Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2644/07

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Krůškem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2005 č. j. -35, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. října 2007, doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáním ze dne 3. prosince 2007, napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydaný v řízení o jeho žalobě o náhradu škody ve výši 155.000,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jeho vydáním došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, garantovaných d a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá (bez další ústavněprávní argumentace), že napadený rozsudek, aniž by odstranil dle jeho názoru vadné rozhodnutí soudu prvního stupně, toto vadné rozhodnutí potvrdil a nesprávně stěžovateli, bez přihlédnutí k možnosti dané mu ust. , uložil povinnost k náhradě nákladů řízení protistrany. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek svým nálezem zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh (kopie napadeného rozhodnutí a kopie rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007 č. j. -60) bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Karlových Varech domáhal, aby mu žalovaná Lesní společnost Stříbro, a. s., uhradila částku 155.000 Kč s příslušenstvím, jako náhradu škody ( , , v tehdy platném znění), která stěžovateli vznikla tím, že mu žalovaná odmítla vydat potvrzení o skončení pracovního poměru a z toho důvodu nebyl stěžovatel přijat do pracovního poměru jiného. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12.1.2005 č.j. -25 žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 28.050,- Kč k rukám zástupce JUDr. M. Z. a že stěžovatele osvobozuje od placení soudního poplatku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody za období od 1.5.1993 do 31.7.1994 je dán, neboť bylo prokázáno, že potvrzení o zaměstnání bylo vystaveno až 22.7.1994 a že absence tohoto potvrzení bránila stěžovateli jak v nástupu do zaměstnání, tak v uplatnění nároku na starobní důchod. Výší nároku se však soud nezabýval z toho důvodu, že je tento nárok podle zák. práce promlčen.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.259,- Kč k rukám zástupce žalované. Odvolací soud přisvědčil (byť z důvodů částečně odlišných v otázce počátku běhu subjektivní lhůty k uplatnění nároku) soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčen.

Nejvyšší soud o obou podaných dovoláních rozhodl rozsudkem ze dne 26. července 2007 č. j. -60 tak, že dovolání stěžovatele zamítl. Dovolání podané stěžovatelem přitom posoudil dle § 237 odst. 1 písm. c) a shledal, že je přípustné, neboť otázka klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu (promlčení nároku na náhradu škody, která nespočívala ve škodě na zdraví), kterou stěžovatel otevřel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, není v soudní praxi běžně posuzována a Nejvyšší soud se k ní dosud explicite nevyjádřil; přitom její posouzení může být způsobilé ovlivnit posouzení věcí obdobných. Touto otázkou se na základě skutkových zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím meritorně zabýval a dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (ani stěžovatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání stěžovatele podle ustanovení , části věty před středníkem zamítl.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [ písm. d) y]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení a násl. .

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

a další).

Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel pro něj ve vztahu k části sporu konečné rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne [ , per analogiam, ].

V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje (byť implicite) vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu, potvrzujícímu i jinak v zásadě shodný právní názor vyslovený v obou napadených rozhodnutích soudců prvního a druhého stupně; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.

Nutno mít na zřeteli, že ač stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost odvozovala od ust. , dobrodiní ustanovení tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Přípustnost dovolání zde totiž Nejvyšší soud shledal, věcí se meritorně zabýval a vyslovil zde i svůj právní názor a závěr promítající se v jeho rozhodnutí (ve vztahu k dovolání podanému stěžovatelem) nespočívá v odmítnutí pro nepřípustnost, nýbrž v zamítnutí projednaného dovolání pro nedůvodnost ( )

Ačkoli rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel zmínil, učinil tak jen v prvním svém podání, zahrnující jej do výčtu soudních sporů a jejich výsledků, jež se žalovanou vedl. Opětovným předložením (skutkových, resp. procesních) námitek, jež dříve adresoval dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení. Takový postup se však z pravomoci přezkumu Ústavního soudu ze shora naznačených důvodů vymyká.

Z uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle ust. jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2007

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj