Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 A 37/2026 - 32

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci

žalobkyně: K. K., narozená dne X

bytem X

zastoupená advokátkou JUDr. et Mgr. Uljanou Bondarevskou Kurivčakovou

sídlem U Prašné Brány 1079/3, 110 00 Praha 1

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 17. 8. 2026 její žádost o udělení dočasné ochrany, evidovanou pod č. j. OAM-0414235/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 17. 8. 2026, evidované pod č. j. OAM-0414235/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že jí žalovaný dne 17. 8. 2026 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany evidovanou pod č. OAM-0414235/DO-2026 z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „”). Žalobkyně požadovala, aby soud prohlásil tento zásah za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany.

II. Obsah žaloby

2. Ke skutkovým okolnostem případu žalobkyně uvedla, že je občankou U., pochází z vesnice P. v L. oblasti, před zahájením invaze na U. byla jejím skutečným domovem, měla tam rodinu, přátele i osobní zázemí, po každém pobytu v zahraničí se tam vracela, v období od prosince 2020 do dubna 2022 ji neuspokojivá ekonomická situace přiměla celkem třikrát vycestovat za prací do České republiky, přičemž šlo o časově omezené pracovní pobyty, nikoli o snahu přesunout sem svůj trvalý život. Po jejich skončení se vždy vracela na U. Pro každou pracovní cestu v ČR měla vždy pouze krátkodobé vízum, tj. víza platná od 4. 12. 2020 do 7. 2. 2021, od 1. 6. 2021 do 27. 11. 2021 a od 4. 1. 2022 do 3. 4. 2022. Poté, co se její rodná obec v důsledku událostí roku 2014 ocitla pod ruskou okupací, byla nucena se v roce 2014 přesunout do O. (resp. do Č. v O. oblasti), kde měla poté skutečné bydliště; o tom svědčí potvrzení o evidenci vnitřně vysídlené osoby ze dne 25. 1. 2019. Po pobytu v O. se žalobkyně vrátila do P. v D. oblasti, kde žili její rodiče a kde měla stabilní rodinné zázemí, tam měla pronajatý byt, ale převážně bydlela u rodičů, uzavřela tam též pracovní smlouvu na dobu neurčitou ze dne 14. 9. 2020, na poloviční pracovní úvazek v kosmetickém salonu. Její rodinné zázemí v P.znovu narušila válka, která dané město zasáhla významným způsobem, rodiče toto město opustili a přesunuli se do obce L. v K. oblasti, její matka tam koupila dům, nicméně ruské vzdušné útoky zasahovaly i tuto oblast. Na základě posledního z uvedených víz žalobkyně přicestovala dne 6. 1. 2022 z P. do ČR, přičemž P. byl v té době místem, kde skutečně žila, měla tam rodinu a zázemí, do ČR odjela pouze na předem časově omezenou pracovní cestu, vzala si sebou pouze některé věci, počítala s tím, že se po skončení pracovní cesty do P. vrátí. Její fyzická přítomnost v ČR dne 24. 2. 2022 proto nevypovídala nic o tom, kde měla těžiště svých životních zájmů. Ruská invaze jí pak znemožnila vrátit se do P., proto dne 23. 3. 2022 požádala v ČR o dočasnou ochranu, která jí byla udělena a následně dvakrát prodloužena, nejprve do 31. 3. 2024 a poté do 31. 3. 2025. Žalobkyně přitom dočasnou ochranu vnímala pouze jako přechodné řešení, nikoli jako prostředek k trvalému přesunu do ČR. O tom, že U. nadále považovala za svůj domov, svědčí to, že se tam v březnu 2026 navrátila a setrvala tam až do června téhož roku, ačkoli před tím od července 2024 z osobních důvodů pobývala mimo území ČR. Žalobkyně měla nadále na U. skutečné a trvalé vazby. Žalobkyni se dne 17. 11. 2025 narodila dcera, přičemž pobyt na U. nadále nebyl bezpečný, proto žalobkyně v červnu 2026 znovu U. opustila a odjela do ČR, která pro ni z důvodu předchozích pobytů byla přirozenou volbou, opět se však nejednalo o úmysl přesunout se do ČR trvale. Dne 17. 8. 2026 se dostavila na pracoviště žalovaného, avšak její žádost o dočasnou ochranu jí byla vrácena jako nepřijatelná z důvodu dle , neboť dle žalovaného není osobou dle téhož zákona. Žádost tak nebyla přijata a nebylo zahájeno správní řízení, kde by byly posouzeny všechny relevantní okolnosti případu. Žalobkyně je přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany, její žádost měla být přijata a následně věcně posouzena ve správním řízení, nikoli na místě vyhodnocena jako nepřijatelná bez možnosti se k závěru správního orgánu vyjádřit a poskytnout potřebnou součinnost. K důkazu navrhla žádost o dočasnou ochranu ze dne 17. 8. 2026, potvrzení o evidenci žalobkyně jako vnitřně vysídlené osoby ze dne 25. 1. 2019 včetně překladu, pracovní smlouvu ze dne 14. 9. 2020, nájemní smlouvu k bytu z ledna 2021, výpis z ukrajinského registru nemovitostí ze dne 16. 10. 2018 ohledně bytu v P., výpis z ukrajinského registru nemovitostí ze dne 1. 2. 2023 ohledně rodinného domu v L.

3. Žalobkyně považovala vrácení její žádosti žalovaným a její označení za nepřijatelné za soudně přezkoumatelné, kdy ust. je v rozporu s právem Evropské unie, k tomu viz rozsudek SDEU ze dne 27. 2. 2025 C-753/23 ve věci K. a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) č. j. -38.

4. Poukázala na ve spojení s písm. a) rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“), a to ohledně okruhu osob, kterým se uděluje dočasná ochrana. Skutečnost, že žalobkyně se dne 24. 2. 2022 nacházela v České republice, neznamená, že by před uvedeným datem nepobývala na U. ve smyslu písm. a) prováděcího rozhodnutí. Žalobkyně má za to, že těžiště jejích životních vazeb nadále zůstávalo na U. a krátkodobý pobyt v ČR za účelem zaměstnání nepředstavoval přesun těžiště jejích životních zájmů mimo zemi původu. Tomu rovněž odpovídají záznamy v jejím cestovním pase, kdy opakovaně vyjížděla z U. a následně se navracela, což nesvědčí o trvalém opuštění U. Vracela se tam ostatně i po zahájení války, tj. v září a v listopadu 2023, v květnu 2024 a poté od března do června 2026, mj. za příbuznými a přáteli, v tomto období pobývala vždy u rodičů. Uvedla, že vždy respektovala český právní řád a při svých pracovních pobytech se jej nesnažila obcházet; je nepřijatelné, aby žalovaný krátkodobé pracovní pobyty žalobkyně obracel v její neprospěch. Měla za to, že je osobou pobývající na U. před 24. 2. 2022 ve smyslu písm. a) prováděcího rozhodnutí, samotná okolnost, že se dne 24. 2. 2022 fyzicky nacházela v ČR a disponovala krátkodobým vízem za účelem zaměstnání, nepostačuje k závěru, že nespadá do osobní působnosti prováděcího rozhodnutí. Tím méně může takový závěr obstát bez individuálního posouzení jejích životních vazeb a pobytové historie. Zvláště v situaci, kdy žalobkyni již byla v ČR dočasná ochrana udělena a dvakrát prodloužena.

5. Poukázala na relevantní judikaturu NSS, konkrétně na rozsudky ze dne 6. 3. 2026, č. j. -14, ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21, ze dne 22. 5. 2026, č. j. -18 či usnesení NSS ze dne 14. 8. 2026, č. j. -36. Z této judikatury jednoznačně plyne, že ani samotná existence víza a fyzická nepřítomnost na U. dne 24. 2. 2022 nemohou bez individuálního posouzení poměrů žalobkyně založit závěr, že nepobývala na U. ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí.

6. Navrhla, aby soud prohlásil zásah žalovaného spočívající ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením její žádosti o dočasnou ochranu.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný s odkazem na a a na písm. a) prováděcího rozhodnutí uvedl, že žalobkyně sice je občankou U., avšak ke dni 24. 2. 2022 fakticky nepobývala na území U., což vyplývá z jejích tvrzení a z žádosti ze dne 17. 8. 2026. Přechodová razítka v cestovním pase svědčí o tom, že žalobkyně vstoupila na území Schengenského prostoru dne 8. 6. 2021 příletem na letiště Praha Ruzyně, přičemž dle tvrzení žalobkyně v žádosti se dne 24. 2. 2022 nacházela na území ČR. Žalovaný tak měl za potvrzené, že žalobkyně se ke dni 24. 2. 2022 nenacházela na území U., skutkový stav je v tom nesporný a odpovídá i listinným podkladům, mezi kterými nejsou žádné rozpory.

8. Dále žalovaný uvedl, že z čl. 2 písm. c) Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES”) je patrné, že se vztahuje pouze na osoby, které zemi původu opustily, resp. „musely opustit“ v důsledku situace, která v zemi nastala a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně a natrvalo vrátit, a to např. kvůli ozbrojenému konfliktu. Jen takové osoby je možné považovat za vysídlené osoby. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost. Toto dle žalovaného vyplývá i z prováděcího rozhodnutí, které vymezuje osobní rozsah dočasné ochrany výlučně ve vztahu k osobám vysídleným v důsledku ozbrojeného konfliktu. Na udělení dočasné ochrany tak v zásadě nemají nárok ti občané U., kteří se již před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území U., ať už z důvodu práce, studia, cestování, rodinných či zdravotních důvodů. Tyto osoby totiž neopustily území U. v důsledku ozbrojeného konfliktu. Totéž dle žalovaného plyne z Operačních pokynů k provádění prováděcího rozhodnutí, zveřejněných pod č. 2022/C 126 I/01 (dále jen „Operační pokyny“), které NSS označil za soft-law. Podstatou sporu pak je, zda žalobkyně vůbec naplňuje samotnou definici vysídlené osoby dle čl. 2 písm. c) směrnice č. 2001/55/ES.

9. V případě žalobkyně tedy popsaná příčinná souvislost není dána, neboť tato opustila U. nikoli v důsledku ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů. Žalobkyně opustila U. dne 6. 1. 2022, tedy měsíc a půl před invazí, a to výlučně z pracovních důvodů, podala-li dne 23. 3. 2022 žádost o dočasnou ochranu, učinila tak ještě v době svého vlastního pracovního víza (do 3. 4. 2022), a to bez jakéhokoli tvrzení či dokladu o tom, že se v mezidobí pokusila o návrat, který jí válka znemožnila. Skutkový děj tak neodpovídá situaci osoby, která musela zemi opustit v důsledku invaze – žalobkyně zemi opustila dříve a z jiného důvodu a teprve následně, před uplynutím platnosti svého pracovního oprávnění, využila nového institutu dočasné ochrany. Žalovaný nezpochybňuje zákonnost rozhodnutí, jímž byla žalobkyni v roce 2022 dočasná ochrana udělena a následně prodloužena, kdy tato skutečnost není předmětem stávajícího řízení – tím je výlučně žádost podaná dne 17. 8. 2026 na základě skutkového stavu k tomuto dni. Žalovaný proto dospěl k závěru, že v případě žalobkyně nejsou splněny podmínky uvedené v , tj. že není osobou, na kterou se vztahuje prováděcí rozhodnutí, a proto je její žádost nepřijatelná dle . Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Hodnocení Městským soudem v Praze

10. Městský soud v Praze v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

11. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání dle , jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a žalobkyně i žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu ust. souhlasili.

12. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci K. dovodil, že soudní výluka dle je v rozporu s směrnice č. 2001/55/ES ve spojení s y základních práv EU. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. -46. Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti podle tudíž lze přezkoumat.

13. Žaloba je důvodná.

14. Mezi stranami není sporné a vyplývá i z předložených listin (kopie žádosti ze dne 17. 8. 2026, č.j. OAM-0414235/DO-2026, kopie cestovního pasu), že žalobkyně je občankou U., dne 17. 8. 2026 požádala v ČR o udělení dočasné ochrany, téhož dne jí byla žádost vrácena jako nepřijatelná z důvodu, že nebylo prokázáno, že žadatelka je osobou dle . V žádosti uvedla, že dne 24. 2. 2022 pobývala v ČR a že v minulosti již získala dočasnou ochranu v ČR. Z cestovního pasu žalobkyně plyne, že dne 6. 1. 2022 vycestovala z U. do ČR na letiště Praha Ruzyně, v minulosti disponovala v ČR třemi vízy typu C či D za účelem zaměstnání platnými od 4. 12. 2020 do 7. 2. 2021, od 1. 6. 2021 do 27. 11. 2021, od 4. 1. 2022 do 3. 4. 2022. Žalobkyně se po 24. 2. 2022 na U. několikrát vrátila, tj. v září 2023, v listopadu 2023, v květnu 2024 a v březnu 2026 s návratem dne 31. 3. 2026 (viz kopie cestovního pasu). Není sporné, že žalobkyně na základě žádosti ze dne 23. 3. 2022 již v ČR získala dočasnou ochranu, tato jí byla dvakrát prodloužena do 31. 3. 2025.

15. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. -65, č. 603/2005 Sb. NSS).

16. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv. Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je tedy taktéž splněna. Zbývá tak posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobkyni vrátil jako nepřijatelnou podle .

17. Předmětem sporu je, zda žalobkyně spadá pod zákonnou kategorii osob, jímž se povinně uděluje dočasná ochrana, tedy zda ji lze považovat za osobu pobývající na území U. ke dni 24. 2. 2022, když žalobkyně přede dnem 24. 2. 2022 vycestovala na území ČR.

18. Podle žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v .

19. Podle § 3 odst. 1 téhož zákona ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

20. Podle § 1 odst. 1 písm. a) téhož zákona tento zákon zapracovává příslušný předpis Evropské unie a v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území U. vyvolaným invazí vojsk Ruské federace dne 24. února 2022 upravuje podmínky udělování dočasné ochrany cizinců uvedených v § 3 v návaznosti na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, a v návaznosti na rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany nebo o jejím novém zavedení podmínky jejího prodlužování nebo udělování.

21. Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala:

a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022;

b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a

c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).

22. K okruhu osob, na něž se vztahuje dočasná ochrana, se NSS podrobně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 10. 2024, č. j. -33. Zjednodušeně řečeno se jedná o osoby vysídlené v důsledku války a jejich rodinné příslušníky. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle ukrajinskému státnímu příslušníkovi je zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na U. před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z U. dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, č. j. -32).

23. Stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které opustily U. již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (z důvodů zpravidla nesouvisejících s ruskou agresí), od těch, které odešly až poté. U druhé skupiny osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese, což však může platit též pro žalobkyni, neboť naposledy opustila U. v průběhu ozbrojeného konfliktu.

24. Obdobným případem se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. -18, který shrnul dosavadní judikaturu a vypořádal i obdobnou argumentaci žalovaného; zde konstatoval následující:

„Jistě nelze zpochybňovat to, že žalobce v období před 24. 2. 2022 pobýval (opakovaně) i na území Polska. Ovšem stejně tak opakovaně před tímto datem pobýval na území U. Pouhá dispozice určitým druhem pobytového oprávnění mimo U. proto neznamená, že přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem U. reálně opustit. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území U., ale zda lze na jeho pobyt na U. hledět jako na stálejší a dlouhodobější (příkladmo lze jako ukazatel naplnění tohoto kritéria uvést bydliště žadatele na U., úmysl žít tam, mít tam těžiště svých zájmů). V rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21, na který v nyní napadeném rozsudku odkázal i městský soud, pak Nejvyšší správní soud konkrétně uzavřel, že je na stěžovateli, aby prokázal, že žalobce na území U. skutečně nepobýval a že byl naopak usazený jinde. Dodal, že pouhé udělení víza a jeho krátkodobé využití k závěru stěžovatele nepostačuje (bod 18 rozsudku NSS č. j. -21, obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. -20). Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě tedy nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle prováděcího rozhodnutí Rady, resp. že mu není možno udělit dočasnou ochranu podle .

Poukazuje-li pak stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), je k tomu třeba uvést, že výklad provedený městským soudem textaci tohoto článku respektuje a o extenzivní výklad se nejedná. K obdobným závěrům již Nejvyšší správní soud dospěl například i v rozsudku ze dne 6. 3. 2025, č. j. -14, ve věci, v níž stěžovatel uplatnil argumentaci obdobnou té nynější, a to včetně poukazu na rozdílnou judikaturu krajských soudů (viz zejména body 23 a 24 zmíněného rozsudku). Závěry odkazovaného rozsudku jsou aplikovatelné i ve věci nyní projednávané a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Je zde navíc třeba zdůraznit, že městský soud v nyní napadeném rozsudku ani netvrdí, že by sporná podmínka dle prováděcího rozhodnutí Rady byla jednoznačně splněna. V bodě 32 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že v případě žalobce „není dostatečně objasněn skutečný stav věci“, pokud jde o jeho pobyt mimo území U. před datem 24. 2. 2022. Požadavek městského soudu, aby stěžovatel tyto skutečnosti objasnil, je tedy v souladu se shora uvedenou judikaturou. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem tvrzený ztížený přístup k požadovaným informacím. Stěžovatel může žádost vrátit z důvodu její nepřijatelnosti pouze v případě, že prokáže splnění zákonných podmínek pro takový postup. Má v tomto směru povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ( , ). Neposkytuje-li požadované informace Vízový informační systém, je stěžovatel povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti jiným způsobem, který zákon předpokládá (srov. a 51 ). Ztížený přístup stěžovatele ke zjištění rozhodných okolností nemůže být na úkor žalobce důvodem pro formalistické posouzení žádosti bez zohlednění souvisejících skutečností.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že návrat žalobce na U. a její opětovné opuštění mohou být ze strany žalobce zcela pochopitelné, pokud má v této zemi nadále těžiště svých zájmů a zároveň zde stále probíhá ozbrojený konflikt. Není možné se spokojit s „šablonovitým“ postupem stěžovatele vycházejícím zjednodušeně a bez dalšího pouze z předchozího vycestování žalobce z U., bez ohledu na charakter jeho pobytu mimo U. a skutkový vývoj po 24. 2. 2022. V této souvislosti nelze přehlížet, že dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů, což může být i případ žalobce, jehož v tomto ohledu nijak nediskvalifikuje skutečnost, že U. opustil před 24. 2. 2022, poté se na její území vrátil a následně ji znovu opustil nejspíše v souvislosti s přetrvávajícím ozbrojeným konfliktem (shodně srov. rozsudek městského soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. -37, na který navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2026, č. j. -14; rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, č. 4683/2025 Sb. NSS, na nějž přiléhavě odkázal městský soud v projednávané věci, či nedávný rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. -18).“ Z posledních soud poukazuje též na rozsudek NSS ze dne 14. 8. 2026, č. j. -36.

25. Nejvyšší správní soud doplnil, že Operační pokyny Komise jsou právně nezávazné („soft law“) unijní dokumenty. Takovým dokumentům přiznává judikatura Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 13. 12. 1987, G., C 322/88, EU:C:1989:366, bod 18, nověji např. rozsudek ze dne 25. 3. 2021, BT, C 501/18, EU:C:2021:249, bod 80 a judikatura tam citovaná) i judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 12. 2015, č. j. -40, bod 50) roli možných výkladových vodítek, ostatně stejně jako jakémukoliv jinému dokumentu, který může silou přesvědčivosti ozřejmit obsah určitého právního předpisu (rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, obdobně také rozsudek ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27). S ohledem na dobu jejich vzniku i jejich obsah je zřejmé, že vůbec nepočítaly s variantou, že by existovala kategorie ukrajinských státních příslušníků, kteří by se po datu 24. 2. 2022 vraceli na U. a teprve poté (nebo i opětovně) uprchli z U. před ozbrojeným konfliktem. Operační pokyny byly přijaty dne 21. 3. 2022, tedy takřka bezprostředně po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady, ke kterému došlo dne 4. 3. 2022, a po vypuknutí ozbrojeného konfliktu dne 24. 2. 2022. Komise v nich (v souladu se 14. bodem odůvodnění rozhodnutí Rady) členské státy „důrazně vybízí, aby zvážily rozšíření dočasné ochrany zejména na osoby, které z U. uprchly krátce před 24. únorem 2022 (osoby uvedené v bodech 1 a 2 výše) v důsledku nárůstu napětí nebo které se těsně před tímto datem ocitly na území Unie nebo jiné třetí země (například na dovolené nebo z pracovních či rodinných důvodů) a v důsledku ozbrojeného konfliktu se na U. nemohou vrátit“. Jako důvod pro toto doporučení uvádí Operační pokyny „skutečnost, že se tyto osoby v současné situaci v žádném případě nebudou moci vrátit na U., která je jejich zemí původu nebo útočištěm“. Z toho vyplývá, že Operační pokyny vůbec nepředpokládaly situaci, která nastala v právě projednávané věci, tedy že se státní příslušník U. po 24. 2. 2022 na U. vrátí i přes přetrvávající ozbrojený konflikt. Slovy preambule Operačních pokynů jsou tyto pokyny zamýšleny jako živý dokument, který bude muset být pravidelně aktualizován na základě nových otázek obdržených od členských států tak, aby odrážel situaci na místě a náležitě zohledňoval vyvíjející se potřeby členských států. I tato slova potvrzují, že nebylo ambicí Komise pamatovat na všechny situace, které by v průběhu ozbrojeného konfliktu (zejména v případě jeho delšího trvání) mohly nastat. Operační pokyny naopak počítaly s tím, že případné nové situace, jakou může být právě návrat osob na U. a její případné opětovné opuštění, budou řešeny aktualizacemi. To se však nestalo. Tato okolnost ovšem nemůže mít za následek nutnost „aplikace“ Operačních pokynů ve znění, v jakém byly vydány, bez reflexe doby, kdy byly vydány, a vývoje rusko-ukrajinského konfliktu, k němuž došlo poté. Je totiž nutno zopakovat, že se nejedná o právní předpis, nýbrž pouze o výkladové vodítko. Jediným důsledkem tak může být pouze to, že je nelze použít jako výkladové vodítko pro vyčerpávající vymezení okruhu osob, které mají či nemají nárok na dočasnou ochranu, zejména jde-li o osoby, které se na U. v průběhu ozbrojeného konfliktu navrátily a opět ji opustily.

26. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. -18 neshledal důvod ničeho měnit na své dosavadní judikatuře a zopakoval, že pro posouzení otázky, zda je žadatel osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí, resp. osobou pobývající na U. před 24. 2. 2022, je rozhodující, v jaké zemi měl žadatel před tímto dnem těžiště svých zájmů. Dle NSS, jakkoliv může být relevantní, z jakého titulu žadatel v členském státě EU pobýval, stěžejní je především charakter tohoto pobytu.

27. Ohledně pojmu „pobývání na U.“ lze též odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 11. 2023, č. j. -62, dle kterého: „Z užití pojmu „pobývat“ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na U. pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ (shodně též rozsudky městského soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. -32, a ze dne 26. 3. 2024, č. j. -46, a rozsudky NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. -20, či ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21). Rozsudek NSS ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21 klade důraz na povinnost správního orgánu zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a posuzovat, za jakých okolností v tu kterou dobu pobýval na tom kterém území, resp. jakou povahu daný pobyt měl.

28. V projednávané věci soud shledal, že žalovaným nebyl dostatečně objasněn skutkový stav věci, pokud jde o pobyt žalobkyně mimo území U. před datem 24. 2. 2022. Žalovaný se omezil pouze na zjištění, že žalobkyně dne 24. 2. 2022 pobývala v České republice, a již z toho vyvodil nepřijatelnost žádosti. Pro aplikaci ustanovení je však podstatné, jakou povahu pobyt žalobkyně mimo území U. měl. Jak uvedeno výše, podle judikatury je třeba pojem „pobývat“ vykládat tak, že musí jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tedy že žadatel by skutečně měl na U. pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.

29. Pod takovou definici by zřejmě nebylo možné podřadit případ, kdy by žalobkyně měla před 24. 2. 2022 mimo území U. povolený trvalý pobyt a na jeho základě by mimo U. skutečně pobývala, tedy by měla mimo U. bydliště, těžiště svých zájmů a skutečně by v tomto jiném místě žila. Naopak by však bylo nutné přiznat žalobkyni postavení vysídlené osoby, pokud by se mimo území U. zdržovala toliko dočasně, například z důvodu dovolené, návštěvy rodinných příslušníků žijících mimo U., studia anebo i z důvodu výkonu zaměstnání či podnikání, pokud by šlo o aktivitu dočasnou a přechodnou.

30. V dané věci tedy není zřejmé, zda žalobkyně území U. skutečně opustila, tedy zda měla v úmyslu trvale žít v jiném státě, ať již v rámci Schengenského prostoru či kdekoliv jinde, a jakou povahu její pobyt mimo území U. měl. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně před 24. 2. 2022 disponovala v České republice krátkodobými vízy za účelem zaměstnání. Ani existence pobytového oprávnění totiž ještě nedokazuje, že určitá osoba skutečně přesunula těžiště svých zájmů mimo U. Žalovaný měl žádost věcně projednat ve správním řízení a měl dostatečně hodnověrným způsobem zjistit, zda žalobkyně je či není osobou ve smyslu . S ohledem na to soud k důkazu neprováděl potvrzení o evidenci žalobkyně jako vnitřně vysídlené osoby ze dne 25. 1. 2019 včetně překladu, pracovní smlouvu ze dne 14. 9. 2020, nájemní smlouvu k bytu z ledna 2021, výpisy z ukrajinského registru nemovitostí ze dne 16. 10. 2018 a ze dne 1. 2. 2023, neboť bylo úkolem žalovaného, aby ve správním řízení posoudil, zda žalobkyně na území U. skutečně pobývala či zda byla naopak usazená jinde, tuto jeho činnost nemůže nahrazovat soud v řízení o zásahové žalobě.

31. Postup žalovaného je pak tím méně pochopitelný, jestliže žalobkyně již na základě žádosti ze dne 23. 3. 2022 v České republice dočasnou ochranu získala a tato jí byla následně dvakrát prodloužena, právní úprava ve spojení s písm. a) prováděcího rozhodnutí přitom nebyla nijak měněna.

32. Soud se tedy neztotožnil s výkladem žalovaného, podle něhož opuštění U. krátce před vypuknutím konfliktu automaticky vylučuje osobu z možnosti získat dočasnou ochranu. Taková interpretace a aplikace by znamenala, že státní občané U., kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli dočasně mimo její území, a kterým stav vzniklý v důsledku napadení ozbrojenými silami Ruské federace znemožňuje vrátit se do svého domovského státu a bezpečně a neomezeně tam pobývat (tedy bezpečný a trvalý návrat), byli v horším postavení než ti, kteří se k uvedenému datu na území U. fyzicky nacházeli. Pro takové odlišné postavení přitom neexistuje žádný rozumný a omluvitelný důvod, neboť jedni i druzí jsou agresí ze strany Ruské federace zasaženi či ohroženi stejně.

33. Soud dále uvádí, že ani přes uplatnění zásady dispoziční není cílem tohoto typu řízení mechanicky odmítat žádosti, které nejsou v okamžiku jejich podání perfektní a u kterých není vyloučeno, že lze jejich nedostatky potenciálně odstranit. Správní orgán má umožňovat dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“)]. Řízení o dočasné ochraně je zahájeno na základě žádosti žadatele, kterého tíží povinnost předložit všechny potřebné doklady, resp. tvrdit relevantní informace (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2023, č. j. -40, ze dne 12. 3. 2015, č. j. -38, nebo ze dne 16. 10. 2017, č. j. -27). I takové řízení však ovládá zásada materiální pravdy ( ), která představuje jednu ze základních zásad správního řízení (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2022, č. j. -34, a ze dne 9. 9. 2022, č. j. -26). Naplnění této zásady znamená rozhodovat na základě zjištěného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby bylo rozhodnutí správního orgánu v souladu se zásadou legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, zásadou proporcionality, zásadou ochrany dobré víry, zásadou nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání (rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2011, č. j. -112, ze dne 31. 7. 2007, č. j. -124, ze dne 27. 2. 2008, č. j. -92, ze dne 27. 12. 2011, č. j. -81, ze dne 24. 6. 2013, č. j. -44, ze dne 25. 7. 2019, č. j. -29). V souladu se zásadou materiální pravdy má tedy správní orgán povinnost pokusit se i v řízení o žádosti objasnit sporné či jinak pochybné skutečnosti (rozsudek NSS ze dne 8. 8. 2018, č. j. -34)

34. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 13. 2. 2025, č.j. -27, „[i] když tedy řízení o žádosti předpokládá aktivní účast žadatele na objasnění skutkového stavu a není povinností správního orgánu, aby si v tomto typu řízení podklady obstarával sám či domýšlel tvrzení za žadatele, neznamená to, že správní orgán má zcela rezignovat na svou povinnost umožnit žadateli uplatnit jeho oprávněné zájmy a zjistit stav věci v takovém rozsahu, že o něm nebudou důvodné pochybnosti.” V tomto rozsudku NSS rovněž uvedl, že „v situacích žadatelů o dočasnou ochranu, kde splnění podmínek udělení dočasné ochrany není na první pohled zcela jasné, je třeba dát přednost takovému výkladu procesních norem, který efektivněji chrání práva jednotlivců (rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2023, č. j. - 30, bod 37). Postup stěžovatele při nakládání se žádostí o dočasnou ochranu vůči právům žalobce nebyl ohleduplný a uzavřel mu možnost udělení dočasné ochrany předčasně a bez vedení řízení, v němž by mohl uplatňovat svá procesní práva a jehož výsledek nyní nelze bez pokusu stěžovatele o náležité zjištění skutkového stavu předjímat.“

35. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto výrokem I. deklaroval postupem dle § 87 odst. 2 s.ř.s, že zásah žalovaného byl nezákonný. V souladu se stejným ustanovením soud výrokem II. zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobkyně na podání žádosti o dočasnou ochranu, a obnovil stav před označením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

36. O nákladech řízení soud rozhodl dle Žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, a proto jí přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobkyní představují náklady právního zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony právní služby po 4 620 Kč (dle , , , d) , advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. převzetí právního zastoupení, podání žaloby), tedy celkem 9 240 Kč, a v náhradě hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč, tedy celkem 900 Kč ( téže vyhlášky). Náhrada není zvýšena o DPH, jelikož zástupkyně žalobkyně soudu nedoložila, že je plátcem daně. Celková výše nákladů řízení tedy činí částku 10 140 Kč.

37. Soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť o žalobě soud rozhodl bez zbytečného odkladu po obstarání podkladů nutných pro rozhodnutí a ve lhůtě 30 dnů od podání žaloby ve smyslu Případné předběžné opatření přitom působí jen do skončení řízení před soudem. V této situaci by tedy již rozhodování o předběžném opatření bylo bezpředmětné. Pro úplnost soud uvádí, že ze stejných důvodů nerozhodoval ani o návrhu na odkladný účinek, kdy ten navíc připadá v úvahu pouze v případě žaloby proti správnímu rozhodnutí, nikoli v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem.

38. Soud danou věc projednal přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany a o trvající zásah.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 2. října 2026

Mgr. Kateřina Peroutková v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.