Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 A 22/2026 - 20

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci

žalobkyně: H. M., narozená dne X

pobytem v ČR X

zastoupená advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou

sídlem Májová 606/36, 350 02 Cheb

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 10. 4. 2026 její žádost o dočasnou ochranu zaevidovanou pod č. j. OAM-0387458/DO-2026 jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 10. 4. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-0387458/DO-2026, jako nepřijatelné.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že jí žalovaný dne 10. 4. 2026 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “ ”). Zároveň žalobkyně požadovala, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany.

II. Obsah žaloby

2. Ke skutkovým okolnostem případu žalobkyně uvedla, že je občankou U. a je držitelkou platného povolení k trvalému pobytu na území U., z U. utekla a nemůže se tam vrátit z obavy o svůj život. Žalobkyně se dne 24. 2. 2022 nenacházela na U., ale v ČR, žalobkyně se však následně na U. vrátila a když jí znovu opouštěla, byla země již ve válce. Žalobkyně do žádosti uvedla, že nikde dosud nezískala dočasnou ochranu, a je přesvědčena, že ČR by jí měla dočasnou ochranu udělit. Žalobkyně se ze své svobodné vůle rozhodla žít v ČR, kde má rodinu, sociální zázemí a pevný okruh přátel, a z tohoto důvodu svou žádost dne 10. 4. 2026 podala. Nesouzní s tím, že žádost byla vyhodnocena jako nepřijatelná, předpokládala, že žalovaný její žádosti vyhoví a legalizuje žalobkyni její bytí na území způsobem, na který má právo.

3. Žalobkyně je přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR, a proto její žádost neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná, měla být žalovaným bez výhrady přijata a následně přezkoumána, aby ze strany žalovaného nedocházelo k dalším neoprávněným průtahům legalizace pobytu žalobkyně na území ČR. Uvedla, že žalovaný po ní nepožadoval jakékoliv prokazování tvrzené skutečnosti nad běžný rámec, přičemž žalobkyně dostatečně jasně prokázala, že je občankou U. a že nedisponuje žádným jiným pobytovým oprávněním na území EU, když v její zemi je válka. K důkazu navrhla žádost ze dne 10. 4. 2026 a cestovní pas.

4. Žalobkyně považovala vrácení její žádosti jako nepřijatelné za soudně přezkoumatelné. Poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, opřený o rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, K., a na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 12. 2025, č. j. -25, zejména body 25 a 26, který se zabýval totožnou problematikou. Měla za to, že vrácení žádosti žalovaným jako nepřijatelné neobstojí, nejsou dány důvody dle .

5. Uvedla, že dne 24. 2. 2022 sice nebyla na U., avšak následně se tam vrátila a poté odcestovala na Slovensko, v tomto kontextu odkázala na rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2026, č. j. -14, který se v bodě 9 vyjádřil k totožné otázce.

6. Navrhovala, aby soud prohlásil zásah žalovaného spočívající ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobkyni.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný s odkazem na a uvedl, že žalobkyně sice je občankou U., avšak ke dni 24. 2. 2022 se nenacházela na území U., což vyplývá z přechodových razítek v jejím cestovním pase. Přechodová razítka v cestovním pase svědčí o tom, že žalobkyně vstoupila na území Schengenského prostoru dne 14. 1. 2022 přes hraniční přechod M. (P.) a dle tvrzení v žádosti se žalobkyně dne 24. 2. 2022 nacházela na území ČR. Žalovaný tak měl za potvrzené, že žalobkyně se ke dni 24. 2. 2022 nenacházela na území U.

8. Dále žalovaný uvedl, že z čl. 2 písm. c) Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES”) je patrné, že se vztahuje pouze na osoby, které zemi původu opustily, resp. „musely opustit“ v důsledku situace, která v zemi nastala a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně a natrvalo vrátit, a to např. kvůli ozbrojenému konfliktu. Jen takové osoby je možné považovat za vysídlené osoby. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost. Toto dle žalovaného vyplývá i z prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z U. ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Na udělení dočasné ochrany tak v zásadě nemají nárok ti občané U., kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území U., ať už z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných či zdravotních důvodů. Totéž dle žalovaného plyne z Operačních pokynů k provádění prováděcího rozhodnutí, zveřejněných pod č. 2022/C 126 I/01 (dále jen „Operační pokyny“), které NSS označil za soft-law.

9. V případě žalobkyně tedy popsaná příčinná souvislost není dána, neboť tato opustila U. nikoli v důsledku ozbrojeného konfliktu, ale již dříve z jiných důvodů. To vyplývá z její cestovní historie zachycené v cestovním pase, dle kterého žalobkyně od roku 2022 U. dobrovolně a opakovaně navštěvuje a vrací se zpět, pouze v roce 2025 žalobkyně překročila polsko-ukrajinskou hranici celkem pětkrát, dne 11. 1. 2025 vycestovala do P. a dne 2. 6. 2025 se navrátila na U. (téhož dne opět překročila hraniční přechod do P.), dne 15. 8. 2026 vycestovala do P., dne 10. 11. 2025 se navrátila na U., dne 27. 3. 2026 opět vycestovala do P. Tato opakovaná a dobrovolná přeshraniční aktivita je dle žalovaného neslučitelná se statusem vysídlené osoby, neboť prokazuje, že žalobkyně nemá žádnou bezpečnostní překážku v návratu na U., je tak v rozporu s žalobním tvrzením. Žalovaný proto dospěl k závěru, že v případě žalobkyně nejsou splněny podmínky uvedené v , tj. že není osobou, na kterou se vztahuje prováděcí rozhodnutí (nepobývala na U. před 24. 2. 2022 a není vysídlenou osobou), a proto je její žádost nepřijatelná dle .

10. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

IV. Hodnocení Městským soudem v Praze

11. Městský soud v Praze v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

12. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání dle , jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a žalobkyně i žalovaný s projednáním věci bez nařízení jednání ve smyslu ust. souhlasili.

13. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci K. dovodil, že soudní výluka dle je v rozporu s směrnice č. 2001/55/ES ve spojení s y základních práv EU. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. -46. Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti tudíž lze přezkoumat.

14. Žaloba je důvodná.

15. V dané věci je nesporné a vyplývá z předložených listin (kopie žádosti ze dne 10. 4. 2026, kopie cestovního pasu), že žalobkyně je občankou U., dne 10. 4. 2026 požádala v ČR o udělení dočasné ochrany, téhož dne jí byla žádost vrácena jako nepřijatelná z důvodu, že nebylo prokázáno, že žadatelka je osobou dle . V žádosti uvedla, že dne 24. 2. 2022 pobývala v ČR. Z cestovního pasu žalobkyně plyne, že dne 14. 1. 2022 vycestovala z U. do P. přes hraniční přechod M., od roku 2022 do roku 2026 opakovaně cestovala mezi U. a státy Evropské unie, v poslední době dne 15. 8. 2025 vycestovala do P., dne 10. 11. 2025 se navrátila na U., dne 27. 3. 2026 opět vycestovala do P., rovněž disponovala několika vízy typu D MULT v České republice, tj. od 1. 4. 2022 do 31. 3. 2023, od 1. 4. 2023 do 31. 3. 2024 a od 1. 4. 2024 do 31. 3. 2025 (viz kopie cestovního pasu).

16. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. -65, č. 603/2005 Sb. NSS).

17. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv. Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je tedy taktéž splněna. Zbývá tak posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobkyni vrátil jako nepřijatelnou podle .

18. Předmětem sporu je, zda žalobkyně spadá pod zákonnou kategorii osob, jímž se povinně uděluje dočasná ochrana, tedy zda ji lze považovat za osobu pobývající na území U. ke dni 24. 2. 2022, když žalobkyně přede dnem 24. 2. 2022 vycestovala na území ČR.

19. Podle žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže je podána cizincem, který není uveden v .

20. Podle § 3 odst. 1 téhož zákona ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

21. Podle § 1 odst. 1 písm. a) téhož zákona tento zákon zapracovává příslušný předpis Evropské unie a v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace dne 24. února 2022 upravuje podmínky udělování dočasné ochrany cizinců uvedených v § 3 v návaznosti na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, a v návaznosti na rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany nebo o jejím novém zavedení podmínky jejího prodlužování nebo udělování.

22. Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala:

a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022;

b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a

c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).

23. K okruhu osob, na něž se vztahuje dočasná ochrana, se NSS podrobně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 10. 2024, č. j. -33. Zjednodušeně řečeno se jedná o osoby vysídlené v důsledku války a jejich rodinné příslušníky.

24. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle ukrajinskému státnímu příslušníkovi je zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na U. před 24. 2. 2022 a (ii) vysídlení z U. dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, č. j. -32).

25. Stanovení rozhodného dne (24. 2. 2022) odlišuje osoby, které opustily U. již před zahájením plné invaze ozbrojených sil Ruské federace (z důvodů zpravidla nesouvisejících s ruskou agresí), od těch, které odešly až poté. U druhé skupiny osob lze vycházet z toho, že hlavním důvodem opuštění země původu pro ně byla právě ruská agrese, což může platit též pro žalobkyni, neboť naposledy opustila U. v průběhu ozbrojeného konfliktu.

26. Obdobným případem se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. -18, který shrnul dosavadní judikaturu a vypořádal i obdobnou argumentaci žalovaného; zde konstatoval následující:

„Jistě nelze zpochybňovat to, že žalobce v období před 24. 2. 2022 pobýval (opakovaně) i na území P. Ovšem stejně tak opakovaně před tímto datem pobýval na území U. Pouhá dispozice určitým druhem pobytového oprávnění mimo U. proto neznamená, že přesunul těžiště svých zájmů na území jiného státu s úmyslem U. reálně opustit. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že není podstatné, jestli se žadatel ke dni 24. 2. 2022 fyzicky nacházel na území U., ale zda lze na jeho pobyt na U. hledět jako na stálejší a dlouhodobější (příkladmo lze jako ukazatel naplnění tohoto kritéria uvést bydliště žadatele na U., úmysl žít tam, mít tam těžiště svých zájmů). V rozsudku ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21, na který v nyní napadeném rozsudku odkázal i městský soud, pak Nejvyšší správní soud konkrétně uzavřel, že je na stěžovateli, aby prokázal, že žalobce na území U. skutečně nepobýval a že byl naopak usazený jinde. Dodal, že pouhé udělení víza a jeho krátkodobé využití k závěru stěžovatele nepostačuje (bod 18 rozsudku NSS č. j. -21, obdobně srov. rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. -20). Z pouhé existence víza uděleného v jiném členském státě tedy nelze dovozovat, že žadatel není osobou podle prováděcího rozhodnutí Rady, resp. že mu není možno udělit dočasnou ochranu podle .

Poukazuje-li pak stěžovatel na popření smyslu prováděcího rozhodnutí Rady kvůli extenzivnímu výkladu jeho čl. 2 odst. 1 písm. a), je k tomu třeba uvést, že výklad provedený městským soudem textaci tohoto článku respektuje a o extenzivní výklad se nejedná. K obdobným závěrům již Nejvyšší správní soud dospěl například i v rozsudku ze dne 6. 3. 2025, č. j. -14, ve věci, v níž stěžovatel uplatnil argumentaci obdobnou té nynější, a to včetně poukazu na rozdílnou judikaturu krajských soudů (viz zejména body 23 a 24 zmíněného rozsudku). Závěry odkazovaného rozsudku jsou aplikovatelné i ve věci nyní projednávané a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od nich odchýlit. Je zde navíc třeba zdůraznit, že městský soud v nyní napadeném rozsudku ani netvrdí, že by sporná podmínka dle prováděcího rozhodnutí Rady byla jednoznačně splněna. V bodě 32 napadeného rozsudku výslovně uvádí, že v případě žalobce „není dostatečně objasněn skutečný stav věci“, pokud jde o jeho pobyt mimo území U. před datem 24. 2. 2022. Požadavek městského soudu, aby stěžovatel tyto skutečnosti objasnil, je tedy v souladu se shora uvedenou judikaturou. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelem tvrzený ztížený přístup k požadovaným informacím. Stěžovatel může žádost vrátit z důvodu její nepřijatelnosti pouze v případě, že prokáže splnění zákonných podmínek pro takový postup. Má v tomto směru povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ( , ). Neposkytuje-li požadované informace Vízový informační systém, je stěžovatel povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti jiným způsobem, který zákon předpokládá (srov. a 51 ). Ztížený přístup stěžovatele ke zjištění rozhodných okolností nemůže být na úkor žalobce důvodem pro formalistické posouzení žádosti bez zohlednění souvisejících skutečností.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že návrat žalobce na U. a její opětovné opuštění mohou být ze strany žalobce zcela pochopitelné, pokud má v této zemi nadále těžiště svých zájmů a zároveň zde stále probíhá ozbrojený konflikt. Není možné se spokojit s „šablonovitým“ postupem stěžovatele vycházejícím zjednodušeně a bez dalšího pouze z předchozího vycestování žalobce z U., bez ohledu na charakter jeho pobytu mimo U. a skutkový vývoj po 24. 2. 2022. V této souvislosti nelze přehlížet, že dočasná ochrana je mimořádným nástrojem, který reaguje na akutní situaci hromadného přílivu vysídlených osob, které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů, což může být i případ žalobce, jehož v tomto ohledu nijak nediskvalifikuje skutečnost, že U. opustil před 24. 2. 2022, poté se na její území vrátil a následně ji znovu opustil nejspíše v souvislosti s přetrvávajícím ozbrojeným konfliktem (shodně srov. rozsudek městského soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. -37, na který navázal Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2026, č. j. -14; rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, č. 4683/2025 Sb. NSS, na nějž přiléhavě odkázal městský soud v projednávané věci, či nedávný rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. -18).“

27. Nejvyšší správní soud doplnil, že Operační pokyny Komise jsou právně nezávazné („soft law“) unijní dokumenty. Takovým dokumentům přiznává judikatura Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 13. 12. 1987, G., C 322/88, EU:C:1989:366, bod 18, nověji např. rozsudek ze dne 25. 3. 2021, BT, C 501/18, EU:C:2021:249, bod 80 a judikatura tam citovaná) i judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 12. 2015, č. j. -40, bod 50) roli možných výkladových vodítek, ostatně stejně jako jakémukoliv jinému dokumentu, který může silou přesvědčivosti ozřejmit obsah určitého právního předpisu (rozsudek ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, obdobně také rozsudek ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27). S ohledem na dobu jejich vzniku i jejich obsah je zřejmé, že vůbec nepočítaly s variantou, že by existovala kategorie ukrajinských státních příslušníků, kteří by se po datu 24. 2. 2022 vraceli na U. a teprve poté (nebo i opětovně) uprchli z U. před ozbrojeným konfliktem. Operační pokyny byly přijaty dne 21. 3. 2022, tedy takřka bezprostředně po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady, ke kterému došlo dne 4. 3. 2022, a po vypuknutí ozbrojeného konfliktu dne 24. 2. 2022. Komise v nich (v souladu se 14. bodem odůvodnění rozhodnutí Rady) členské státy „důrazně vybízí, aby zvážily rozšíření dočasné ochrany zejména na osoby, které z U. uprchly krátce před 24. únorem 2022 (osoby uvedené v bodech 1 a 2 výše) v důsledku nárůstu napětí nebo které se těsně před tímto datem ocitly na území Unie nebo jiné třetí země (například na dovolené nebo z pracovních či rodinných důvodů) a v důsledku ozbrojeného konfliktu se na U. nemohou vrátit“. Jako důvod pro toto doporučení uvádí Operační pokyny „skutečnost, že se tyto osoby v současné situaci v žádném případě nebudou moci vrátit na U., která je jejich zemí původu nebo útočištěm“. Z toho vyplývá, že Operační pokyny vůbec nepředpokládaly situaci, která nastala v právě projednávané věci, tedy že se státní příslušník U. po 24. 2. 2022 na U. vrátí i přes přetrvávající ozbrojený konflikt. Slovy preambule Operačních pokynů jsou tyto pokyny zamýšleny jako živý dokument, který bude muset být pravidelně aktualizován na základě nových otázek obdržených od členských států tak, aby odrážel situaci na místě a náležitě zohledňoval vyvíjející se potřeby členských států. I tato slova potvrzují, že nebylo ambicí Komise pamatovat na všechny situace, které by v průběhu ozbrojeného konfliktu (zejména v případě jeho delšího trvání) mohly nastat. Operační pokyny naopak počítaly s tím, že případné nové situace, jakou může být právě návrat osob na U. a její případné opětovné opuštění, budou řešeny aktualizacemi. To se však nestalo. Tato okolnost ovšem nemůže mít za následek nutnost „aplikace“ Operačních pokynů ve znění, v jakém byly vydány, bez reflexe doby, kdy byly vydány, a vývoje rusko-ukrajinského konfliktu, k němuž došlo poté. Je totiž nutno zopakovat, že se nejedná o právní předpis, nýbrž pouze o výkladové vodítko. Jediným důsledkem tak může být pouze to, že je nelze použít jako výkladové vodítko pro vyčerpávající vymezení okruhu osob, které mají či nemají nárok na dočasnou ochranu, zejména jde-li o osoby, které se na U. v průběhu ozbrojeného konfliktu navrátily a opět ji opustily.

28. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. -18 neshledal důvod ničeho měnit na své dosavadní judikatuře a zopakoval, že pro posouzení otázky, zda je žadatel osobou, na niž se vztahuje dočasná ochrana ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady, resp. osobou pobývající na U. před 24. 2. 2022, je rozhodující, v jaké zemi měl žadatel před tímto dnem těžiště svých zájmů. Dle NSS, jakkoliv může být relevantní, z jakého titulu žadatel v P. pobýval, stěžejní je především charakter tohoto pobytu.

29. Ohledně pojmu „pobývání na U.“ lze též odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 2. 11. 2023, č. j. -62, dle kterého: „Z užití pojmu „pobývat“ (nikoli zdržovat se či nacházet se) lze dovodit, že by mělo jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tj. žadatel by skutečně měl na U. pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.“ (shodně též rozsudky městského soudu ze dne 17. 8. 2023, č. j. -32, a ze dne 26. 3. 2024, č. j. -46, a rozsudky NSS ze dne 20. 5. 2025, č. j. -20, či ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21).

30. Rozsudek NSS ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21 klade důraz na povinnost správního orgánu zkoumat individuální skutkové okolnosti žadatele a posuzovat, za jakých okolností v tu kterou dobu pobýval na tom, kterém území, resp. jakou povahu daný pobyt měl.

31. V projednávané věci soud shledal, že není dostatečně objasněn skutkový stav věci, pokud jde o pobyt žalobkyně mimo území U. před datem 24. 2. 2022. Pro aplikaci ustanovení je podstatné, jakou povahu pobyt žalobkyně mimo území U. měl. Jak uvedeno výše, podle judikatury je třeba pojem „pobývat“ vykládat tak, že musí jít o dlouhodobější a stálejší pobyt, tedy že žadatel by skutečně měl na U. pobývat dlouhodobě, mít tam bydliště, těžiště svých zájmů, žít tam a podobně.

32. Pod takovou definici by zřejmě nebylo možné podřadit případ, kdy by žalobkyně měla před 24. 2. 2022 mimo území U. povolený trvalý pobyt a na jeho základě by mimo U. skutečně pobývala, tedy by měla mimo U. bydliště, těžiště svých zájmů a skutečně by v tomto jiném místě žila. Naopak by však bylo nutné přiznat žalobkyni postavení vysídlené osoby, pokud by se mimo území U. zdržovala toliko dočasně, například z důvodu dovolené, návštěvy rodinných příslušníků žijících mimo U., studia anebo i z důvodu výkonu zaměstnání či podnikání, pokud by šlo o aktivitu dočasnou a přechodnou.

33. V dané věci tedy není zřejmé, zda žalobkyně území U. skutečně opustila, tedy zda měla v úmyslu trvale žít v jiném státě, ať již v rámci Schengenského prostoru či kdekoliv jinde, a jakou povahu její pobyt mimo území U. měl. Na tom by nic neměnila ani skutečnost, kdy by žalobkyně před 24. 2. 2022 disponovala oprávněním k pobytu v České republice (čímž však žalovaný ani neargumentoval). Ani existence prostého oprávnění totiž ještě nedokazuje, že určitá osoba skutečně přesunula těžiště svých zájmů mimo U., resp. že měla v úmyslu se tam již nevrátit. Žalovaný měl žádost věcně projednat a měl dostatečně hodnověrným způsobem zjistit, zda žalobkyně je či není osobou ve smyslu .

34. Neobstojí ani argument žalovaného, dle kterého se žalobkyně od roku 2022 na U. opakovaně vracela, neboť jak uvedl NSS v rozsudku č. j. -18, návrat žadatele na U. a její opětovné opuštění mohou být ze strany žadatele zcela pochopitelné, pokud má v této zemi nadále těžiště svých zájmů a zároveň zde stále probíhá ozbrojený konflikt.

35. Soud se tedy neztotožnil s výkladem žalovaného, podle něhož opuštění U. krátce před vypuknutím konfliktu automaticky vylučuje osobu z možnosti získat dočasnou ochranu. Taková interpretace a aplikace by znamenala, že státní občané U., kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli dočasně mimo její území, a kterým stav vzniklý v důsledku napadení ozbrojenými silami Ruské federace znemožňuje vrátit se do svého domovského státu a bezpečně a neomezeně tam pobývat (tedy bezpečný a trvalý návrat), byli v horším postavení než ti, kteří se k uvedenému datu na území U. fyzicky nacházeli. Pro takové odlišné postavení přitom neexistuje žádný rozumný a omluvitelný důvod, neboť jedni i druzí jsou agresí ze strany Ruské federace zasaženi či ohroženi stejně.

36. Soud dále uvádí, že ani přes uplatnění zásady dispoziční není cílem tohoto typu řízení mechanicky odmítat žádosti, které nejsou v okamžiku jejich podání perfektní a u kterých není vyloučeno, že lze jejich nedostatky potenciálně odstranit. Správní orgán má umožňovat dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)]. Řízení o dočasné ochraně je zahájeno na základě žádosti žadatele, kterého tíží povinnost předložit všechny potřebné doklady, resp. tvrdit relevantní informace (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2023, č. j. -40, ze dne 12. 3. 2015, č. j. -38, nebo ze dne 16. 10. 2017, č. j. -27). I takové řízení však ovládá zásada materiální pravdy ( ), která představuje jednu ze základních zásad správního řízení (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2022, č. j. -34, a ze dne 9. 9. 2022, č. j. -26). Naplnění této zásady znamená rozhodovat na základě zjištěného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby bylo rozhodnutí správního orgánu v souladu se zásadou legality, zásadou zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy, zásadou proporcionality, zásadou ochrany dobré víry, zásadou nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání (rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2011, č. j. -112, ze dne 31. 7. 2007, č. j. -124, ze dne 27. 2. 2008, č. j. -92, ze dne 27. 12. 2011, č. j. -81, ze dne 24. 6. 2013, č. j. -44, ze dne 25. 7. 2019, č. j. -29). V souladu se zásadou materiální pravdy má tedy správní orgán povinnost pokusit se i v řízení o žádosti objasnit sporné či jinak pochybné skutečnosti (rozsudek NSS ze dne 8. 8. 2018, č. j. -34)

37. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 13. 2. 2025, č.j. -27, „[i] když tedy řízení o žádosti předpokládá aktivní účast žadatele na objasnění skutkového stavu a není povinností správního orgánu, aby si v tomto typu řízení podklady obstarával sám či domýšlel tvrzení za žadatele, neznamená to, že správní orgán má zcela rezignovat na svou povinnost umožnit žadateli uplatnit jeho oprávněné zájmy a zjistit stav věci v takovém rozsahu, že o něm nebudou důvodné pochybnosti.” V tomto rozsudku NSS rovněž uvedl, že „v situacích žadatelů o dočasnou ochranu, kde splnění podmínek udělení dočasné ochrany není na první pohled zcela jasné, je třeba dát přednost takovému výkladu procesních norem, který efektivněji chrání práva jednotlivců (rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2023, č. j. - 30, bod 37). Postup stěžovatele při nakládání se žádostí o dočasnou ochranu vůči právům žalobce nebyl ohleduplný a uzavřel mu možnost udělení dočasné ochrany předčasně a bez vedení řízení, v němž by mohl uplatňovat svá procesní práva a jehož výsledek nyní nelze bez pokusu stěžovatele o náležité zjištění skutkového stavu předjímat.“

38. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto výrokem I. deklaroval postupem dle § 87 odst. 2 s.ř.s, že zásah žalovaného byl nezákonný. V souladu se stejným ustanovením soud výrokem II. zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobkyně na podání žádosti o dočasnou ochranu, a obnovil stav před označením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

39. O nákladech řízení soud rozhodl dle Žalobkyně byla ve věci samé úspěšná, a proto jí přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobkyní představují náklady právního zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony právní služby po 4 620 Kč (dle , , , d) , advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. převzetí právního zastoupení, podání žaloby), tedy celkem 9 240 Kč, a v náhradě hotových výdajů ve výši 2 x 450 Kč, tedy celkem 900 Kč ( téže vyhlášky). Náhrada není zvýšena o DPH, jelikož zástupkyně žalobkyně ani na výzvu soudu nedoložila, že je plátcem daně. Celková výše nákladů řízení tedy činí částku 10 140 Kč.

40. Soud o věci rozhodl přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany a jde o trvající zásah.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 23. září 2026

Mgr. Kateřina Peroutková v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.