Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Az 6/2026 - 29

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., v právní věci

žalobce X, narozený dne X

státní příslušnost Republika Kazachstán

zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem

sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2026, č. j. OAM-260/ZA-ZA11-K01-2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo jeho žádosti rozhodnuto tak, že mezinárodní ochrana podle , , a , o azylu (dále jen „“) se neuděluje.

II. Žalobní body

2. Žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Republiky Kazachstán a že dne 2. 3. 2026 požádal o mezinárodní ochranu. Svou žádost odůvodňoval především dluhovou situací v zemi původu. Tvrdil, že má dluh ve výši 8 000 USD, který vznikl v souvislosti s náklady na pohřeb otce a nájemným, a že si na jeho úhradu hodlal vydělat prací v České republice, kde má pracovní uplatnění. Jeho věřitelem má být strýc, který po něm podle žalobce vymáhá částku 40 000 USD, tedy dluh nedůvodně navyšuje, a vyhrožuje mu fyzickou újmou. Žalobce zdůraznil, že tyto obavy nepovažuje za hypotetické, neboť mu strýc vyhrožoval jak za jeho pobytu v zemi původu, tak po jeho přesídlení do zahraničí, proto nedovozoval, že by se situace po návratu do země původu uklidnila.

3. Žalobce namítal, že ačkoli mu podle jeho vlastního vyjádření nehrozí azylově relevantní pronásledování, jeho situace může naplňovat podmínky . Dovozoval, že by mu po návratu hrozilo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, a to jednak v souvislosti s výhrůžkami věřitele, jednak v důsledku finančního strádání a nemožnosti zajistit vlastní životní náklady při splácení dluhu. Poukázal na svou integraci a pracovní uplatnění v České republice. Žalovaný měl podle jeho názoru posoudit, zda mu po návratu hrozí skutečně odůvodněné a reálné nebezpečí vážné újmy, nebylo podle něj nutné postavit najisto, že k takovému jednání skutečně dojde. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. -82 a na Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S odkazem na podklady ve správním spise namítal, že nelze vyloučit vážnou újmu ze strany soukromé osoby. V žalobě dále zmínil korupci v řadách správních orgánů, kvůli čemuž se na ně nemůže obrátit s žádostí o pomoc.

4. Žalobce dále tvrdil, že soukromoprávní povaha sporu s věřitelem sama o sobě nevylučuje potřebu ochrany. Podle jeho tvrzení je v zemi původu neuhrazení zápůjčky trestněprávně postižitelné, na rozdíl od České republiky, a dlužník může být pro nesplnění soukromého závazku uvězněn, i když prostředky nezískal podvodem a pouze přecenil své možnosti splácení. Konflikt, jenž má původně soukromoprávní základ, proto podle žalobce přerůstá v konflikt s veřejnou mocí, resp. v pravděpodobné pronásledování státem, a to v důsledku zapojení policejního orgánu, na který se měl obrátit věřitel.

5. Žalobce vytýkal žalovanému nedostatečné zjištění skutkového stavu v rozporu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Konkrétně namítal, že se žalovaný nezabýval postavením policejních složek v zemi původu, možností jejich objektivního a spravedlivého postupu při žalobcově žádosti o ochranu ani existencí a účinností vnitřního kontrolního mechanismu obdobného Generální inspekci bezpečnostních sborů, který by dohlížel na zákonnost postupu policistů. Žalovaný se podle něj nezabýval ani existencí úřadu ombudsmana, na nějž by se žalobce mohl obrátit, pokud by policejní orgány jeho ochranu nezajistily. Žalobce tvrdil, že napadené rozhodnutí nabízí pouze obecné hodnocení dodržování lidských práv v Kazachstánu, avšak nezohledňuje jeho individuální situaci a konkrétní obavy. Nevypořádává proto, zda mu země původu může poskytnout účinnou ochranu před násilím ze strany věřitele.

6. Za vadné žalobce označil rovněž hodnocení věrohodnosti jeho tvrzení. Uvedl, že žalovaný jeho azylový příběh považoval za účelový, neboť žalobce před vycestováním ze země původu neměl potíže a jeho obavy označil za spekulativní. Žalobce oponoval, že závěr o nevěrohodnosti a nedostatečné podpoře jeho tvrzení není podložen a představuje toliko subjektivní hodnocení založené na obecných spekulacích. Vytýkal žalovanému, že sám aktivně nepřispěl ke zjištění skutečného stavu věci a jeho tvrzení bagatelizoval, aniž by dostatečně ověřil jejich relevanci. V této souvislosti žalobce odkázal na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, zejména na její čl. 196 a 203. Dovozoval z nich, že žadatel zpravidla není schopen doložit všechna svá tvrzení dokumentárními či jinými důkazy, že posuzovatel má využít prostředky k zajištění potřebných důkazů a že po vynaložení opravdového úsilí k doložení příběhu může být nutné věc žadatele uznat i při přetrvávajících pochybnostech. Namítal, že v případě neověřitelnosti tvrzení měl žalovaný postupovat ve prospěch účastníka řízení a jeho žádosti vyhovět.

7. Žalobce též zpochybnil podklady, z nichž žalovaný vycházel při hodnocení bezpečnostní situace v zemi původu. Za nepřípustný označil dokument – Informace OAMP, Bezpečnostní a politická situace v zemi, neboť jej zpracoval tentýž správní orgán, který o žádosti rozhodoval, žalovaný tak podle něj opřel své meritorní závěry o podklad, jehož byl sám autorem.

8. Žalobce dále uvedl, že žalovaný pochybil, pokud odmítl poskytnutí azylu. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. -81, podle něhož smyslem azylu není pouze ochrana systematických až celoživotních disidentů, ale i osob ohrožených v zemi původu za uplatňování či uplatnění politických práv. Měl za to, že jím uváděné skutečnosti svědčí rovněž pro poskytnutí azylu.

9. Konečně žalobce namítal nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnost. Tvrdil, že žalovaný jeho obavy řádně nevypořádal, čímž nedostál povinnosti vydat řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné rozhodnutí a porušil jeho právo na spravedlivý proces. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, včetně rozsudku č. j. -130, a na judikaturu Ústavního soudu k požadavkům na odůvodnění rozhodnutí, z něhož musí být patrný vztah mezi skutkovými zjištěními, hodnocením důkazů a právními závěry.

10. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve vyjádření setrval na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí a uvedl, že při rozhodování vycházel zejména ze žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, jeho výpovědí, informací o zemi původu a správního spisu. Měl za to, že zjistil skutečný stav věci, opatřil potřebné podklady a objektivní informace, posoudil věc ve všech souvislostech a vypořádal se se všemi okolnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl. Popřel, že by porušil nebo , a nesouhlasil s tvrzenou vadností, nesprávností či nezákonností napadeného rozhodnutí.

12. Žalovaný uvedl, že důvodem žalobcovy žádosti byla snaha legalizovat pobyt v České republice a pracovat zde, aby mohl splatit dluh strýci v zemi původu. Zdůraznil zásadu individuálního posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. Dovozoval, že při tomto posuzování je v prvé řadě vázán sděleními žadatele a teprve následně je hodnotí ve světle informací o zemi původu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. ze dne 6. 10. 2004 uvedl, že správní orgán nemá povinnost žadatele seznamovat s důvody, pro něž by jeho žádosti mohlo být vyhověno, ani zjišťovat a hodnotit jiné, žadatelem neuplatněné skutečnosti.

13. K možnosti udělení azylu podle žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení nezjistil okolnosti, z nichž by vyplývala žalobcova odůvodněná obava z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání politických názorů. Žalobce podle něj jako jediný důvod žádosti uvedl dluh v zemi původu a záměr vydělat si v České republice na jeho splácení. Takové důvody žalovaný považoval za azylově irelevantní.

14. Žalovaný dále zpochybnil věrohodnost pozdějších tvrzení žalobce o zvýšení dluhu a obavě, že mu věřitel ublíží. Poukázal na to, že žalobce při pohovoru dne 6. 3. 2026 uváděl dluh vůči strýci ve výši 8 000 USD, zatímco při seznámení s podklady pro rozhodnutí dne 14. 4. 2026 tvrdil, že původní dluh činil 15 000 USD a nově měl dosahovat 40 000 USD. Za rozporné označil též označení věřitele, když žalobce měl nejprve uvádět strýce, u něhož bydlel a jemuž dlužil za bydlení a pohřeb otce, kdežto později označil věřitele pouze jako soukromou osobu. Žalovaný zdůraznil, že podle původní výpovědi strýc žalobci nikdy nevyhrožoval a žalobce se jím necítil ohrožen. Obavu z násilí věřitele proto nepovažoval za přesvědčivou ani za odpovídající skutečnému stavu věci. I k této žalobcem tvrzené obavě žalovaný uvedl, že žalobce může v zemi původu vyhledat pomoc policie. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2024, č. j. -24, podle něhož kazašská policie sice nepožívá vysoké společenské důvěry, avšak v případě běžné kriminality poskytuje obětem ochranu. Dále poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. -75, a ze dne 31. 10. 2008, č. j. -62, z nichž dovozoval, že osoba ohrožená jednáním soukromých osob musí nejprve vyčerpat dostupné prostředky vnitrostátní ochrany. Žalovaný proto uzavřel, že žalobci po návratu do země původu nehrozí jednání představující pronásledování, pro nesplnění této základní podmínky již dále neposuzoval ostatní definiční znaky podle .

15. Žalovaný rovněž považoval žádost o mezinárodní ochranu za účelovou. Uvedl, že ji žalobce podal až více než půl roku po příjezdu do České republiky, přestože tvrzeným důvodem příjezdu byly již tehdy dluhy, a učinil tak zejména poté, co byl na území České republiky zadržen policií, bylo mu uloženo správní vyhoštění a měl území opustit. Žalovaný dovozoval, že žádost pro žalobce představovala poslední možnost legalizace dalšího pobytu v České republice a vyhnutí se návratu do země původu, což měl žalobce při pohovoru dne 6. 3. 2026 výslovně potvrdit. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2006, č. j. , podle něhož má být žádost o azyl podána neprodleně po vstupu do České republiky, nebrání-li tomu závažné okolnosti, takové okolnosti žalovaný v žalobcově případě neshledal. Zdůraznil, že účelem azylového řízení není legalizace pobytu, k níž slouží zákon o pobytu cizinců, a odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. .

16. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaný uvedl, že jeho povinnost podle se odvíjí od důvodů, které žadatel v řízení sám uvedl. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. , a zdůraznil, že má žadateli umožnit uplatnit všechny pro věc významné okolnosti, nikoli však za něj domýšlet či vytvářet důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Jako podklady pro rozhodnutí měl kromě žádosti a pohovoru opatřit rovněž informaci o politické a bezpečnostní situaci a dodržování lidských práv. Uvedl, že tyto informace byly součástí spisu a že zástupci žalobce byla dne 14. 4. 2026 podle poskytnuta možnost se s nimi seznámit, vyjádřit se k nim, navrhnout další skutečnosti či informace a uplatnit námitky k použitým zprávám a způsobu jejich získání.

17. Žalovaný tvrdil, že žalobce této možnosti využil jen v tom rozsahu, že se dostavil, avšak s obsahem podkladů se blíže neseznamoval a nevyjádřil se k nim. Nenavrhl ani další podklady. Na dotaz, zda chce uvést další skutečnosti, měl žalobce uvést, že původně tvrdil dluh 15 000 USD, nyní mu věřitel prostřednictvím třetí osoby vzkázal, že má vrátit 40 000 USD, a proto se bojí návratu do Kazachstánu, neboť by mu věřitel mohl ublížit. Měl rovněž uvést, že by při získání českého občanství chtěl v České republice zůstat natrvalo, a že věřitel je soukromá osoba. Jiné skutečnosti podle žalovaného neuvedl.

18. Žalovaný považoval použité informace o zemi původu za dostatečně aktuální, objektivní, pocházející z dohledatelných zdrojů a pokrývající celé spektrum žalobcova příběhu. Pozdější tvrzení žalobce měl za účelová a nevěrohodná, neboť byla v rozporu s jeho výpověďmi v průběhu správního řízení. Uvedl, že žalobce nesdělil jiné důvody odchodu ze země původu ani skutečnosti, které by svědčily o pronásledování ve smyslu či o hrozbě vážné újmy podle téhož zákona. Konkrétně podle něj žalobce netvrdil hrozbu trestu smrti, mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ani vážnou újmu v důsledku svévolného násilí v mezinárodním nebo vnitřním ozbrojeném konfliktu.

19. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2024, č. j. , žalovaný dále argumentoval, že žadatel musí nejprve tvrdit důvody relevantní z hlediska mezinárodní ochrany a správní orgán následně zjišťuje skutkový stav právě v jejich rozsahu. Navázal na judikaturu uvedenou v tomto rozsudku, podle níž při uplatnění pouze ekonomických důvodů nelze správnímu orgánu vytýkat, že nezjišťoval jiné, neuvedené důvody, je-li žadateli během pohovoru poskytnut dostatečný prostor k jejich uplatnění.

20. Žalovaný zdůraznil, že azyl nepředstavuje obecný prostředek ochrany před veškerým bezprávím, nýbrž institut s úzce zákonem vymezenými důvody. Současně dovozoval, že mezinárodní ochranu formou azylu lze poskytnout jen tehdy, jestliže žadatel vyčerpal dostupné prostředky ochrany poskytované právním řádem země původu.

21. Konečně žalovaný uvedl, že se žaloba pokouší přetvořit skutečnosti tvrzené v průběhu správního řízení ve skutkový příběh azylově relevantnější, než jaký žalobce skutečně přednesl. Žalobní námitky proto považoval za irelevantní k žalobcovu příběhu, popř. za obecné a v některých případech nepravdivé. Měl za to, že nemohou zpochybnit správnost a zákonnost jeho úvah ani závěrů, že napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno a vychází z řádně a dostatečně zjištěného skutkového stavu a z podkladů založených ve správním spise. Setrval proto na stanovisku, že nebyly dány podmínky pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany.

22. Žalovaný z těchto důvodů navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Obsah správního spisu

23. Ze správního spisu zjistil zdejší soud tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

24. Žalobce dne 2. 3. 2026 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Při poskytnutí údajů dne 6. 3. 2026 uvedl, že je občanem Republiky Kazachstán, národnosti uzbecké, dorozumí se uzbecky a kazašsky. Politické přesvědčení nemá, nikdy nebyl členem politické strany či hnutí, nebyl trestně stíhán ani odsouzen. Jako důvod žádosti uvedl velký dluh (8 000 USD), v České republice si chce vydělat peníze, kromě toho nemá žádný důvod.

25. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 6. 3. 2026 vyplynulo, že dluh vznikl v souvislosti s náklady na pohřeb otce a nájemným za dva roky bydlení u strýce. Uvedl, že neměl problémy s policií, jinými státními nebo bezpečnostními orgány ani soudy a že neměl problémy z důvodů rasy, národnosti, příslušnosti k sociální skupině nebo politického přesvědčení. Popřel též, že by měl vedle dluhu jiné potíže, strýc mu podle tehdejšího sdělení nevyhrožoval.

26. Do správního spisu byly jako podklad založeny zprávy o zemi původu: informace OAMP – Kazachstán – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 3. 2025, informace OAMP – Zahraniční mobilita a návraty do země ze dne 12. 4. 2024, informace Ministerstva zahraničních věcí č. j. 108700-6-2025-MZV/LPTP– Výjezd a návrat občanů Kazachstánu z/do vlasti ze dne 10. 4. 2025 a informace OAMP – Situace Uzbeků v Kazachstánu ze dne 9. 9. 2025.

27. Žalobci byla dne 14. 4. 2026 dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. Toho žalobce využil a při seznámení s podklady nově uvedl, že původní dluh činil 15 000 USD, věřitel po něm nyní prostřednictvím třetí osoby požaduje 40 000 USD a žalobce se proto bojí návratu do Kazachstánu, neboť mu věřitel může ublížit. Věřitele označil jako soukromou osobu. Současně uvedl, že by v České republice chtěl zůstat natrvalo, pokud by zde získal občanství.

28. Napadeným rozhodnutím Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, č. j. OAM-260/ZA-ZA11-K01-2026 ze dne 15. 4. 2026, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle , , a . Žalovaný vycházel z údajů žalobce poskytnutých dne 6. 3. 2026, z pohovoru konaného téhož dne, z cestovního dokladu žalobce a z informací o politické a bezpečnostní situaci, návratech do země původu a dodržování lidských práv v Kazachstánu. Žalovaný zaznamenal, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, a že by jinak žádost nepodal. Žalovaný neshledal podmínky pro udělení azylu podle , neboť žalobce nebyl ve vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Neshledal ani důvody podle . Uvedl, že výčet důvodů pronásledování v tomto ustanovení je taxativní a žalobce netvrdil žádné skutečnosti, které by svědčily o odůvodněné obavě z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání politických názorů. Za jediný důvod žádosti považoval žalobcův dluh a snahu vydělat si v České republice na jeho splacení, tyto důvody označil za azylově irelevantní. Pozdější tvrzení žalobce o zvýšení dluhu a obavě z věřitele žalovaný vyhodnotil jako nevěrohodná. Poukázal na rozpory mezi dřívějším tvrzením o dluhu 8 000 USD vůči strýci a pozdějšími údaji o původním dluhu 15 000 USD, požadavku na 40 000 USD a věřiteli označeném pouze jako soukromá osoba. Zdůraznil, že žalobce při pohovoru neuváděl výhrůžky strýce ani pocit ohrožení. I nad rámec tohoto hodnocení uvedl s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2024, č. j. -24, že kazašská policie v případech běžné kriminality obětem ochranu poskytuje. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. -75, a ze dne 31. 10. 2008, č. j. -62, konstatoval, že osoba ohrožená jednáním soukromých osob musí nejprve využít dostupné vnitrostátní prostředky ochrany. Dovodil proto, že žalobci nehrozí pronásledování, a ostatní znaky podle dále neposuzoval. Žalovaný rozhodl rovněž o neudělení azylu za účelem sloučení rodiny podle , neboť z výpovědi žalobce, evidence žadatelů ani z dalších zjištění nevyplynulo, že by některému z jeho rodinných příslušníků byl v České republice azyl udělen. K humanitárnímu azylu uvedl, že jej na základě přechodných ustanovení nelze udělit ani v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Dále žalovaný posuzoval možnost udělení doplňkové ochrany podle . Neshledal, že by žalobci hrozil trest smrti nebo jeho výkon, ani že by mu bezprostředně hrozila smrt ze strany soukromých osob, které by státní orgány nebyly schopny zabránit. Neshledal ani reálné a bezprostřední nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Zdůraznil, že pouhá možnost špatného zacházení nepostačuje, každý případ je nutno posoudit individuálně a ochrana přichází v úvahu jen při reálném a bezprostředním nebezpečí. Vycházel přitom z toho, že žalobce je bezúhonným kazašským občanem, neměl potíže se státními orgány a zemi původu opustil legálně s vlastním cestovním dokladem. Opětovně uvedl, že v případě problémů s věřitelem se může obrátit na kazašskou policii a že bez dalšího nelze dovozovat, že by mu odpovídající ochranu neposkytla. Žalovaný dále uzavřel, že žalobci nehrozí postih v souvislosti s tím, že v zahraničí požádal o mezinárodní ochranu. Z informace OAMP ze dne 12. 4. 2024 podle něj nevyplynula kriminalizace navrátilců ze států Evropské unie, pokud veřejně nekritizovali vládu. Z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 10. 4. 2025 dovodil, že cesty kazašských občanů do zahraničí jsou běžné a neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu se při samostatném návratu nesetkávají s postihem státních orgánů. Zohlednil rovněž, že žalobce neuvedl žádné politické aktivity a považoval jej za apolitickou osobu. Současně neshledal, že by v Kazachstánu probíhal mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt či že by bezpečnostní situace v zemi byla nestabilní. Neshledal proto ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí. Podmínky pro doplňkovou ochranu podle proto žalovaný neshledal. Nezjistil ani podmínky pro doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny podle , protože žádnému rodinnému příslušníkovi žalobce nebyla v České republice udělena doplňková ochrana.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

29. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu řádně a včas uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán ( , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který se navzdory derogaci procedurální směrnice použije i na řízení o žádostech o mezinárodní ochranu podaných přede dnem 12. 6. 2026 na základě článku 79 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“).

30. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 2. 3. 2026 a údaje k této žádosti poskytl před 12. 6. 2026, rozhodoval soud v souladu s procedurální směrnice, procedurálního nařízení a přechodnými ustanoveními , kterým se mění , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, podle znění účinného před 12. 6. 2026.

31. Soud ve věci rozhodl bez jednání ve smyslu , neboť žalovaný výslovně souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání a žalobce nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým postupem.

32. Podle ust. (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „Ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou se rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup.“

33. Podle ust. (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.“

34. Podle ust. (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.“

35. Podle ust. (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“

36. Podle ust. (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „Za vážnou újmu podle tohoto zákona se považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“

37. Podle ust. (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „Podkladem pro vydání rozhodnutí mohou být zejména (…) c) přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství o státu jejího posledního trvalého bydliště.“

38. Podle ust. (ve znění účinném do 11. 6. 2026) „Při posuzování žaloby ve věci mezinárodní ochrany soud zohlední i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, jedná-li se o takové skutečnosti, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy; v tomto rozsahu není soud vázán žalobními body. Mají-li skutečnosti podle věty první vliv na rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, soud napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí k dalšímu řízení žalovanému.“

39. Soud se předně zabýval žalobní námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou žalobce spatřoval v nedostatečném vypořádání jeho obav a v nedostatcích odůvodnění napadeného rozhodnutí, byť tuto námitku žalobce uplatnil až v samém závěru žaloby. Soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, jelikož se vyjadřuje ke všem tvrzeným důvodům žalobcovy žádosti a lze z něj seznat úvahy, kterými se žalovaný při vypořádání azylově relevantních skutečností řídil. Výrok rozhodnutí není v rozporu s odůvodněním. Odůvodnění poskytuje přezkoumatelný vhled do perspektivy žalovaného, kterou nahlížel na situaci žalobce v rámci posouzení jeho žádosti. Podle ustálené judikatury je třeba za nepřezkoumatelné považovat takové rozhodnutí, z něhož vůbec není možné seznat, jakým způsobem správní orgán rozhodl, nebo které vykazuje rozpory mezi výrokem a odůvodněním, pro které není možné zjistit, jakými úvahami byl správní orgán veden. Nepřezkoumatelným je také rozhodnutí, z něhož není možné zjistit, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníka řízení či z jakých důvodů je považoval za liché, mylné či vyvrácené, nebo takové rozhodnutí, které se opírá o v řízení nezjišťované nebo neprokázané skutečnosti.

40. Je třeba rovněž připomenout, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze rozhodnutí vůbec meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. -76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Žádnými z uvedených vad napadené rozhodnutí netrpí.

41. Soud tedy maje za to, že nepochybně lze napadené rozhodnutí přezkoumat, předesílá, že předmětem jeho posouzení je to, zda žalovaný na základě tvrzení žalobce o dluhu vůči soukromé osobě a obavě z možného jednání věřitele správně uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, a zda pro tento závěr opatřil dostatečné skutkové podklady.

42. K žalobní námitce, že žalobci v zemi původu hrozí vážná újma v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, a že žalovaný měl zohlednit jeho finanční strádání, integraci a pracovní uplatnění v České republice, soud uvádí, že čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. -82, vyložil, že povinnost nevystavit žadatele takovému zacházení vzniká, hrozí-li mu reálné nebezpečí, pouhá hypotetická možnost nepostačuje. Tento závěr se uplatní i při posuzování skutečného nebezpečí vážné újmy podle a odst. 2 písm. b) . Žalobcem tvrzené finanční strádání a obtíže se splácením soukromého dluhu takovou vážnou újmu samy o sobě nepředstavují. Ekonomické důvody, a to ani kdyby se projevovaly např. chudobou v zemi původu, tím méně pak soukromými dluhy, samy o sobě nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, např. v jeho rozsudku ze dne 5. 10. 2016, č. j. -34, uvedl, že: „Ekonomické důvody (chudoba v zemi původu) nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany či humanitárního azylu.“ K námitce hrozby vážné újmy v souvislosti s výhrůžkami ze strany věřitele se soud vyjádřil níže v rozsudku.

43. Ani poukaz žalobce na integraci v České republice nemůže na tomto závěru nic změnit. Žalobce na území České republiky pobýval od června 2025 a v žalobě pouze obecně uvedl, že má pracovní uplatnění a je zde integrován, konkrétní povahu tohoto uplatnění ani jiné okolnosti svědčící o mimořádně intenzivním soukromém či rodinném životě netvrdil. Takové obecné tvrzení za dané délky pobytu nepředstavuje okolnost způsobilou založit důvod pro udělení doplňkové ochrany.

44. Nelze přisvědčit ani námitce žalobce, že informace OAMP o bezpečnostní a politické situaci v Kazachstánu ze dne 14. 3. 2025 nemohla být použita jen proto, že ji zpracoval žalovaný. Podle mohou být podkladem pro vydání rozhodnutí přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu původu. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu pak požadavky upřesňuje např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. -71, dle níž musí být podklady: „v maximální možné míře 1. relevantní, 2. důvěryhodné a vyvážené, 3. aktuální a ověřené z různých zdrojů, a 4. transparentní a dohledatelné.“ Ze založené informace OAMP o bezpečnostní a politické situaci v Kazachstánu ze dne 14. 3. 2025 vyplývá, že byla vypracována podle metodologie EUAA (Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu), čerpala z uznávaných veřejně dostupných zdrojů a zdrojů dalších orgánů státní správy a partnerských úřadů. Uvádí mimo jiné zdroje Agentury EU pro azyl, Freedom House, Ministerstva zahraničních věcí USA, OSN a UNHCR. Žalobce ve správním řízení nevznesl konkrétní námitku proti obsahu či zdrojům informace a ani v žalobě neuvedl, která konkrétní skutková zjištění jsou nesprávná, neaktuální nebo neověřitelná. Sama skutečnost, že souhrnný podklad zpracoval OAMP, jeho použitelnost nevylučuje. Ke stejnému závěru dospěl Městský soud v Praze v již uvedeném rozsudku ze dne 9. 5. 2025, č. j. -21, ve kterém uvedl, že: „Zákon o azylu v uvádí demonstrativní výčet podkladů, jichž lze pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně použít, mezi nimiž se nacházejí i informace o zemi původu, a který „je odůvodněn specifiky řízení ve věci mezinárodní ochrany, kdy nemusí existovat žádné listinné důkazy, které by žadatel mohl předložit. Podklady pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany jsou dosti odlišné od těch, které předpokládá . (...) Transponovaná procedurální směrnice věnuje velkou pozornost informacím o zemi původu, protože v případě absence listinných důkazů jsou tyto informace spolu s pohovorem naprostým základem posouzení azylové žádosti. Důraz je kladen na rozmanitost, přesnost a aktuálnost zdrojů informací. Zpravidla se jedná o informace různých vládních (UNHCR) i nevládních organizací (Human Rights Watch, Amnesty International, Freedom House) či jiných států v rámci Evropské unie (...) nebo i jiných třetích států (zprávy Ministerstva zahraniční USA).“ (CHMELÍČKOVÁ, N. a VOTOČKOVÁ, V. . Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2024. ISBN 978-80-7552-479-9.).“

45. Z podkladů o zemi původu dále plyne, že v Kazachstánu neprobíhá mezinárodní ani vnitřní ozbrojený konflikt a celková bezpečnostní situace je stabilní. Při pohovoru žalobce výslovně uvedl, že mu v Kazachstánu nic nehrozí a návrat by proběhl „normálně“. Tyto podklady spolu s jeho vlastními výpověďmi neposkytovaly oporu pro závěr, že mu hrozí některá z forem vážné újmy podle .

46. K žalobní námitce tvrzené trestnosti nesplaceného dluhu soud uvádí, že soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu neslouží k tomu, aby žalobce bez vysvětlení doplňoval až v žalobě skutkové okolnosti, které mu byly známy a které mohl uvést již ve správním řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2005, č. j. -54, zdůraznil, že tvrzení žadatele vymezují rozsah zjišťování skutkového stavu ve správním řízení. Nedůvodná je proto námitka, že žalovaný měl ověřit, zda je v Kazachstánu nesplacení soukromého dluhu kriminalizováno. Žalobce ve správním řízení netvrdil, že by se dopustil podvodu nebo jiného trestného činu, že by proti němu bylo vedeno trestní řízení, že mu takové řízení hrozilo nebo že by věřitel zapojil státní orgány. Tvrzení o obecné trestnosti neuhrazení zápůjčky uplatnil až v žalobě, aniž je spojil s konkrétními okolnostmi svého případu nebo doložil. Nejde přitom o novou důležitou skutečnost nastalou až po vydání napadeného rozhodnutí, kterou by soud zohledňoval podle . Žalovaný proto neměl povinnost takovou hypotetickou možnost samostatně zkoumat.

47. Obdobný závěr učinil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 5. 2025, č. j. -21, rovněž ve věci státního příslušníka Kazachstánu. Uvedl, že obecné a nepodložené tvrzení, podle něhož je nesplacení pohledávky v Kazachstánu trestně sankcionováno, je-li uplatněno až v žalobě a nevyplývá-li ze správního spisu ani z informací o zemi původu, samo o sobě nezpochybňuje závěry žalovaného. Tento právní závěr je přiléhavý i zde, neboť žalobce ani při seznámení s podklady žádné takové riziko nezmínil, ač byl vyzván k uvedení dalších skutečností významných pro posouzení žádosti.

48. Posouzení žalobní námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k možnosti ochrany před věřitelem je z velké části podobné. Obecně k hrozbě vážné újmy v souvislosti s výhrůžkami ze strany věřitele soud uvádí, že jednání soukromých věřitelů může založit důvod pro doplňkovou ochranu až tehdy, pokud stát původu není schopen nebo ochoten před hrozící vážnou újmou poskytnout účinnou ochranu, viz např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2015, č. j. -34: „Hrozba vážné újmy tedy může být důvodem pro udělení doplňkové ochrany i v případech, kdy jejím původcem je soukromá osoba, pokud lze podle , "prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou".“ Stejně jako u námitky tvrzené trestnosti nesplaceného dluhu ale i zde platí, že je to žadatel, kdo vymezuje svými tvrzeními rámec skutkového zjišťování. Jestliže se pro tvrzený incident se soukromými osobami neobrátil na státní orgány a současně ve správním řízení netvrdil konkrétní skutečnosti svědčící o jejich neschopnosti nebo neochotě poskytnout ochranu, nelze jeho obavu bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. Dále Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 29. 8. 2013, č. j. -37, uvedl, že správní orgán nemá povinnost za žadatele domýšlet neuplatněné azylově relevantní důvody a provádět k nim skutková zjištění.

49. Konkrétně u této žalobní námitky soud ze správního spisu zjistil, že žalobce při poskytnutí údajů i při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 6. 3. 2026 označil za důvod své žádosti dluh, který chtěl splatit výdělkem v České republice. Uvedl, že kromě dluhu nemá jiné potíže, že mu strýc, jemuž peníze dluží, nevyhrožoval a že nikdy neměl problémy s policií, jinými státními či bezpečnostními orgány ani soudy. Výslovně rovněž vyloučil problémy z důvodu rasy, národnosti, příslušnosti k sociální skupině nebo politického přesvědčení. Až při seznámení s podklady dne 14. 4. 2026 uvedl, že dluh byl původně ve výši 15 000 USD a věřitel jej navýšil na 40 000 USD. Obává se proto návratu, neboť by mu věřitel mohl ublížit. Věřitele tehdy označil za soukromou osobu, přičemž navýšení dluhu a zmínka o ublížení mu měly být sděleny přes třetí osobu. Ani při této příležitosti žalobce netvrdil, že mu věřitel již vyhrožoval nebo fyzicky ublížil, že se věřitel obrátil na policii, že by mu hrozilo trestní stíhání pro nesplacení dluhu ani že by se nemohl domoci ochrany u kazašských orgánů. Přes poskytnutý prostor nenavrhl doplnění podkladů ani neuvedl další skutečnosti.

50. Soud proto neshledal důvodnou námitku, že žalovaný pochybil, pokud podrobně nezjišťoval fungování kazašské policie, vnitřních kontrolních mechanismů či úřadu ombudsmana ve vztahu k hypotetickému budoucímu sporu žalobce s věřitelem. Žalobce ve správním řízení nepopsal konkrétní výhrůžky nebo jiné jednání dosahující intenzity vážné újmy. Nevznesl ani žádné konkrétní tvrzení o nedostupnosti, neochotě nebo neúčinnosti ochrany poskytované státními orgány v jeho individuálním případě. Podkladem pro takové zjišťování nebyla ani skutečnost, že žalobce měl vůči soukromé osobě dluh a později vyslovil obecnou obavu, že by mu věřitel mohl ublížit. Žalovaný tudíž nebyl povinen spekulativně zjišťovat, jak by kazašské orgány reagovaly na okolnosti, jež žalobce v řízení neuvedl.

51. Tento závěr odpovídá i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2025, č. j. -18, v němž soud dovodil, že správní orgán nemusí zkoumat schopnost orgánů země původu chránit žadatele před hypotetickým jednáním věřitelů, jestliže žadatel ve správním řízení neuvedl, že by mu věřitelé vyhrožovali, že by se obrátili na policii nebo že by měl s orgány země původu potíže. Uvedené nelze vykládat tak, že obava z věřitele nemůže být nikdy právně významná. V nyní projednávané věci však žalobce nesdělil skutkové okolnosti, z nichž by taková povinnost žalovaného vznikla. Pro úplnost soud ke korupci státních kazašských orgánů dodává, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2024, č. j. -24, uzavřel, že ačkoli kazašská policie nepožívá velké důvěry společnosti, v případech běžné kriminality poskytuje obětem ochranu. Tento závěr však sám o sobě není nosným důvodem nynější věci, neboť žalobce ve správním řízení netvrdil okolnosti, které by vyžadovaly konkrétní posouzení dostupnosti takové ochrany.

52. K samostatné žalobní námitce vadného hodnocení věrohodnosti soud uvádí, že napadené rozhodnutí nestojí na závěru o celkové nevěrohodnosti žalobcova azylového příběhu. Rozhodující bylo, že žalobce při poskytnutí údajů i při pohovoru uvedl jako jediný důvod žádosti dluh a snahu vydělat si v České republice na jeho úhradu, přičemž výslovně popřel další potíže, výhrůžky strýce i problémy se státními orgány. Žalovaný poukázal na rozdíly v pozdějších tvrzeních o výši dluhu a osobě věřitele pouze jako na podpůrný důvod, pro který nepovažoval nově formulovanou obavu z možného ublížení věřitelem za přesvědčivou. Soud proto nepovažoval za nutné činit samostatný a vyčerpávající závěr o věrohodnosti všech částí žalobcovy výpovědi.

53. Ani žalobcův odkaz na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, konkrétně na její články 196 a 203, nemůže tento závěr změnit. Čl. 196 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků stanoví, že: „Je obecnou právní zásadou, že důkazní břemeno spočívá na osobě vznášející nárok. Často se však stává, že žadatel není schopen podložit svá vyjádření dokumentárními či jinými důkazy a případy, v nichž žadatel může podat důkaz o veškerých svých vyjádřeních, jsou spíše výjimkou než pravidlem. Ve většině případů osoba prchající před pronásledováním dorazí jen s nejnutnějšími osobními věcmi a velmi často dokonce i bez osobních dokladů. V některých případech může být vlastně na posuzovateli, aby použil veškeré prostředky, které má k dispozici, k zajištění nezbytných důkazů, o něž by se žádost opírala.“ a čl. 203 pak stanoví: „Poté, kdy žadatel vyvinul opravdové úsilí o opodstatnění svého příběhu, je stále ještě možné, že pro některá z jeho prohlášení se nebude dostávat důkazů. Jak je shora vysvětleno (čl. 196) je sotva možné, aby uprchlík dokázal každou část svého příběhu, a je pravdou, že kdyby toto stálo jako požadavek, většina uprchlíků by nebyla uznána. Proto je často nutné uznat žadatelovu věc i v případě pochybností.“ Soud tyto články neshledal v projednávané věci přiléhavými. Žalovaný nepožadoval po žalobci úplné doložení jeho tvrzení. Z citovaných článků nelze dovodit, že správní orgán musí bez dalšího přijmout každé tvrzení, které není doloženo listinami, ani že při jakékoli pochybnosti musí žádosti vyhovět. I pokud by byla pozdější obecně formulovaná obava z věřitele považována za pravdivou, žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti o hrozbě vážné újmy ani o nedostupnosti ochrany v zemi původu.

54. Pro úplnost soud připomíná taktéž přiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2026, č. j. -33: „Obecné tvrzení o potížích spojených s nutností zaplatit dlužnou částku azylově relevantní skutečnost nepředstavuje. Nejvyšší správní soud poznamenává, že nesplnění dluhu se s následky, a to i právem předvídanými, pojí v podstatě vždy, aniž by zakládaly důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Nadto stěžovatel sám uvedl, že jeho „potíže“ s věřitelem ustaly, jelikož si změnil sociální sítě a telefonní číslo. Stěžovatel dále ve vztahu k dostupnosti státní ochrany uvedl, že v jeho zemi původu je velká korupce, a proto se na státní orgány neobrátil. Ani toto své tvrzení ovšem dále nerozvedl. Z posuzovaných informací o zemi původu vyplývá, že obecně je v zemi původu stěžovatele ochrana ze strany státních orgánů dostupná. Stěžovatel relevantním způsobem netvrdil, proč by tomu v jeho případě mělo být jinak a tato skutečnost nevyplývá ani ze správního spisu, ani z celkového kontextu posuzované věci. Ze stěžovatelových tvrzení proto nevyplývá konkrétní hrozba vážné újmy ani nemožnost domoci se ochrany u státních orgánů. Úkolem žalovaného ani správních soudů není za stěžovatele domýšlet důvody, které by hrozbu této vážné újmy odůvodňovaly. Stěžovatelovo obecné tvrzení tak nemůže zvrátit dostatečně podložené závěry žalovaného ani odůvodnit přijatelnost kasační stížnosti.“ Právní závěry z tohoto citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou plně aplikovatelné i na žalobcův případ, přičemž skutková podstata je velmi podobná, ani tato žalobní námitka proto nemůže zpochybnit zákonnost napadeného rozhodnutí.

55. K žalobní námitce ohledně neudělení azylu soud shrnuje, že podmínky pro jeho udělení podle neshledal. Informace Ministerstva zahraničních věcí č. j. 108700-6-2025-MZV/LPTP ze dne 10. 4. 2025 – Výjezd a návrat občanů Kazachstánu z/do vlasti uvádí, že neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu zpravidla nehrozí postih, pokud veřejně nekritizovali vedení země. Žalobce uvedl, že nemá politické přesvědčení ani politické aktivity, netvrdil, že by kdy veřejně kritizoval vedení země. Ani neuvedl, že by byl v Kazachstánu pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo z některého z důvodů vyjmenovaných v . Jeho tvrzené obtíže vyplývaly z dluhu vůči soukromé osobě a z úmyslu získat v České republice prostředky k jeho úhradě. Takový základ žádosti je ekonomické povahy a bez spojitosti s azylově relevantním důvodem nemůže založit nárok na azyl. Pozdější obecně formulovaná obava z věřitele na tomto závěru nic nemění.

56. Na uvedeném závěru nic nemění ani žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. -81. Ten se týká ochrany osoby ohrožené v souvislosti s uplatňováním politických práv, k tomu musí soud opět dodat, že žalobce netvrdil, že by taková práva uplatňoval nebo že by mu z tohoto důvodu hrozilo pronásledování. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil existenci rodinného příslušníka požívajícího azylu nebo doplňkové ochrany v České republice, nevznikl ani podklad pro udělení ochrany za účelem sloučení rodiny podle nebo .

VI. Závěr a náklady řízení

57. Zdejší soud tak ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobních námitek v podobě, v jaké byly žalobcem uplatněny. Zároveň v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž by bylo nutno přihlížet z úřední povinnosti. Podanou žalobu proto zdejší soud zamítl podle ustanovení jako nedůvodnou.

58. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků rozhodl zdejší soud v souladu s ustanovením , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze, dne 4. září 2026

JUDr. Tomáš Švec, Ph.D. v. r.

samosoudce