Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
2 A 20/2026 - 29.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 A 20/2026 - 29
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci
žalobce: X, nar. X,
státní příslušnost Ukrajina
bytem X
zastoupený JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou
sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 31. 3. 2026, evidované pod č. j. OAM-0384980/DO-2026, pro její nepřijatelnost
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci dne 31. 3. 2026 vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný.
II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 31. 3. 2026, evidované pod č. j. OAM-0384980/DO-2026.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Veroniky Pupalové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal určení, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 31. 3. 2026, č. j. OAM-0384980/DO-2026, jako nepřijatelné podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lex Ukrajina“), byl nezákonný. Současně navrhl, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. Žalovaný žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) a f) lex Ukrajina. Měl za to, že žalobce neprokázal splnění podmínek podle § 3 téhož zákona, neboť se dne 24. 2. 2022 na Ukrajině nenacházel a neprokázal, že měl ve vlasti těžiště svých zájmů. Žalovaný rovněž zjistil, že žalobci již byla dočasná ochrana poskytnuta na X, která podle údajů Platformy pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (dále jen „TPD“) byla v době podání žádosti stále aktivní.
II.
Shrnutí žalobní argumentace
2. Žalobce v žalobě vyjádřil přesvědčení, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR, a proto jeho žádost neměla být vyhodnocena podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina jako nepřijatelná. Žalobce měl za to, že postup žalovaného byl nezákonný. Namítal, že není možné „učiněné prohlášení Ministerstva vnitra“ nadřadit právu Evropské unie (dále jen „EU“). Ustanovení § 3 odst. 3 lex Ukrajina označil za odporující právu EU, jakož i judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 85/2025-21, podle kterého důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 lex Ukrajina nemůže zvrátit názory dubnové judikatury a není tedy možné na jeho základě plošně odmítat žádosti jako nepřijatelné. Žalobce také namítal, že ke dni podání žaloby je již v ČR „bytelně zakotven“ rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42. Poukázal rovněž na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-25, ve kterém soud zavázal správní orgán žalobcovu žádost ve skutkově obdobném případu meritorně přezkoumat.
3. Žalobce uvedl, že má na Ukrajině trvalý pobyt a nemůže se tam z důvodu obav o svůj život vrátit. Ke dni 24. 2. 2022 se nacházel v ČR, ale na Ukrajinu se vrátil a zpět do EU přicestoval až dne 29. 7. 2025. Tehdy mu byl na X udělen pobytový status „X“. Až následně se žalobce rozhodl přestěhovat do ČR, kde má rodinné a sociální zázemí. Dne 1. 6. 2026 žalobce online zrušil svůj pobyt na X.
4. Jelikož se žalobce k rozhodnému dni nenacházel na Ukrajině, odkázal na usnesení NSS ze dne 7. 5. 2026, č. j. 5 Azs 54/2026-14, na jehož základě měl za to, že dřívější pobyt k rozhodnému dni mimo Ukrajinu ho sám o sobě nevyloučil z poskytnutí dočasné ochrany.
III.
Vyjádření žalovaného k žalobě
5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žádost žalobce vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) a f) lex Ukrajina. Dovozoval, že žalobce neprokázal, že byl osobou uvedenou v § 3 tohoto zákona, neboť se ke dni 24. 2. 2022 nenacházel na Ukrajině, netvrdil ani neprokázal tamní těžiště svých zájmů a nebyla dána příčinná souvislost mezi ozbrojeným konfliktem a jeho odchodem z Ukrajiny. Odkazoval v této souvislosti na rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady“), směrnici 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), sdělení Komise 2022/C 126 I/01 a rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 4. 2026, č. j. 23 A 8/2026-18. Současně uvedl, že žalobce již získal dočasnou ochranu na X, která byla podle údajů platformy TPD v době podání žádosti stále aktivní. Podle žalovaného pro naplnění důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina postačovalo, že žalobci byla dočasná ochrana v jiném členském státu již v minulosti udělena a její aktuální trvání nebylo rozhodné.
6. Žalovaný připustil, že dosavadní judikatura považovala § 5 odst. 1 písm. f), obdobně jako písm. d) téhož ustanovení, za rozporný s unijním právem. Měl však za to, že tento rozpor nebyl postaven najisto. Poukázal zejména na rozsudek SDEU ve věci C-753/23, Krasiliva, a na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, jehož nové recitály podle jeho názoru potvrzovaly, že osobě, která již získala povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státu, nevzniká bez dalšího právo na stejné oprávnění v dalším členském státu. Dovozoval, že neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně zakládalo pouze závazek členských států nepřebírat takové osoby zpět, nikoli jejich právo na získání nového pobytového oprávnění. Přesuny držitelů dočasné ochrany upravovala směrnice pouze v případech sloučení rodiny, humanitárních důvodů nebo přemístění podle jejích čl. 15 a 26. Poukázal též na nejednotnou rozhodovací praxi jiných členských států, zejména na rozhodnutí Hessischer Verwaltungsgerichtshof ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. 3 B 535/26. Navrhl proto, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU. Případ, na který žalobce odkazoval v souvislosti s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55, žalovaný odlišil tím, že k vyhovění žádosti v této věci došlo před přijetím prováděcího rozhodnutí Rady a před zavedením důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
IV.
Právní posouzení věci soudem
7. Městský soud v Praze v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí (§ 87 odst. 1 část věty před středníkem s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.
8. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť žalobce s takovým projednáním věci ve stanovené lhůtě nevyjádřil nesouhlas a žalovaný s takovým projednáním věci výslovně souhlasil. Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobce podal u žalovaného a kterou mu žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Pro věc podstatné skutečnosti plynou z předloženého správního spisu, kterým se dokazování neprovádí (srov. rozsudek NSS, č. j. 9 Afs 8/2008-117, ze dne 29. 1. 2009).
9. Podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže (…), b) je podána cizincem, který není uveden v § 3, (…), f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
10. Podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).
11. Podle § 3 odst. 2 lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
12. Podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.
13. Přestože ustanovení § 5 odst. 2 věta za středníkem lex Ukrajina vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, jednoznačně potvrdil, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina přezkoumat lze (srov. bod 25 citovaného rozsudku).
14. Soud připomíná, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65).
15. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, zda se fyzicky na území Ukrajiny ke dni 24. 2. 2022 žalobce nacházel či nikoli. Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. být může (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou.
16. V projednávané věci je sporné, zda žalobce spadá pod zákonnou kategorii osob, jímž se povinně uděluje dočasná ochrana, tedy zda je možné ho považovat za osobu pobývající na území Ukrajiny k rozhodnému dni 24. 2. 2022 a zda je skutečnost, že žalobce v minulosti získal dočasnou ochranu v jiném členském státu, jednou ze dvou kumulativních podmínek nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina.
17. Soud se nejprve vyjádří k důvodu nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Na tento důvod nepřijatelnosti je třeba, i s ohledem na jeho vymezení, nahlížet v souladu s dosavadní judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení. Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil většinu svých argumentů na to, že z práva EU neplyne právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).
18. Jelikož je zjevné, že si žalovaný dosud neosvojil závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, soud mu i v kontextu nynějšího případu připomíná rozsudek SDEU ve věci C-753/23, Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“, např. v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, nebo ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 a mnohých dalších. Zdejší soud již v minulosti zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. 5 A 36/2025-38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. 11 A 55/2025-37, nebo ze dne 21. 10. 2025, č. j. 11 A 118/2025-33 a 11 A 119/2025-24). Se závěry vyslovenými v uvedených rozsudcích se soud plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Navzdory tomu, že žalovaný tyto závěry setrvale nerespektuje, soud nepovažuje za účelné, aby je v jejich celistvosti stále v nezměněné podobě opakoval.
19. Ty samé důvody, které žalovaný namítal proti závěrům soudů o nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, přitom provází i nynější případ. Přestože žalovaný shledal žádost žalobce nepřijatelnou podle nového důvodu nepřijatelnosti (§ 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina), na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější „dubnové judikatury“. Ta se uplatní proto, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, stejně jako důvody nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona, vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státu EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra ČR vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).
20. Nejdříve stručně k první podmínce. První část § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Klíčovým zůstává, jakkoli se tomu žalovaný brání, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, na něž této osobě vzniká nárok podle čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státu EU. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v TPD jako držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení podle zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdější předpisů, v jeho rámci poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.
21. Žalobce proto mohl dosáhnout na dočasnou ochranu již na základě toho, že splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382. Ostatně kdyby žalobce podmínky prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 nesplňoval, dočasná ochrana na X by mu nebyla udělena. Žalobci proto svědčí i právo sekundární volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného, jenž mu podanou žádost vrátil jako nepřijatelnou, nemohl realizovat.
22. Na právě uvedeném nic nemění „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382. Z aktualizačního rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl, zvlášť v situaci, jaká nastala v nynějším případě, žádost žalobce mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby připustil její věcné posouzení. Žalobce přiznal, že dočasnou ochranu v jiném členském státu již získal. Zároveň netvrdil, že by se již udělené dočasné ochrany vzdal. Nelze se však spokojit s postupem žalovaného, který pouze ověřil údaje o dočasné ochraně v portálu TPD a bez dalšího žádost žalobce označil za nepřijatelnou.
23. Zřejmým cílem vložení nových bodů do recitálu prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 je totiž zajistit, aby v jednom okamžiku požívaly oprávněné osoby práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státu, a zabránit tak vícenásobným registracím. Postup předestřený judikaturou NSS přitom není s těmito cíli nutně v rozporu, nevede k požívání dočasné ochrany ve více členských státech (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, bod 14, nebo ze dne 19. 9. 2025, č. j. 5 Azs 180/2025-25, bod 7). Nejvyšší správní soud nerozporuje, že tento stav možný není, pouze žalovanému ukládá, aby v těchto případech prověřil, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státu trvá, aby žadatele poučil o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany ve více členských státech, případně aby žalovaný prověřil, zda udělením dočasné ochrany v ČR automaticky zanikne dočasná ochrana udělená v jiném členském státu, případně zda žadatel učinil kroky, aby se práv z dočasné ochrany v jiném členském státu vzdal (srov. rozsudky NSS ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025-18, bod 32, nebo ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, bod 78). Žalovaný však neučinil žádný z výše uvedených kroků a žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, aniž by ji věcně posoudil.
24. Je přitom třeba zdůraznit, že žalobce jednoznačně uvedl, že se ochranného statusu na X dobrovolně vzdal a z důvodu rodinných a sociálních vazeb na území ČR vykonal své právo na sekundární pohyb a přestěhoval se do ČR, kde nyní žádá o udělení dočasné ochrany. Je proto namístě, aby se žalovaný splněním podmínky podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina zabýval a relevantní skutečnosti řádně ověřil, příp. přistoupil k poučení žalobce o dopadech trvání dočasné ochrany v jiném členském státu. Soud se pak (i s ohledem na chybějící žalobní argumentaci) věcně nezabýval splněním druhé z podmínek, o jejímž naplnění nebylo v této věci sporu.
25. Soud nicméně nad rámec výše uvedené argumentace odkazuje na posouzení druhé z podmínek, např. v rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 102/2025-21. V tomto případě žalobce vznesl jasně zacílenou argumentaci, kterou napadal nově vložený důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Ani tento nový důvod nemohl podle zdejšího soudu zvrátit základy „dubnové judikatury“. Není zřejmé, proč by oznámení o riziku vyčerpání kapacit mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025-19, bod 26). Žalovaný nemůže využitím nového důvodu vázaným na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.
26. V projednávané věci je dále sporné, zda je možné žalobce považovat za osobu pobývající na území Ukrajiny k rozhodnému dni 24. 2. 2022 podle § 3 lex Ukrajina, tj. zda splňuje podmínku pro odmítnutí žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina.
27. Podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina je žádost o udělení dočasné ochrany nepřijatelná mimo jiné tehdy, podá-li ji cizinec neuvedený v § 3 téhož zákona. V § 3 lex Ukrajina jsou vymezeny osoby, na něž se zákon (nárok na dočasnou ochranu) vztahuje. Podle § 3 odst. 1 uděluje žalovaný dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. V tomto dokumentu Rady z roku 2022, jež aktivovalo stav hromadného přílivu osob, jak jej předpokládá směrnice o dočasné ochraně, jsou takové osoby vymezeny zejména jako ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. 2. 2022, kteří byli ze země vysídleni dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil (čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022). K osobám, na něž se vztahuje dočasná ochrana, se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 10. 2024, č. j. 9 Azs 119/2024-33.
28. Pro posouzení zákonnosti zásahu je podstatné, zda je žalobce osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022, a zda mu proto má v ČR svědčit příslušné pobytové oprávnění podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina. Čl. 2 zmíněného prováděcího rozhodnutí Rady obsahuje pro udělení pobytového oprávnění ukrajinským státním příslušníkům dvě podmínky, jež musí být splněny kumulativně. Jednak museli být žadatelé o dočasnou ochranu vysídleni z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu, jednak museli pobývat na Ukrajině před tímto datem (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32, bod 24).
29. Stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které opustily Ukrajinu již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (z důvodů zpravidla nesouvisejících s ruskou agresí), od těch, které odešly až poté. U druhé skupiny osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese.
30. Případem s podobnými rysy jako ten žalobcův se zabýval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 70/2026-18, který shrnul dosavadní judikaturu a vypořádal i obdobnou argumentaci žalovaného:
„Jistě nelze zpochybňovat to, že žalobce v období před 24. 2. 2022 pobýval (opakovaně) i na území Polska. Ovšem stejně tak opakovaně před tímto datem pobýval na území Ukrajiny. Pouhá dispozice určitým druhem pobytového oprávnění mimo Ukrajinu proto neznamená, že přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem Ukrajinu reálně opustit. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území Ukrajiny, ale zda lze na jeho pobyt na Ukrajině hledět jako na stálejší a dlouhodobější (příkladmo lze jako ukazatel naplnění tohoto kritéria uvést bydliště žadatele na Ukrajině, úmysl žít tam, mít tam těžiště svých zájmů). V rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, na který v nyní napadeném rozsudku odkázal i městský soud, pak Nejvyšší správní soud konkrétně uzavřel, že je na stěžovateli, aby prokázal, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval a že byl naopak usazený jinde. Dodal, že pouhé udělení víza a jeho krátkodobé využití k závěru stěžovatele nepostačuje (bod 18 rozsudku NSS č. j. 5 Azs 72/2024-21, obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024-20). Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě tedy nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady, resp. že mu není možno udělit dočasnou ochranu podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina.
Poukazuje-li pak stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), je k tomu třeba uvést, že výklad provedený městským soudem textaci tohoto článku respektuje a o extenzivní výklad se nejedná. K obdobným závěrům již Nejvyšší správní soud dospěl například i v rozsudku ze dne 6. 3. 2025, č. j. 5 Azs 258/2025-14, ve věci, v níž stěžovatel uplatnil argumentaci obdobnou té nynější, a to včetně poukazu na rozdílnou judikaturu krajských soudů (viz zejména body 23 a 24 zmíněného rozsudku). Závěry odkazovaného rozsudku jsou aplikovatelné i ve věci nyní projednávané a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Je zde navíc třeba zdůraznit, že městský soud v nyní napadeném rozsudku ani netvrdí, že by sporná podmínka dle prováděcího rozhodnutí Rady byla jednoznačně splněna. V bodě 32 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že v případě žalobce „není dostatečně objasněn skutečný stav věci“, pokud jde o jeho pobyt mimo území Ukrajiny před datem 24. 2. 2022. Požadavek městského soudu, aby stěžovatel tyto skutečnosti objasnil, je tedy v souladu se shora uvedenou judikaturou. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem tvrzený ztížený přístup k požadovaným informacím. Stěžovatel může žádost vrátit z důvodu její nepřijatelnosti pouze v případě, že prokáže splnění zákonných podmínek pro takový postup. Má v tomto směru povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Neposkytuje-li požadované informace Vízový informační systém, je stěžovatel povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti jiným způsobem, který zákon předpokládá (srov. § 50 a 51 správního řádu). Ztížený přístup stěžovatele ke zjištění rozhodných okolností nemůže být na úkor žalobce důvodem pro formalistické posouzení žádosti bez zohlednění souvisejících skutečností.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že návrat žalobce na Ukrajinu a její opětovné opuštění mohou být ze strany žalobce zcela pochopitelné, pokud má v této zemi nadále těžiště svých zájmů a zároveň zde stále probíhá ozbrojený konflikt. Není možné se spokojit s „šablonovitým“ postupem stěžovatele vycházejícím zjednodušeně a bez dalšího pouze z předchozího vycestování žalobce z Ukrajiny, bez ohledu na charakter jeho pobytu mimo Ukrajinu a skutkový vývoj po 24. 2. 2022. V této souvislosti nelze přehlížet, že dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů, což může být i případ žalobce, jehož v tomto ohledu nijak nediskvalifikuje skutečnost, že Ukrajinu opustil před 24. 2. 2022, poté se na její území vrátil a následně ji znovu opustil nejspíše v souvislosti s přetrvávajícím ozbrojeným konfliktem (shodně srov. rozsudek městského soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. 5 A 15/2025-37, na který navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14; rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS, na nějž přiléhavě odkázal městský soud v projednávané věci, či nedávný rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18).“
31. Podmínku pobytu na Ukrajině podle § 3 lex Ukrajina by žalobce tedy mohl splnit i v případě, že by se k rozhodnému dni fyzicky nacházel v ČR. Ovšem pouze za předpokladu, že by jeho skutečné bydliště, jakož i těžiště jeho zájmů zůstalo na Ukrajině. Nejvyšší správní soud také uvedl, že je třeba zjišťovat charakter pobytu, kterým žadatelé o dočasnou ochranu disponovali, pokud se k rozhodnému dni nenacházeli ve vlasti. Zdůraznil, že je na správním orgánu, aby prokázal, že žalobce na území Ukrajiny skutečně nepobýval a byl naopak usazený jinde. Správní orgán nemůže konstatovat nepřijatelnost, neprokáže-li splnění podmínek, a to ani za předpokladu, že by byl přístup k informacím o pobytu a usazení žadatele ztížený.
32. Ohledně podmínky pobytu na Ukrajině lze též odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 11. 2023, č. j. 11 A 111/2023-62, dle kterého: „Z užití pojmu „pobývat“ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na Ukrajině pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ (shodně též rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2023, č. j. 18 A 54/2023-32; ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 A 137/2023-46, a rozsudky NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. 4 Azs 225/2024-20; ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21).
33. Nejvyšší správní soud v rozsudku citovaném v bodě 30 tohoto rozsudku také zopakoval, že operační pokyny Komise mají podobu soft law, jsou tedy právně nezávazné, a judikatura SDEU (např. rozsudek ze dne 13. 12. 1987, G., C 322/88, bod 18; rozsudek ze dne 25. 3. 2021, BT, C 501/18, bod 80, a judikatura tam citovaná) i NSS (např. rozsudek ze dne 9. 12. 2015, č. j. 4 Azs 228/2015-40, bod 50; rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42; rozsudek ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27) operačním pokynům Komise přisuzuje roli možných výkladových vodítek, která mohou silou přesvědčivosti ozřejmit obsah určitého právního předpisu. Konstatoval, že s ohledem na dobu jejich vzniku i jejich obsah je zřejmé, že operační pokyny Komise vůbec nepočítaly s variantou, že by existovala kategorie ukrajinských státních příslušníků, kteří by se po datu 24. 2. 2022 vraceli na Ukrajinu a teprve poté (nebo i opětovně) uprchli z Ukrajiny před ozbrojeným konfliktem. Operační pokyny Komise samy sebe považují za živý dokument, který bude muset být pravidelně aktualizován na základě nových otázek obdržených od členských států tak, aby odrážel situaci na místě a náležitě zohledňoval vyvíjející se potřeby členských států. Nebylo tedy ambicí Komise pamatovat na všechny situace, které by v průběhu ozbrojeného konfliktu (zejména v případě jeho delšího trvání) mohly nastat. Operační pokyny naopak počítaly s tím, že případné nové situace budou řešeny aktualizacemi, k čemuž však nedošlo. Tato okolnost ale nemůže způsobit, že budou operační pokyny aplikovány ve znění, v jakém byly vydány, bez reflexe doby, kdy byly vydány, a vývoje rusko-ukrajinského konfliktu, k němuž došlo poté. Je totiž nutno zopakovat, že se nejedná o právní předpis, nýbrž pouze o výkladové vodítko. Jediným důsledkem tak může být pouze to, že je nelze použít jako výkladové vodítko pro vyčerpávající vymezení okruhu osob, které mají či nemají nárok na dočasnou ochranu, zejména jde-li o osoby, které se na Ukrajinu v průběhu ozbrojeného konfliktu navrátily a opět ji opustily.
34. Žalobce v nyní projednávané věci do formuláře k žádosti o dočasnou ochranu, která byla žalovaným odmítnuta pro nepřijatelnost, neboť mimo jiné nebylo prokázáno, že je žalobce osobou podle § 3 lex Ukrajina, uvedl, že se ke dni 24. 2. 2022 nacházel v ČR. V žalobě však tvrdil, že se zpět na Ukrajinu vrátil a opětovně do EU přicestoval znovu až v červenci 2025. Na X mu následně bylo poskytnuto „X“. Této ochrany se žalobce dobrovolně vzdal a cestoval do ČR kvůli rodinným a sociálním vazbám. Jako důkaz předložil prohlášení o vzdání se dočasné ochrany na X ze dne 1. 6. 2026. V žalobě také odkázal na usnesení NSS ze dne 7. 5. 2026, č. j. 5 Azs 54/2026-14, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalobce z požívání dočasné ochrany nelze vyloučit pouze z toho důvodu, že se k rozhodnému dni nenacházel na Ukrajině, když se tam následně vrátil a z důvodu ohrožení vojenským konfliktem ji znovu opustil.
35. V dané věci tedy není zřejmé, zda žalobce území Ukrajiny k rozhodnému dni skutečně opustil s úmyslem trvale žít v jiném státu, ať již v rámci schengenského prostoru či kdekoliv jinde, a jakou povahu jeho pobyt mimo území Ukrajiny měl. Pobývání v ČR k rozhodnému dni totiž ještě nedokazuje, že žalobce skutečně přesunul těžiště svých zájmů mimo Ukrajinu, resp. že měl v úmyslu se tam již nevrátit. Žalovaný měl proto žádost věcně projednat a dostatečně hodnověrným způsobem zjistit, zda žalobce je či není osobou ve smyslu § 3 lex Ukrajina. Nelze se ztotožnit s názorem žalovaného, že důkazní břemeno týkající se těžiště jeho zájmů nese žalobce (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 70/2026-18, bod 14).
36. Soud z výše uvedených důvodů nemůže souhlasit s žalovaným ani v závěru, že opuštění Ukrajiny krátce před vypuknutím konfliktu automaticky vylučuje osobu z možnosti získat dočasnou ochranu. Taková interpretace a aplikace by znamenala, že státní občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli dočasně mimo její území, a kterým stav vzniklý v důsledku napadení ozbrojenými silami Ruské federace znemožňuje vrátit se do svého domovského státu a bezpečně a neomezeně tam pobývat (tedy bezpečný a trvalý návrat), byli v horším postavení než ti, kteří se k uvedenému datu na území Ukrajiny fyzicky nacházeli. Pro takové odlišné postavení přitom neexistuje žádný rozumný a omluvitelný důvod, neboť jedni i druzí jsou agresí ze strany Ruské federace zasaženi a ohroženi stejně.
37. Soud dále uvádí, že ani přes uplatnění zásady dispoziční není cílem tohoto typu řízení mechanicky odmítat žádosti, které nejsou v okamžiku jejich podání perfektní a u kterých není vyloučeno, že lze jejich nedostatky potenciálně odstranit. Správní orgán má umožňovat dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy (§ 4 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů). Řízení o dočasné ochraně je zahájeno na základě žádosti žadatele, kterého tíží povinnost předložit všechny potřebné doklady, resp. tvrdit relevantní informace (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2023, č. j. 7 Azs 322/2022-40; ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38; nebo ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 Azs 302/2017-27). I takové řízení však ovládá zásada materiální pravdy (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů), která představuje jednu ze základních zásad správního řízení (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2022, č. j. 7 Azs 405/2021-34; ze dne 9. 9. 2022, č. j. 2 Azs 190/2022-26). Naplnění této zásady znamená rozhodovat na základě zjištěného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby bylo rozhodnutí správního orgánu v souladu se zásadou legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, zásadou proporcionality, zásadou ochrany dobré víry, zásadou nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání (rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2011, č. j. 5 As 42/2011-112; ze dne 31. 7. 2007, č. j. 4 Azs 44/2007-124; ze dne 27. 2. 2008, č. j. 6 Ads 35/2007-92; ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011-81; ze dne 24. 6. 2013, č. j. 5 As 160/2012-44; ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 Azs 181/2018-29). V souladu se zásadou materiální pravdy má tedy správní orgán povinnost pokusit se i v řízení o žádosti objasnit sporné či jinak pochybné skutečnosti (rozsudek NSS ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Azs 86/2018-34).
38. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 Azs 305/2024-27: „[I] když tedy řízení o žádosti předpokládá aktivní účast žadatele na objasnění skutkového stavu a není povinností správního orgánu, aby si v tomto typu řízení podklady obstarával sám či domýšlel tvrzení za žadatele, neznamená to, že správní orgán má zcela rezignovat na svou povinnost umožnit žadateli uplatnit jeho oprávněné zájmy a zjistit stav věci v takovém rozsahu, že o něm nebudou důvodné pochybnosti.” V témže rozsudku NSS konstatoval, že „v situacích žadatelů o dočasnou ochranu, kde splnění podmínek udělení dočasné ochrany není na první pohled zcela jasné, je třeba dát přednost takovému výkladu procesních norem, který efektivněji chrání práva jednotlivců (rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2023, č. j. 10 As 290/2022-30, bod 37). Postup stěžovatele při nakládání se žádostí o dočasnou ochranu vůči právům žalobce nebyl ohleduplný a uzavřel mu možnost udělení dočasné ochrany předčasně a bez vedení řízení, v němž by mohl uplatňovat svá procesní práva a jehož výsledek nyní nelze bez pokusu stěžovatele o náležité zjištění skutkového stavu předjímat.“
V.
Závěr a náklady řízení
39. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že zásah žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci byl nezákonný, neboť důvod pro takový postup nebyl dán podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, jakož ani podle písm. f) téhož ustanovení. Žalovaný totiž blíže nezjišťoval, zda žalobcův pobyt v ČR k rozhodnému dni 24. 2. 2022 bylo možné považovat za takový, při kterém těžiště svých zájmů přesunul z Ukrajiny do cizí země. Dokud otázka charakteru pobytu k rozhodnému dni nebude vyjasněna, nejsou u žalobce dány důvody, pro které by jeho žádost neměla být meritorně posouzena. Pokud jde o naplnění důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, ani zde se žalovaný situací žalobce dostatečně nezabýval a spokojil se s konstatováním, že žalobce již disponoval dočasnou ochranou v jiném členském státu EU. Soud však vyložil, proč žalobci není možné bránit v sekundárním pohybu v rámci EU a jeho žádost jako nepřijatelnou bez dalšího vrátit, když takový postup by byl v rozporu s právem EU. Výrokem I. proto soud deklaroval postupem dle § 87 odst. 2 s. ř. s., že zásah žalovaného byl nezákonný. V souladu se stejným ustanovením soud výrokem II. zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobce na podání žádosti o dočasnou ochranu, a obnovil stav před označením žádosti žalobce o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.
40. Soud o věci rozhodl přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany, která spadá do mezinárodní ochrany.
41. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu podle § 60 odst. 1 s. ř. s. náleží právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem důvodně vynaložil. Vzhledem k tomu, že byl od poplatkové povinnosti osvobozen, náležela mu pouze částka odpovídající náhradě nákladů a odměně jeho zástupce. Náklady žalobce přitom spočívají v odměně jeho zástupkyně JUDr. Veroniky Pupalové za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) v částce 4 620 Kč za jeden úkon, celkem 9 240 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 advokátního tarifu] a náhradě hotových výdajů za 2 úkony v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že je zástupkyně žalobce plátkyní DPH, jak soud ověřil, zvyšuje se dále výsledná částka 10 140 Kč o 21 % (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení celkem 12 270 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 17. září 2026
JUDr. Dana Černá v. r.
samosoudkyně