Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 759/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky E. P., zastoupené advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2000, čj. -126,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatelka se svou včas podanou stížností domáhá, s odvoláním na porušení svého práva na soudní ochranu podle d, zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání pro nepřípustnost. Nesouhlasí s důvodem rozhodnutí, dle kterého rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním nemá povahu rozhodnutí zásadního právního významu. Zejména pak nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že otázka sporných skutkových předpokladů pro stanovení nájemného a spornost pohledávek nejsou pro rozhodování o výpovědi z nájmu bytu podstatné a že v projednávané věci není možno argumentovat odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, poř. číslo 41.

Z napadeného rozhodnutí, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , jež si Ústavní soud k rozhodnutí vyžádal, bylo zjištěno následující:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 4. 1996, čj. -15, přivolil k výpovědi z nájemního poměru k bytu specifikovanému v rozhodnutí. Výpověď byla dána společností N., a.s. (v původním řízení žalobce) navrhovatelce (v původním řízení žalované) z důvodu uvedeného v ustanovení , (dále jen o.z.), tedy proto, že navrhovatelka jako nájemkyně hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, neboť neplatí nájemné za dobu delší než tři měsíce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 1997, čj. -31, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se měl zabývat zejména tím, zda by při zaplacení dlužného nájemného bylo možné žalobu s ohledem na ustanovení o.z. zamítnout.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 1997, čj. -46, výpověď z nájmu znovu potvrdil. K odvolání navrhovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 1998, čj. -74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi nájemního poměru navrhovatelky k danému bytu zamítl. Podle odůvodnění soud považoval výpověď z nájmu za absolutně neplatnou podle ustanovení § 37 o.z. pro její neurčitost, neboť z ní nebylo zřejmé, za jaké konkrétní měsíce či za jakou dobu nebyly nájemné či úhrada za služby zaplaceny.

Proti tomuto rozhodnutí podala společnost NOBL, a.s., dovolání. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudkem ze dne 8. 6. 1999, čj. -90, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí neodporuje požadavku určitosti právního úkonu, je-li daný výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, tedy např. i tak, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce, jak tomu bylo v projednávaném případě.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 11. 1999, čj. -103, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že je dán důvod výpovědi podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) o.z., neboť navrhovatelka dlouhodobě neplatí nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, na čemž nemůže nic změnit ani její "svízelná" sociální situace.

Uvedené rozhodnutí napadla navrhovatelka dovoláním, uplatněným s odkazem na ustanovení , (dále jen " "). Toto dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 5. 10. 2000, čj. -126, ústavní stížností pro nepřípustnost odmítl. Podle odůvodnění neshledal dovolací soud naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení ., a b) a ani podle (odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil). Za dané situace se tak zabýval podle ustanovení tím, zda je napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu po právní stránce. To dovolací soud neshledal, zejména proto, že dovolání nesplňovalo kritéria, dle nichž dovolací soud posuzuje jeho přípustnost ve smyslu citovaného ustanovení. Uvedl dále, že zásadní právní význam nemá ani otázka, zda se odvolací soud měl zabývat jako předběžnou otázkou "spornými skutkovými předpoklady, které jsou rozhodné pro stanovení výše nájemného a služeb spojených s užíváním bytu", neboť v projednávané věci šlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nikoli o žalobu na zaplacení dlužného nájemného. Obdobně se dovolací soud vypořádal i s odkazem navrhovatelky na rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pořadové číslo 41. Podle dovolacího soudu uvedené rozhodnutí řeší právě případ sporu o zaplacení úhrady užívání bytu, a odkaz na něj proto není v projednávané věci případný.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. usnesení

sp. zn.

, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 345 a násl.) vyplývá, že v případech, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele na projednání jeho návrhu stanoveným postupem. Ústavní soud naopak nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Za taková rozhodnutí je přitom nutno považovat zejména rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje individuální posuzovaný případ.

Jak bylo zjištěno, dovolací soud se v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní). V souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelkou, tj. dle ustanovení a odst. 2 ., a neshledal ani vady řízení podle ., k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.

Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod k tomu, aby z ústavněprávního hlediska zpochybnil závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.

Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2001 JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu