Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 As 160/2012 - 44

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: M. T., zastoupený Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem Zlín, U Sokolovny 121, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Zlín, třída T. Bati 21, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2012, č. j. - 103,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Vymezení věci

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 9. 2009, č. j. KUZL-51509/2009, bylo dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), zamítnuto odvolání žalobce (dále jen „ “) proti rozhodnutí Městského úřadu Valašské Meziříčí (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 7. 2009, č. j. R/D/390/15151/2009/Br, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle . , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že dne 26. 3. 2009 v 10:35 hod. v obci Valašské Meziříčí na ulici Sokolská, ve směru jízdy k místní části Poličná, při řízení motorového vozidla držel za jízdy v ruce hovorové zařízení. Tímto jednáním porušil , o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Za přestupek mu jako sankce byla podle a uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Současně mu byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč.

[2] Správní orgán I. stupně při svém rozhodování vycházel z výpovědí policistů J. H. a M. P. J. H. před správním orgánem I. stupně vypověděl, že předmětného dne někdy dopoledne přijíždělo stříbrné auto od ul. Sokolská, vjelo na kruhový objezd, jeho řidič již před vjezdem na kruhový objezd držel pravou rukou volant a v levé ruce u ucha stříbrnou krabičku a bylo vidět, že mluví. Když projížděl kolem policistů, ještě telefonoval, když již byl k nim bokem vozidla, podíval se na policisty do boku a „sundal to“. Svědek P. vypověděl, že po ulici Sokolská přijíždělo na kruhový objezd vozidlo zn. Audi, jehož řidič telefonoval, hovorové zařízení držel v levé ruce. Toto hovorové zařízení bylo světlé barvy. Oba policisté uvedli, že po zastavení tvrdil, že je vyloučeno, aby telefonoval přímo přístrojem, když ve vozidle je prokazatelně aktivní hands-free.

[3] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal odvolání. V něm uvedl, že není možné, aby byl viděn s telefonem v ruce, když má ve vozidle instalovanou hands-free sadu, kterou zásadně používá. Namítl, že ze vzdálenosti 15 - 20 metrů, ze které ho měli policisté vidět, nemohlo být rozeznatelné, co, a zda vůbec něco držel v ruce. Žalovaný stěžovatelovo odvolání zamítl, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). V žalobě užil obdobnou argumentaci jako v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a navrhl, aby soud provedl rekonstrukci situace, za které měl být spáchán tvrzený přestupek. Krajský soud návrhu na provedení důkazu, jakož ani žalobě samé, nevyhověl, když dospěl k závěru, že v postupu správních orgánů nebylo zjištěno žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti. Naopak potvrdil závěr žalovaného, že hodnověrnějšími se jeví výpovědi policistů než verze předestřená stěžovatelem. Podle krajského soudu nevznikají pochybnosti o tom, že svým jednáním porušil , neboť bylo dostatečně prokázáno, že při řízení vozidla držel v ruce hovorové zařízení, tzn., že svým jednáním porušil . K stěžovatelem navrhovanému důkazu provedení rekonstrukce na místě samém soud uvedl, že přestupek podle . patří k těm typům přestupků, jejichž spáchání lze často zjistit pouze vnímáním a pozorováním policistů, případně svědků. Rekonstrukci na místě samém by jistě bylo možné provést, avšak reálně by nemohla přispět k objasnění situace, nelze totiž zopakovat identické místní podmínky spočívající ve stejné světelnosti, počasí, stavu vozidla, rychlosti vozidla apod. Na základě těchto skutečností proto krajský soud konstatoval, že navržený důkaz by nemohl přispět k prokázání, zda vůbec mohli policisté něco vidět, popř. co konkrétně viděli. Uzavřel proto, že žalovaný nepochybil, když zamítl odvolání stěžovatele a žalobu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) zamítl.

II.

Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti

[5] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podal včasnou kasační stížnost, a to z důvodů, které podřadil pod , b) a d) Rozsudek napadl v celém jeho rozsahu, a to z důvodů tvrzeného nesprávného posouzení právních otázek krajským soudem, vad řízení před správním orgánem spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit a nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.

[6] v kasační stížnosti uvedl, že má za to, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu se zákonem, když skutkový stav zjistil nesprávně a uznal ho vinným z přestupku neprávem. se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že se prokázalo, že se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, zejména nesouhlasí s tím, že byl zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nebylo pochyb.

[7] Správní orgány, ale i krajský soud, dle stěžovatele ve věci rozhodly, aniž by si ověřily stěžovatelem tvrzené skutečnosti, či už ohlídkou vozidla nebo rekonstrukcí na místě samém. Uvedl, že dle ve spojení s platí, že soud má právo dokazováním ujasnit nebo upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán vycházel, přičemž však není vázán důkazními návrhy a může provést i další důkazy k úplnému přezkoumání. Pokud soud nechtěl provádět rekonstrukci na místě samém, mohl využít např. vyšetřovací pokus ke zjištění, zdali je vůbec možné, aby policisté viděli, kde skutečně vozidlo stálo a zda se skutečně jednalo o vozidlo stěžovatele.

[8] má za to, že krajský soud nemohl mít za prokázané, že skutek, v němž byl shledán přestupek, byl stěžovatelem uskutečněn, neboť nebyly ve správním řízení a následně ani v rámci přezkumu před krajským soudem provedeny žádné další důkazy, které by jeho spáchání prokazovaly, když je soud zamítl, aniž by však odůvodnil, proč tak učinil a ani neprovedl jiný důkaz. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III.

Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[10] se včas podanou kasační stížností ( ) domáhá přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem ( ), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti ( ) a je zastoupen advokátem ( ). Nejvyšší správní soud v tomto směru proto neshledal žádné důvody pro nepřípustnost kasační stížnosti, nicméně musel taktéž posoudit přípustnost kasační stížnosti dle , neboť v souzené věci již jednou rozhodl - rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. - 83 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uváděná v tomto rozsudku jsou dostupná na internetové adrese www.nssoud.cz).

[11] Dle je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

[12] Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. (N 119/37 SbNU 519, dostupný rovněž na internetové adrese nalus.usoud.cz), zajišťuje , aby se Nejvyšší správní soud nemusel zabývat znovu věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor vyslovil, a to v situaci, kdy se tímto právním názorem soud na nižším stupni řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by dle Ústavního soudu „postrádalo smysl, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by kasační soud setrval na svém původním názoru, takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele žádný význam, nebo by vyslovil právní názor jiný, takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.“

[13] Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura zdejšího soudu dovodila nad rámec doslovného znění výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu (viz kupř. usnesení ze dne 10. 6. 2008, č. j. - 119). Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Námitky opakované kasační stížnosti se proto musí pohybovat v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že – zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu napadeného rozhodnutí – řešena být nemohla.

[14] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podaná kasační stížnost je ve smyslu přípustná, neboť se týká právě otázky, kterou se v předchozím rozhodnutí kasační soud věcně nezabýval (nesprávně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelné odůvodnění zamítnutí důkazního návrhu stěžovatele) a přistoupil proto k jejímu posouzení.

[15] Kasační stížnost není důvodná.

III. A.

Skutkový stav věci

[16] Ačkoliv své námitky výslovně podřadil pod , b) a d) , z jejich obsahu je patrné, že ve skutečnosti napadá pouze nesprávně zjištěný skutkový stav věci a nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu. Žádná z námitek naopak nesměřuje proti nesprávnému posouzení věci v předchozím řízení. V dalším se proto bude soud zabývat toliko posouzením, zda v projednávané věci jsou dány důvody pro kasaci napadeného rozsudku na základě důvodů uvedených v a d)

[17] Nejprve se musel kasační soud zabývat námitkou tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu spočívající v tom, že soud dostatečně neodůvodnil zamítnutí stěžovatelem navrhovaného důkazu - rekonstrukce na místě samém [ ]; teprve pokud by totiž této výtce nepřisvědčil, mohl by zkoumat další námitky, které směřují do právního posouzení věci samé, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí je zpravidla možno hodnotit i jeho zákonnost.

[18] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu záleží na úvaze soudu, které z navržených důkazů provede a které nikoli, toto právo jej však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné (srov. např. rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS).

[19] Nejvyšší správní soud po přezkoumání předmětného rozsudku dospěl k závěru, že námitka stěžovatele není důvodná. V napadeném rozhodnutí lze jednoznačně identifikovat důvody, které soud vedly k zamítnutí provedení stěžovatelem navrhovaného důkazu. Krajský soud po posouzení návrhu stěžovatele dospěl k závěru, že rekonstrukci na místě samém by jistě bylo možné provést, avšak reálně by nemohla přispět k objasnění situace, nelze totiž zopakovat identické místní podmínky spočívající ve stejné světelnosti, počasí, stavu vozidla, rychlosti vozidla apod. V žádném případě proto nelze konstatovat, že se krajský soud dopustil porušení procesních práv stěžovatele tím, že se k navrženému důkazu nevyjádřil přezkoumatelným způsobem. Z rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé, proč soud nepovažoval za potřebné provést navrhovaný důkaz, a jakou úvahou byl veden při posuzování vhodnosti jeho případného provedení.

[20] byl napadenými správními rozhodnutími uznán vinným ze spáchání přestupku podle . , podle něhož se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

[21] Klíčovou otázkou, kterou krajský soud ve věci posuzoval, bylo naplnění požadavku vyplývajícího z , dle něhož „nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v “.

[22] V této souvislosti je nezbytné připomenout, že , a tedy i zásadu materiální pravdy v rámci správního řízení je třeba vykládat s ohledem na požadavek procesní ekonomie, přičemž řízení by mělo být vedeno co nejúčelněji, nejrychleji a nejlevněji (viz Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. . Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011, s. 18). S tím úzce souvisí také potřeba brát ohled na znění citovaného , dle kterého musí být zjištěn stav věci, o němž nejsou „důvodné pochybnosti“.

[23] Proti sobě v daném případě stojí výpověď stěžovatele a výpověď dvou policistů - svědků, přičemž tyto se mezi sebou zásadně odlišují. Typově obdobná situace již byla předmětem přezkumu zdejšího soudu, když lze poukázat zejména na rozsudek ze dne 25. 7. 2006, č. j. - 84, v němž zdejší soud konstatoval, že „existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné z vzájemně protichůdných skutkových verzí.“

[24] Kasační soud posoudil jednotlivé výpovědi stěžovatele a srovnal je s výpověďmi svědků - zasahujících policistů. Vzhledem k tomu, že výpovědi obou policistů jsou konzistentní a ve vzájemném souladu, lze přisvědčit závěru krajského soudu, že jejich výpovědi jsou věrohodné. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se zdejší soud zabýval též v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. - 114, v němž mj. konstatoval následující. „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil. Nebyla proto shledána důvodnou námitka stěžovatele, že správní orgány i krajský soud vycházely v dané věci z ,trojjediného zdroje‘, jímž bylo ,Oznámení přestupku‘, úřední záznam a svědecká výpověď téhož policisty. Ostatně s ohledem na povahu věci se jiný v úvahu přicházející důkaz nenabízí.“ Uvedené závěry lze aplikovat i na nyní posuzovaný případ, neboť i zde kasační soud neshledal žádnou okolnost (a ani ji netvrdil), která by vedla k domněnce o zaujatosti svědků - policistů.

[25] K otázce provedení rekonstrukce na místě samém a vyšetřovacího pokusu je mimoto třeba uvést, že tyto důkazní prostředky jsou s ohledem na náročnost jejich provedení pouze subsidiárním procesním nástrojem, který má být používán jen tehdy, jestliže jiné důkazy provedené v řízení nepostačují k objasnění věci (viz Šámal, P. et al. Trestní řád. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 936 a 941 nebo Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 468 a 470). Nejvyšší správní soud proto neshledal pochybení v postupu krajského soudu, resp. správních orgánů, které k provedení těchto důkazů za stávající důkazní situace nepřistoupily.

[26] Nejvyšší správní soud si je vědom své konstantní judikatury, dle které je třeba v přestupkovém řízení klást zvýšené nároky na rozsah a způsob zjišťování podkladů rozhodnutí a v jejich světle vykládat obecná ustanovení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009, č. j. - 101). Je taktéž zřejmé, že přestupkové řízení jakožto řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost v podobě sankce za přestupek, je ovládáno zásadou vyšetřovací.

[27] V předmětné věci však dle názoru Nejvyššího správního soudu nemohli mít žalovaný ani správní orgán I. stupně důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Svědecké výpovědi nevykazovaly žádný rozpor a o jejich pravdivosti nebyl důvod pochybovat. V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. - 66, ze kterého vyplývá, že i když je přestupkové řízení ovládáno zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, nezbavuje to, vzhledem k dikci , účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Povinnost vyplývající z sice nelze vykládat v tom smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných skutečností; je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet. v tomto směru sám neoznačil žádný relevantní důkaz, který by byl s to prokázat, že v době spáchání přestupku, měli policisté zhoršenou viditelnost, ať už z důvodu nepříznivých povětrnostních podmínek či z důvodu, že vozidlo mělo nainstalovaná tónovací skla. Naopak z výpovědi svědků shodně vyplynulo, že „v uvedený den určitě nepršelo, viditelnost byla dobrá a vozidlo tónovací skla vepředu nemělo“.

[28] Vzhledem k uvedenému tedy Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými a jeho kasační stížnost proto zamítl.

IV.

Závěr a náklady řízení

[29] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl.

[30] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s , podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě ve spojení s Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. června 2013

JUDr. Ludmila Valentová

předsedkyně senátu