Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 478/01

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti 1. J. G., 2. L. B., a 3. H. V., všech zastoupených JUDr. J. D., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2001, čj. -119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 6. 8. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelek podle písm. d) y ČR, ve které stěžovatelky napadly usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2001, č. j. -119, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelek pro jeho nepřípustnost, neboť Nejvyšší soud neshledal, že dovoláním stěžovatelek napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení . Stěžovatelky mají za to, že napadeným rozhodnutím byl porušen , , a d (dále jen " "), a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž jejich argumentace se týkala výhradně nesouhlasu s právním názorem obecných soudů, pokud šlo o posouzení platnosti, resp. účinnosti mezinárodní dohody uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek.

Z ústavní stížnosti a přiloženého napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy domáhaly vydání rozhodnutí o uložení povinnosti obci hlavnímu městu Praha a Městské části Praha 3 k uzavření dohody o vydání věci - nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen " "). Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, čj. -81, žalobní návrh zamítl a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. , odvolání stěžovatelek odmítl, přičemž nepřipustil proti tomuto rozsudku dovolání, neboť neshledal řešení zásadní otázky po právní stránce ve stěžovatelkami zdůrazňované nutnosti aplikace ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích na projednávanou právní věc.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanovených , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2002 uvedl, že nepokládá ústavní stížnost za důvodnou. V daném případě projednával dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a výrokem rozsudku odvolacího soudu nebylo připuštěno dovolání proti tomuto rozsudku. Bylo tedy třeba posoudit přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku podle ustanovení (ve znění před novelizací Sb). Při výkladu tohoto ustanovení vycházel dovolací soud z právních závěrů Ústavního soudu, obsažených v usnesení ze dne 23. 5. 1995, spis. zn.

, uveřejněného pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. S těmito závěry se dovolací soud plně ztotožnil. Rozsudek odvolacího soudu v daném případě tedy nebyl rozsudkem odchylujícím se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou. Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení (v již citovaném znění) tu tedy nebyly dány. Dovolací soud rovněž v řízení vycházel z právních závěrů rozsudku uveřejněného pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jak na to bylo v rozsudku dovolacího soudu poukázáno. Právní závěry, vyplývající z tohoto uveřejněného rozsudku, pokládá dovolací soud za nadále použitelné, aplikovatelné i na daný případ, zejména když v uveřejněné judikatuře není obsaženo jiné rozhodnutí či stanovisko s odlišnými právními závěry a ani v neuveřejněných rozhodnutích Nejvyššího soudu nebyl zatím zaujat právní závěr odchylující se od právního závěru, vyplývajícího z rozhodnutí uveřejněného pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými jak v odvodnění napadeného rozhodnutí, tak i ve vyjádření k ústavní stížnosti, podle nichž - vzhledem k tomu, že nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání - nezbylo než dovolání odmítnout. Argumentace Nejvyššího soudu obsažená v napadeném usnesení je plně v souladu s právní úpravou dovolání zakotvenou v , v platném znění před novelou , neboť dovolací soud není rozhodnutím odvolacího soudu o přípustnosti dovolání bez dalšího vázán. Odvolacím soudem nebylo vyhověno návrhu stěžovatelek na připuštění dovolání, neboť byl toho názoru, že ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích se netýká problematiky majetku, ohledně něhož bylo provedeno vypořádání mezivládní dohodou mezi dvěma státy. Jestliže nejsou splněny předpoklady uvedené v , dovolací soud v těchto případech dovolání odmítne. Svůj postup Nejvyšší soud řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá (např. usnesení č. 19, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 345, Praha, 1996, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001,

sp. zn.

), že v případech, kdy Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, a zda bylo dodrženo právo dovolatele na projednání jeho návrhu stanoveným postupem. Ústavní soud naopak nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Za taková rozhodnutí je přitom nutno považovat zejména rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje individuální posuzovaný případ. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud řádně zdůvodnil, a to zejména na straně 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Je věcí dovolacího soudu samotného, zda na základě vlastního uvážení dospěje k závěru, že rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu a bude se zabývat meritem věci, nebo zda rozhodnutí nepovažuje za zásadně významné po právní stránce a dovolání odmítne. Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR, jak je tomu v tomto případě. Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh, který je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že skutečnost, že Nejvyšší soud opřel své rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti. Stěžovatelkám bylo umožněno, aby využily všech procesních možností, daných jim k tomu, aby hájily svá tvrzená práva.

Jak je ze shora uvedeného zřejmé, napadeným usnesením Nejvyššího soudu nedošlo k porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatelek.

Ústavní soud proto ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2001, č. j. -119, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. 10. 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu