Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Nao 100/2020 - 14

- 15

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: V. D., zastoupený Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. ledna 2020 č. j. OAM-64341-14/ZM-2019, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2020 č. j. - 40, o vyloučení soudkyně Nejvyššího správního soudu Mgr. Jitky Zavřelové z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. ,

takto:

Soudkyně Nejvyššího správního soudu Mgr. Jitka Zavřelová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. .

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Praze usnesením označeným v návětí odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty a zároveň věc postoupil Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců k rozhodnutí o odvolání. Žalovaný proti tomuto usnesení podal kasační stížnost, která byla v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího správního soudu přidělena k projednání a rozhodnutí osmému senátu tohoto soudu (řízení sp. zn. ).

[2] Soudkyně osmého senátu Mgr. Jitka Zavřelová dne 7. července 2020 oznámila předsedovi Nejvyššího správního soudu v souladu s , (dále jen „ “), důvod své podjatosti, který spatřovala v tom, že, byť se na vydání nyní napadeného usnesení přímo nepodílela, v zásadě shodné usnesení vydal Krajský soud v Praze dne 22. června 2020 i ve věci sp. zn. senátem, jemuž předsedala. Toto usnesení bylo rovněž napadeno kasační stížností, která je u Nejvyššího správního soudu projednávána pod sp. zn. . V obou usneseních byla řešena totožná právní otázka, která byla diskutována napříč všemi senáty Krajského soudu v Praze. Mgr. Zavřelová považuje z hlediska vnějšího nazírání za nevhodné, aby se jako členka osmého senátu podílela na rozhodování o kasační stížnosti v této věci, přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2006 č. j. Nao 7/2006 - 121.

[3] Předseda Nejvyššího správního soudu v uvedených skutečnostech podjatost Mgr. Zavřelové neshledal, a proto bylo posouzení této otázky podle větou třetí svěřeno jinému senátu Nejvyššího správního soudu.

[4] Podle jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

[5] Z toho, jak Mgr. Zavřelová vymezila důvody pro své vyloučení z projednání a rozhodnutí věci, je zřejmé, že má za to, že se (zprostředkovaně) podílela na projednávání a rozhodování věci u Krajského soud v Praze (předtím, než byla ke dni 1. července 2020 přeložena k Nejvyššímu správnímu soudu) ve smyslu druhé věty , neboť jako předsedkyně senátu 43 A Krajského soudu v Praze rozhodovala typově shodnou věc. Dle názoru šestého senátu však tato okolnost pochybnosti o nepodjatosti Mgr. Zavřelové nezakládá.

[6] Vyloučení soudce pro podjatost je, byť nepřesně, vnímáno jako výjimka z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, vyjádřené v d. Tato výjimka vyplývá ze základního práva, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, které je jednou z esenciálních součástí práva na spravedlivý proces ( d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V zájmu zajištění nezávislosti a nestrannosti soudního rozhodování je tedy přípustné, aby v některých případech došlo k odnětí věci zákonným postupem určenému soudci a jejímu přikázání soudci jinému; k tomu však může dojít jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2003 č. j. - 16), tedy když je evidentní, že vztah soudce k věci, účastníkům či jejich zástupcům dosahuje intenzity vylučující nestranné rozhodování soudce [nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001 sp. zn. (N 98/23 SbNU 11)].

[7] Při rozhodování o vyloučení soudce nejde pouze o hodnocení jeho subjektivního pocitu, zda se cítí být podjatý či nikoli, nebo o hodnocení osobního vztahu soudce k účastníkům řízení či jejich zástupcům, ale v konečném důsledku zejména o objektivní úvahu, zda lze s ohledem na veškeré okolnosti případu mít za to, že by soudce podjatý být mohl, přičemž tato úvaha musí vycházet z hmotněprávního rozboru skutečností, které k pochybnostem o nestrannosti soudce vedly [nález Ústavního soudu ze dne 27. listopadu 1996 sp. zn. (N 127/6 SbNU 429) a ze dne 3. července 2001 sp. zn. (N 98/23 SbNU 11)].

[8] Jak Nejvyšší správní soud zdůraznil v usnesení ze dne 28. května 2014 č. j. - 29, „institut podjatosti a vyloučení soudce je totiž třeba zkoumat ve vztahu určité konkrétní věci a pouze ve vztahu k této konkrétní věci, k účastníkům či k jejich zástupcům je podle normy věty první třeba zkoumat poměr soudce, který má věc projednat a rozhodnout.“ V citovaném případě neshledal Nejvyšší správní soud důvod pro vyloučení soudců správního úseku krajského v tom, že u jiného soudu probíhá řízení o žalobě, v němž jako žalovaný vystupuje tento krajský soud, přičemž se obě řízení týkají stejné problematiky a právní úpravy. Podobně Nejvyšší správní soud neshledal podjatým soudce rozhodujícího v řízení o kasační stížnosti, který dříve působil jako soudce Ústavního soudu, kde se podílel na rozhodování o návrhu na zrušení právního předpisu, který měl později aplikovat (usnesení ze dne 11. února 2014 č. j. - 39). V usnesení ze dne 27. srpna 2013 č. j. - 56 pak Nejvyšší správní soud konstatoval, že „procesní předpisy nezakládají důvod podjatosti ve skutečnosti, že soudce vyššího soudu rozhoduje o věci vzešlé od kolegů z nižšího soudu, kde předtím působil, ale jen pokud se soudce přímo podílel na projednávání nebo rozhodování téže věci v předchozím soudním řízení“.

[9] „Předchozí soudní řízení“ ve smyslu druhé věty je pak „třeba chápat nikoli časově (tedy jako jakékoliv soudní řízení, jehož byl žalobce účastníkem, resp. které by se týkalo stejného předmětu) nýbrž instančně: vyloučen by tak byl soudce, který by o téže věci rozhodoval nejprve v řízení u krajského soudu a následně pak v řízení kasačním u Nejvyššího správního soudu“ (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem; viz usnesení ze dne 9. února 2011 č. j. Nao 9/2011 - 148; srov. též usnesení ze dne 19. března 2003 č. j. Nao 2/2003 - 18, č. NSS). Z toho vyplývá, že pouhá skutečnost, že Mgr. Zavřelová se podílela na rozhodování věci sp. zn. - 42, jejímž předmětem byla totožná právní otázka, nelze dovodit, že by byla vyloučena z rozhodování v tomto řízení. V opačném případě by byl soudce krajského soudu přeložený k Nejvyššímu správnímu soudu vyloučen ze všech řízení, které se typově shodují s některou z věcí, které rozhodoval v době svého působení na krajském soudu. Takový závěr by však již představoval silné narušení principu (práva na) zákonného soudce, který vyplývá z již citovaného d, provedeného zákonem o soudech a soudcích a rozvrhy práce jednotlivých soudů.

[10] Usnesení č. j. Nao 7/2006 - 121, z něhož Mgr. Zavřelová při posuzování svého vztahu k věci vycházela, se týkalo poměrně specifické situace. Nejvyšší správní soud tehdy rozhodl o vyloučení jednoho ze svých soudců proto, že na krajském soudu rozhodoval v řízení s týmiž účastníky a totožným předmětem – spor mezi žalobcem a finanční správou se tehdy týkal posouzení daně z přidané hodnoty za několik zdaňovacích období, která se však odvíjela od stejných plnění, fakticky tedy šlo o stejnou věc, která byla rozdělena do vícera řízení pouze proto, že podle daňového řádu se o každém zdaňovacím období vydává samostatný platební výměr. Kromě toho tehdy byla pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o vyloučení soudce důležitá skutečnost, že šlo o věc týchž účastníků (srov. též bod 9 usnesení ze dne 13. dubna 2010 č. j. - 68). Ostatně judikatura dlouhodobě vymezuje totožnost věci jako totožnost účastníků a totožnost předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2005 č. j. - 54, č. NSS, výše citované usnesení č. j. Nao 2/2003 - 18, či usnesení ze dne 8. dubna 2009 č. j. - 140). V projednávané věci však jako žalobce vystupuje osoba odlišná od osoby žalobce ve věci, o níž Krajský soud v Praze rozhodl v rozsudku č. j. - 42, přičemž, jak již bylo řečeno, pouhá shoda v předmětu řízení (přesněji řečeno v posuzované právní otázce) k závěru o podjatosti soudce nestačí.

[11] Vzhledem k uvedeným důvodům dospěl šestý senát Nejvyššího správního soudu k závěru, že soudkyně tohoto soudu Mgr. Jitka Zavřelová není vyloučena z projednání a rozhodnutí výše uvedené věci.

Poučení:Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. července 2020

JUDr. Tomáš Langášek

předseda senátu