Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 731/2000

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Městské části P. 1, zastoupené Mgr. I. Ch., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2000, č. j. -97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1999, č. j. -83, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka napadla ústavní stížností ze dne 12. 12. 2000 usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č. j. -97, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1999, č. j. -83, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. .

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 18. 3. 1999 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 pod sp. zn. rozsudek, kterým ve věci vedlejšího účastníka řízení (v řízení před obecnými soudy žalobce F.G.) proti stěžovatelce, Bytovému podniku P. 1, s. p., v likvidaci a obci hlavního města Prahy, o vydání nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nahradil projev vůle stěžovatelky s dohodou o vydání nemovitostí v Praze specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 3. 9. 1999, č. j. -83, napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil, přičemž ve výroku III připustil proti tomuto rozsudku dovolání k řešení právní otázky státního občanství F. G., neboť otázku státního občanství vedlejšího účastníka řízení považoval odvolací soud za otázku po právní stránce zásadního významu. Stěžovatelka tedy podala ve věci i dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č. j. -97, odmítnuto podle za použití z důvodu jeho nepřípustnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na rozpor mezi závěry Nejvyššího soudu České republiky vyjádřené v jeho rozhodnutí, tj. že Nejvyšší soud shledal v posuzované věci otázku státního občanství vedlejšího účastníka řízení otázkou nikoliv právní, ale skutkovou, když rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. , byla otázka státního občanství posouzena jako otázka právní. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že v daném případě došlo k porušení a d (dále jen " ") a odkázala na nálezy Ústavního soudu,

sp. zn.

, a

sp. zn.

, i na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. .

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, vyjádření vedlejšího účastníka řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. .

Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 1. 2001 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a domnívá se, že stěžovatelce jde vlastně o další stupeň přezkumu rozhodování obecných soudů, které ve věci dosud rozhodovaly. Přitom z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatelka byla postupem obecných soudů zbavena svých základních procesních práv, ať už jde o účast na řízení, uplatnění důkazních návrhů a možnosti odvolacího přezkumu.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 30. 1. 2001 odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje za nepřípustnou a nedůvodnou.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 1. 2001 odkázal na svůj rozsudek a popřel jakékoli porušení y ČR a ústavních práv stěžovatelky při rozhodování v této právní věci. Otázka pozbývání státního občanství Spojených států amerických naturalizací v době před uzavřením mírové smlouvy s Japonskem je již vyřešena naprosto konstantní judikaturou, se kterou se soud prvního stupně naprosto ztotožňuje.

Vedlejší účastník řízení F. G. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud se nejprve zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. , a Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1999, č. j. -83, a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkoumání splněny.

Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, jestliže dovolání podle zákona není přípustné. Není-li si stěžovatel přípustností dovolání jist, může - vedle dovolání - podat i ústavní stížnost, neboť pokud dovolání přípustné není, "je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2002,

sp. zn.

). V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Za této situace bylo věcí stěžovatelky, aby ústavní stížnost podala v zákonné lhůtě již proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1999, č. j. -83. Právě toto rozhodnutí bylo totiž v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelčina práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). To však stěžovatelka neučinila. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vyplývá, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1999, č. j. -83, byl stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, doručen dne 15. 10. 1999. Ustavní stížnost pak stěžovatelka podala dne 14. 12. 2000, tedy evidentně po lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti. Věcně se znovu zabývat rozhodnutími soudů I. a II. stupně by bylo možné pouze v případě, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání bylo shledáno jako protiústavní. Tak tomu však, jak je uvedeno dále, nebylo.

Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2000, č. j. -97, Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu ČR, podle nichž - vzhledem k tomu, že nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání - nezbylo než dovolání odmítnout. Argumentace Nejvyššího soudu České republiky obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v , v platném znění před novelou , neboť dovolací soud není rozhodnutím odvolacího soudu o přípustnosti dovolání bez dalšího vázán. Bylo-li dovolání připuštěno pro řešení jiné než právní otázky, nezakládá výrok odvolacího soudu přípustnost dovolání. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebo proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být v tomto případě přípustné jen podle . Jestliže nejsou splněny předpoklady uvedené v , dovolací soud v těchto případech dovolání odmítne bez ohledu na výrok rozhodnutí odvolacího soudu o připuštění dovolání (in , komentář, 3. vydání, Bureš, Drápal, Mazanec, C. H. Beck, Praha, 1997, str. 686). Svůj postup Nejvyšší soud ČR řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá (např. usnesení č. 19, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 345, Praha, 1996, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001,

sp. zn.

), že v případech, kdy Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, a zda bylo dodrženo právo dovolatele na projednání jeho návrhu stanoveným postupem. Ústavní soud naopak nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Za taková rozhodnutí je přitom nutno považovat zejména rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje individuální posuzovaný případ. Jak bylo zjištěno, dovolací soud se zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní). V souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání dle ustanovení a neshledal ani vady řízení uvedené v až g) , k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR, jak je tomu v tomto případě. Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části posoudil jako návrh, který je zjevně neopodstatněný. Odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu,

sp. zn.

, a

sp. zn.

, i na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. , považuje v souvislosti se shora uvedeným v dané věci za nepřípadné. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález,

sp. zn.

, publikovaný pod č. 35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 7).

Jak je ze shora uvedeného zřejmé napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nedošlo k tvrzenému porušení y. Pokud jde o odkaz na y, ten zůstal zcela neopodstatněn, neboť jak již bylo opakovaně Ústavním soudem konstatováno, pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence vlastnictví teprve zjištěna, ústavně chráněn není.

Ústavní soud proto část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, č. j. -97, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1999, č. j. -83, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. , odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [ , o Ústavním soudu] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. 10. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu