Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Nao 13/2010 - 68

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

- 68

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci: Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumovkou 266/2, Praha 4 - Michle, zast. JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., advokátem se sídlem AK Kocián, Šolc, Balaštík, Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, o ochranu proti nečinnosti, o námitce podjatosti vznesené vůči soudci Krajského soudu v Brně JUDr. Davidu Rausovi, Ph.D.,

t a k t o :

Soudce Krajského soudu v Brně JUDr. David Raus, Ph.D. j e v y l o u č e n z projednávání a rozhodování v právní věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. .

O d ů v o d n ě n í :

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2003 změnil na základě rozkladu žalobce své dřívější rozhodnutí ze dne 29. 3. 2002 tak, že určil, že dohody o propojení uzavřené žalobcem s dalšími osobami podléhají zákazu dohod narušujících soutěž ve smyslu až 6 , o ochraně hospodářské soutěže. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu u Krajského soudu v Brně. Krajský soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č. j. - 149 vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2003. Na základě kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, č. j. - 337 zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 30. 5. 2005 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud poté novým rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, č. j. - 153 zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2003 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Proti druhému rozsudku krajského soudu (ze dne 21. 7. 2009) podal žalovaný znovu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud vede pod sp. zn. a dosud o ní nerozhodl.

[2] V mezidobí, po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009, se žalobce obrátil na žalovaného s žádostí, aby v řízení pokračoval a rozhodl. Žalobce argumentoval usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. - 49 a tím, že žalovaný současně s podáním kasační stížnosti nepožádal o přiznání odkladného účinku. Poté, co žalovaný žalobci nevyhověl, obrátil se žalobce na Krajský soud v Brně s žalobou proti nečinnosti správního orgánu. Řízení o této žalobě vede krajský soud pod sp. zn. .

[3] Žalobce podáním ze dne 23. 2. 2010 vznesl námitku podjatosti vůči soudci Davidu Rausovi v řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. . Námitku odůvodnil tím, že soudce David Raus působil v letech 1999 až 2003 jako zaměstnanec žalovaného, zastával funkci legislativně právního odboru a ve funkci předsedy rozkladové komise pro oblast antitrustu. Předmětem řízení vedeného u krajského soudu v této věci je spor o postup žalovaného v řízení 20/02. Toto řízení bylo zahájeno a rozhodnutí (následně zrušené krajským soudem) v něm bylo vydáno v době, kdy uvedený soudce působil jako vedoucí zaměstnanec žalovaného a podílel se na rozhodovací činnosti žalovaného, s tím, že žalobce se domnívá, že jmenovaný se přímo podílel na rozhodování ve sporné věci. Žalobce dále uvádí, že námitku podjatosti vůči uvedenému soudci úspěšně vznesl již v souvisejícím řízení u Krajského soudu v Brně vedeném pod. sp. zn. (tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného v této věci). Soudce Raus se následně v uvedené věci sám vyloučil a krajský soud věc projednal a rozhodl bez jeho účasti. Žalobce se domnívá, že soudce Raus získal poznatky o předmětu řízení v době svého působení u žalovaného, což určitým způsobem determinuje jeho pohled na věc a právní názor. S ohledem na tyto okolnosti má žalobce za to, že soudce David Raus je vyloučen z projednávání a rozhodnutí ve věci, neboť se zřetelem na jeho poměr k účastníkům a k věci je dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.

[4] K vznesené námitce se vyjádřil soudce David Raus, který uvedl, že se necítí být podjatý. Uvedl, že uznává žalobcem tvrzené skutečnosti, tj. že byl v době od 1. 5. 1999 do 31. 10. 2003 zaměstnancem žalovaného a pracoval v žalobcem uváděných funkcích. Stejně tak je pravdou, že sám vyjádřil pochybnosti o své nepodjatosti v souvisejícím řízením vedeným u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. . Přesto však vyjádřil své přesvědčení, že předmět řízení je ve věci vedené pod sp. zn. odlišný od řízení . V tomto prvním zmiňovaném řízení jde toliko o posouzení otázky, zda jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí žalovaným a zda je žalovaný nečinný, v onom druhém řízení naproti tomu šlo o věcné posouzení zákonnosti v minulosti žalovaným vydaného rozhodnutí. Jestliže se podílel na rozhodování žalovaného v letech 2002 - 2003, byl nepochybně podjatý v řízení o žalobě proti rozhodnutí vydanému v tomto období. Tato skutečnost je naopak bez vlivu na posouzení současného postupu či případné nečinnosti žalovaného (byť v téže věci). Dle soudce Rause není ani splněn důvod vyloučení spočívající v tom, že by se podílel na projednání a rozhodování žalovaného, neboť jde-li v předmětném řízení o žalobu proti nečinnosti, není to věc, na níž by se u žalovaného podílel.

[5] Nejvyšší správní soud po posouzení rozhodujících skutkových okolností a jejich zhodnocení dospěl k závěru, že JUDr. David Raus, Ph.D. je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. . Podstatné pro posouzení věci je přitom zodpovězení právní otázky, zda soudce, který se podílel na úkonech a rozhodnutí žalovaného, a byl proto vyloučen z projednávání a rozhodnutí v řízení o žalobě proti rozhodnutí, je vyloučen i z řízení, v němž se žalobce domáhá ochrany proti tvrzené nečinnosti žalovaného poté, co bylo předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení.

[6] Podle soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.

[7] Problematikou podjatosti soudce opakovaně zabýval Ústavní soud. Např. v nálezu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. konstatoval, „že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti“ (srov. též nález sp. zn. ze dne 27. 11. 1996). V uvedeném nálezu však zároveň uvedl, „že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou.“ Ústavní soud v tomto svém nálezu také poukázal na skutečnost, že rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal conviction of a particular judge), objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect). V této souvislosti Ústavní soud citoval rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 4. 1994, Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, stížnost č. 15651/89 (česky in: Výběr z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu Xi/1997, str. 20); a rozsudek téhož soudu ze dne 20. 5. 1998, Gautrin a další proti Francii, stížnost č. 21257/93 (česky in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 4/1998).

[8] Nejvyšší správní soud dále při posuzování věci vyšel z vlastní ustálené judikatury. V usnesení ze dne 2. 9. 2004, č. j. - 54 (publikovaném pod č. 433/2005 Sb. NSS) se Nejvyšší správní soud zabýval výkladem věty druhé Dospěl k závěru, že podíl soudce na projednávání nebo rozhodování v předchozím soudním řízení je třeba vykládat materiálně, tedy „s ohledem na konkrétní a přímou souvstažnost a věcnou souvislost předmětných řízení“. V daném případě shledal senát vyloučení soudkyně Nejvyššího správního soudu, která se sice nepodílela kvalifikovaným způsobem na projednávání a rozhodování ve věci rozhodnutí krajského soudu napadeného kasační stížností, ale podílela se na předchozím rozhodnutí krajského soudu. Právě po zrušení rozhodnutí žalovaného a poté, co mu byla věc vrácena, vydal žalovaný v tomtéž řízení následně rozhodnutí, které bylo předmětem řízení ve sporné věci. Pojem „předcházející soudní řízení“ použitý v zákoně byl zjevně vyložen extenzivně. Nejvyšší správní soud se v tomto usnesení výslovně přihlásil k výkladu obdobného ustanovení civilního procesního předpisu ( ) podanému Nejvyšším soudem v rozsudku z 26. 7. 2000, č. j. , podle něhož účelem vyloučení soudce podílejícího se na rozhodování věci u soudu nižšího stupně je vyloučení toho, aby měl o věci „vědomost té povahy, jež vyvolává pochybnost o vnitřní nezávislosti soudních instancí, o legalitě aplikovaných poznatků a ve svých důsledcích i pochybnost o soudcově nestrannosti.“

[9] Ještě dále zašel v extenzívním výkladu § 8 odst. 1 věty druhé Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 31. 5. 2006, č. j. Nao 7/2006 - 121. Soud zde dovodil vyloučení soudce Nejvyššího správního soudu, který se v době působení u krajského soudu podílel na projednávání a rozhodnutí ve věci toliko „nepřímo“, a to tak, že rozhodoval jiný (skutkově a právně obdobný) spor týchž účastníků, přičemž rozhodující senát krajského soudu z jeho rozhodnutí v obdobné věci vycházel. V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o vyloučení soudce proto, že tento soudce svůj názor na „jádro sporu“ (charakterizované týmiž mezi účastníky spornými otázkami) již vyjádřil v rozhodnutí instančně nižšího soudu. Nejvyšší správní soud v tom shledal objektivní okolnost, která by mohla vyvolat legitimní pochybnosti o soudcově nezaujatému vztahu k věci ve smyslu výše uvedené judikatury Ústavního soudu.

[10] Tyto závěry je možné mutatis mutandis přenést i na podíl soudce na projednávání a rozhodování věci u správního orgánu. Pokud soudce působil u žalovaného v době, kdy předmětné správní řízení bylo zahájeno a věc byla rozhodována, je ve smyslu § 8 odst. 1 věty druhé tento soudce vyloučen z projednávání a rozhodnutí o správní žalobě proti takovému rozhodnutí žalovaného. Vyloučení takového soudce se však nevztahuje pouze na řízení o žalobě proti rozhodnutí, nýbrž i na jiná řízení vedená před správním soudem mezi stejnými účastníky a týkající se právních vztahů mezi nimi, které s tímto správním řízením přímo souvisí. Soudce, který se podílel na projednávání věci u správního orgánu tak zpravidla bude vyloučen i v řízení o žalobě, kterou se účastník správního řízení domáhá ochrany proti nečinnosti správního orgánu.

[11] Není totiž pravdou, že by šlo o posouzení zcela jiných otázek a skutečností než ve správním řízení vedeném v době působení soudce u žalovaného správního orgánu. V předmětné věci se žalobce domáhá zastavení správního řízení s tím, že krajský soud v pravomocném zrušujícím rozsudku (byť napadeném kasační stížností, o níž dosud Nejvyšší správní soud nerozhodl) vyslovil závazný právní názor, kterým žalovanému uložil, aby zastavil správní řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté (srov. přípis žalobce žalovanému ze dne 10. 11. 2009, č. l. 43). Naopak žalovaný odpírá vyhovět žalobci s odkazem na to, že provádí „hloubkovou analýzu správného procesního postupu Úřadu“ (srov. přípis žalovaného z 29. 1. 2010, č. l. 47). Při rozhodování o žalobě proti nečinnosti žalovaného se tak krajský soud patrně může zabývat i otázkami souvisejícími se závazným právním názorem vysloveným rozsudkem ve věci, v níž byl soudce Raus vyloučen. Rovněž nelze vyloučit, že pro posouzení přípustnosti a důvodnosti žaloby budou relevantní okolnosti spadající do období působení soudce Rause u žalovaného a právní otázky, na něž si tento soudce učinil názor v době svého působení u žalovaného, vázán loajalitou ke svému tehdejšímu zaměstnavateli. Otázky zákonnosti postupu a právního názoru žalovaného v řízení nelze jednoznačně oddělit od otázky, zda jsou splněny předpoklady pro rozhodnutí žalovaného ve stejném řízení.

[12] Pokud soudce Raus nabyl znalosti o rozhodných okolnostech a otázkách a v době svého působení u žalovaného, což v předmětné věci nelze vyloučit (ba spíše je to pravděpodobné), je dán objektivní důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Proto je z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučen.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

JUDr. Josef Baxa

předseda senátu