústní pohovor, ve kterém uvedla, že se do Vietnamu nevrátila, jelikož by chtěla žít se svými dětmi v České republice. Její dcery podnikají a syn (ročník 2001) studuje v Praze. Její žádost o pobytové oprávnění byla zamítnuta, stejně jako následně podaná žaloba. Měla vycestovat do 17. 8. 2025. Ve Vietnamu neměla problémy ani potíže se státními nebo bezpečnostními orgány své vlasti ani kvůli kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině nebo politickému přesvědčení. V případě návratu do Vietnamu nemá kde bydlet a obává se toho, že ve Vietnamu nemá nikoho, kdo by se o ní ve stáří mohl starat, či jí nakoupil léky, byla-li by nemocná. Její dcera, která se nepřestěhovala do České republiky, je v obtížné ekonomické situaci a nyní pracuje v Číně. Ve Vietnamu má pouze babičku, které je 103 let. V České republice bydlí u své nejstarší dcery, stará se o domácnost a pomáhá dcerám, když nejsou doma.
18. Žalobkyně v podané žalobě tyto jí tvrzené skutečnosti nesporuje. V průběhu správního řízení neuvedla, že se stará o vnoučata svých dcer, jak to doplnila v podané žalobě.
19. Žalobkyně primárně ve své žalobě namítá, že neudělení mezinárodní ochrany je nepřiměřeným zásahem do jejího základního práva na respektování soukromého a rodinného života a rovněž do práva jejich zletilých dětí a nejlepšího zájmu jejích vnoučat. Žalobkyně namítá, že institut humanitárního azylu byl již zrušen a rovněž se dle platné právní úpravy za vážnou újmu pro udělení doplňkové ochrany již nepovažuje rozpor vycestování cizince s mezinárodními závazky, avšak dle žalobkyně povinnost respektovat mezinárodní závazky vyplývá z Ústav y.
20. Institut národního humanitárního azylu byl v zákoně o azylu upraven do 30. 9. 2025. Od 1. 10. 2025 byl zrušen zákonem č. 314/2025 Sb. Podle bodu 9 přechodných ustanovení není možné udělit národní humanitární azyl ode dne nabytí účinnosti dané novely. Žalovaný přitom vydal žalobou napadené rozhodnutí dne 20. 11. 2025, tedy již za účinnosti dané novely. Soud tak souhlasí s žalovaným, že národní humanitární azyl udělit nemohl.
21. I kdyby však žalovaný posuzoval žádost žalobkyně za předchozí právní úpravy, nebyly by dle městského soudu pro udělení národního humanitárního azylu splněny podmínky. Správní a soudní praxe obecně podřazovala pod důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu již neplatného § 14 zákona o azylu) zpravidla jednak tzv. zdravotní případy, u nichž je riziko skutečného nebezpečí vážného, rychlého a nezvratného zhoršení zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života (viz rozsudek ESLP ze dne 13. 12. 2016 ve věci č. 41738/10, Paposhvili proti Belgii), a jednak individuální následky humanitární katastrofy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 -55). Udělení národního humanitárního azylu z důvodu porušení čl. 8 Úmluvy lze tak předpokládat skutečně pouze ve výjimečných případech, např. pokud by se jednalo o dlouhodobý zákaz pobytu, v kombinaci s dalšími faktory (např. nemožnost přesunu na žadateli závislých rodinných příslušníků do země původu z důležitých příčin). Jak plyne z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 -60, a ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 -28, bod [9], či usnesení kasačního soudu ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020 -29, bod [14], sloučení rodiny, resp. zachování stávajících rodinných vazeb obecně nelze považovat za případ hodný zvláštního zřetele, pro který by mohl správní orgán humanitární azyl udělit, nejsou-li dány další významné skutečnosti, které by jeho udělení opodstatňovaly (např. přírodní katastrofa či vážné tělesné postižení apod.). V nyní posuzované věci však žalobkyně netvrdila, že by jakékoliv takto významné skutečnosti existovaly.
22. Soud se dále bude zabývat námitkou žalobkyně, dle které se žalovaný nedostatečně zabýval aspekty jejího soukromého a rodinného života.
23. Podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu ve znění účinném do 30. 6. 2023 platilo, že za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Tento důvod pro udělení doplňkové ochrany již však byl bez náhrady novelou účinnou ode dne 1. 7. 2023 zrušen.
24. I kdyby se však na žalobkyni toto ustanovení mohlo použít, jak tvrdí v podané žalobě, je nutné poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022 -48, č. 4589/2024 Sb. NSS, v němž se rozšířený senát zabýval výkladem tohoto ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2023. Mezinárodní ochrana má ze své podstaty chránit žadatele před nelidským či ponižujícím zacházením a újmou v zemi jeho původu. Doplňková ochrana proto míří na tzv. extrateritoriální situace, tj. na ochranu před újmou hrozící ve státě původu a následným pobytem v takovém státě, nikoli před újmou hrozící v hostitelském státě. Ochrana před vycestováním jako takovým, s ohledem na právem chráněné vazby cizince v České republice a možné negativní důsledky jejich narušení, je poskytována až v řízeních o uložení povinnosti vycestovat a v řízeních o vyhoštění. V řízení o vyhoštění je ostatně Česká republika povinna, v souladu s judikaturou ESLP, zkoumat, zda by vyhoštění nebylo v rozporu s některými ze základních práv zaručených Úmluvou (body [43] a [58] usnesení rozšířeného senátu). Tento výklad rozšířeného senátu následně nepřekonal ani Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 6. 2025, ve věci C-349/24, Nuratau. Není proto relevantní újma týkající se soukromého a rodinného života žalobkyně v České republice vzniklá jen v důsledku jejího vycestování z České republiky.
25. Za relevantní jsou tak podle citované judikatury považovány pouze důvody týkající se země původu. V podané žalobě žalobkyně uvedla, že v zemi původu nemá vazby ani materiální zázemí, je v předdůchodovém věku, a proto by bylo pro ni obtížné najít si pracovní uplatnění. V případě opuštění ekonomického zázemí na území České republiky by se tak zcela jistě vystavila riziku materiální nouze. Tato tvrzení však rovněž nejsou azylově relevantní. Je nutné připomenout, že žádost o mezinárodní ochranu je primárně prostředkem ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území země původu vystaveni pronásledování ve smyslu zákona o azylu nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu výslovně dovodila, že ekonomické důvody nejsou samy o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany a že ani obava z nezaměstnanosti či materiální nouze po návratu nepředstavuje bez dalšího hrozbu vážné újmy (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 -48, nebo ze dne 29. 8. 2013, č. j. 5 Azs 12/2013 -37). Jakkoliv je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoli negativním jevem v zemi původu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 215/2014 -35). Ani vyšší věk není obecně považován za důvod k udělení azylu či doplňkové ochrany (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 1 Azs 236/2024 -28, ze dne 21. 1. 2025, č. j. 1 Azs 286/2024 -28, ze dne 25. 1. 2024, č. j. 5 Azs 257/2023 -50).
26. Městský soud rovněž dodává, že shodnou námitku téže žalobkyně posuzoval již i v rozsudku ze dne 17. 7. 2025, č. j. 4 A 25/2025 -43, a neshledal ji důvodnou. V tomto rozsudku přezkoumával rozhodnutí, jimž bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění. Městský soud uvedl, že „pokud jde o žalobkyni a její návrat do země původu, je třeba konstatovat, že v zemi původu prožila většinu svého života, žila tam až do roku 2018, ovládá jazyk a zná tamní kulturu, byla tam dříve zaměstnaná v zemědělství. Rovněž tam vlastnila dům, který prodala až v průběhu řízení o správním vyhoštění. Žalobkyně je sice již vyššího věku, nejde však ještě o věk důchodový, žalobkyně je svéprávná a nemá žádné zásadní zdravotní omezení. Její zpětná integrace v zemi původu se tak jeví jako reálná, žalobkyně k tomu nemá žádné významnější překážky. Rovněž není vyloučeno, aby dcery žalobkyně jí nadále určitým způsobem finančně podporovaly, výpomoc v domácnosti a s péčí o děti mohou zajistit i jiným způsobem, než výlučně prostřednictvím žalobkyně.“ Následně podaná kasační stížnost žalobkyně byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením ze dne 26. 9. 2025, č. j. 10 Azs 152/2025 -60.
27. Žalobkyně rovněž namítala, že žalovaný měl přihlédnout k nejlepšímu zájmu dětí – jejích vnoučat.
28. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že při individuálním posouzení žádosti o mezinárodní ochranu má být zohledněn též věk žadatele, přičemž při zohlednění věku je nutné přihlédnout i k jeho nejlepšímu zájmu v případě, je-li žadatel nezletilý (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 10 Azs 14/2025 -30, bod [16]). Jakkoli je však zájem dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte „předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí a státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli (čl. 9 Úmluvy), nelze tyto principy samy o sobě podřadit pod další, nad rámec zákonem o azylu stanovené důvody pro udělení mezinárodní ochrany a správní soud nemá žádnou zákonnou možnost žalobou napadené rozhodnutí s odvoláním na výše uvedené principy zrušit“ (srov. rozsudky kasačního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 -57, č. 1943/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018 -29, bod [28]). Nepřisvědčil proto tvrzení, že „v řízení o azylu se zkoumá nejlepší zájem dítěte. Nejlepší zájem dítěte se totiž zkoumá (posuzuje) ve vztahu k přiměřenosti správního vyhoštění stěžovatelky (či obecně v pobytových otázkách a s tím souvisejících řízeních). Tato otázka v azylovém řízení z povahy věci, dle ustálené judikatury, nenachází své místo“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2020, č. j. 1 Azs 273/2020 -24, bod [12], ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 166/2016 -28, bod [26], nebo z nedávné doby rozsudek kasačního soudu ze dne 27. 8. 2025, č. j. 5 Azs 176/2024 -59, nebo usnesení ze dne 5. 3. 2026, č. j. 4 Azs 250/2025 -33). Z uvedené judikatury tak plyne, že azylově relevantní není tvrzení žalobkyně, že se stará o svá vnoučata.
29. Obsahově shodnou námitku žalobkyně rovněž uplatnila v řízení vedeném před městským soudem sp. zn. 4 A 25/2025 o žalobě proti rozhodnutí o jejím správním vyhoštění. Ani tuto námitku neshledal důvodnou, když uvedl, že „pokud jde o vnoučata žalobkyně, péči o ně primárně zajišťují jejich rodiče, zároveň navštěvují předškolní zařízení, na péči žalobkyně tak nejsou závislé, přičemž tuto péči mohou rodiče řešit i jiným způsobem. Soud nijak nepopírá blízkost vztahů rodiny s babičkou, jak je však uvedeno výše, tyto vztahy byly rozvíjeny v době neoprávněného pobytu žalobkyně. Vzájemné vztahy pak lze udržovat i po dobu, kdy žalobkyni nebude umožněn vstup na území ČR, a to prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku nebo rodinní příslušníci mohou žalobkyni navštěvovat v zemi původu. Rovněž dcery žalobkyně nejsou nijak závislé na žalobkyni, jsou dospělé, svéprávné, zaopatřené, ekonomicky aktivní, bez přítomnosti žalobkyně fungovaly i před jejím příjezdem, není dán žádný vážný důvod, proč by chod svých rodin a domácností dcery nemohly zajistit i bez žalobkyně. Soud proto shledal, že napadené rozhodnutí není ani v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, ani v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.“
30. Žalobkyně posledně namítala, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné. Toto nicméně dovozovala ze skutečnosti, že dle jejího názoru žalovaný nesprávně posoudil dopad rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života a jejích rodinných příslušníků. Jak soud již uvedl výše, tyto námitky žalobkyně nejsou důvodné. Městský soud rovněž dodává, že podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 -59, č. 181/2004 Sb. NSS, ze dne 7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 -86, usnesení kasačního soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 7 Azs 96/2024 -33, nebo ze dne 18. 3. 2026, č. j. 6 Azs 1/2026 -36) je povinností správního orgánu zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že zde azylově relevantní skutečnosti jsou. Správní orgán nemá povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Žalobkyní tvrzenými důvody se přitom žalovaný zabýval. Tvrzení o tom, že se stará o svá vnoučata, žalobkyně poprvé uvedla až v podané žalobě. Žalovaný se tak nemusel touto skutečností zabývat.
31. Městský soud uzavírá, že žalobkyní uváděné důvody pro udělení mezinárodní ochrany nejsou relevantní. Tyto důvody mají místo v řízeních o uložení povinnosti vycestovat a v řízeních o vyhoštění (citovaný bod [58] usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Azs 186/2022 ).
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
32. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s.
33. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha dne 18. 5. 2026
Mgr. Ondřej Hrabec v.r.
samosoudce
Shodu s prvopisem provedla S. K.