Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 362/06

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZILVAR s.r.o. se sídlem v Novém Městě nad Metují, T. G. Masaryka 2000, zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, č.j. -368, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 2002, č.j. -314, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla, aby je Ústavní soud zrušil, neboť zastává názor, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a 4 a základních práv a svobod (dále jen " ").

Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení 3,558.720,- Kč s příslušenstvím z titulu doplatku ceny díla podle uzavřené smlouvy o dílo, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25.1.2006, č.j. -396, tak, že je zamítl ( , věta před středníkem, ); vycházel z toho, že dovolání bylo v dané věci přípustné podle ustanovení , dovodil však, že není důvodné.

Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla. Zmínila je sice, obsahově k němu uplatněné námitky však nevztáhla; s jeho doručením (dne 23. 2. 2006) spojila pouze úsudek, že k podání ústavní stížnosti dodržela zákonem stanovenou lhůtu. K dodatečné výzvě Ústavního soudu na původním vymezení návrhu (sledujícím zrušení toliko rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího) setrvala stěžovatelka výslovně.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod ( písm. d/ y); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení a násl. .

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný ( , per analogiam, ).

Právě tak je tomu v dané věci.

Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelkou požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatelka musela uchýlit obligatorně (ve smyslu citovaného ), zahrnuje i hodnocení těch námitek, které tvoří těžiště ústavní stížnosti.

Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Z obsahu ústavní stížnosti je též zjevné, že stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu neoponovala; opětovným předložením (skutkových a právních) námitek, jež dříve adresovala dovolacímu soudu, aniž by jeho závěry podrobila ústavněprávní kritice, dala srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předložila Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.

Výše předznačené posouzení stěžovatelčiny ústavní stížnosti jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2006

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj