Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 7 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (12)51990.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 362/06
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZILVAR s.r.o. se sídlem v Novém Městě nad Metují, T. G. Masaryka 2000, zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, č.j. 1 Cmo 11/2003 -368, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2002, č.j. 34 Cm 277/96 -314, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu "), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil, neboť zastává názor, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny ").
Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení 3,558.720,- Kč s příslušenstvím z titulu doplatku ceny díla podle uzavřené smlouvy o dílo, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25.1.2006, č.j. 32 Odo 444/2004 -396, tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2 , věta před středníkem, o.s.ř. ); vycházel z toho, že dovolání bylo v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. , dovodil však, že není důvodné.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla. Zmínila je sice, obsahově k němu uplatněné námitky však nevztáhla; s jeho doručením (dne 23. 2. 2006) spojila pouze úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu. K dodatečné výzvě Ústavního soudu na původním vymezení návrhu (sledujícím zrušení toliko rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího) setrvala stěžovatelka výslovně.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republik y); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu .
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 598/01
,
,
,
,
,
,
,
,
a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e/ , per analogiam, zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu ).
Právě tak je tomu v dané věci.
Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelka musela uchýlit obligatorně (ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu ), zahrnuje i hodnocení těch námitek, které tvoří těžiště ústavní stížnosti.
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Z obsahu ústavní stížnosti je též zjevné, že stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu neoponovala; opětovným předložením (skutkových a právních) námitek, jež dříve adresovala dovolacímu soudu, aniž by jeho závěry podrobila ústavněprávní kritice, dala srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.
Výše předznačené posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj