Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
68834.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 3672/10
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele Z. R., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Halfarem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Havlíčkovo nábř. 38, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 5 To 55/2009 , a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 48 T 7/2007 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu "), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republik Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy ") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny ").
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s názorem odvolacího soudu, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je důkaz ryze účelový, vypracovaný ku prospěchu stěžovatele ve snaze dosáhnout jeho beztrestnosti za část stíhaného jednání. Podle sporného posudku stěžovatel trpí středně těžkou mentální retardací a smíšenou poruchou osobnosti, z čehož podle znalce vyplývá podstatné snížení volních složek osobnosti nebo jejich úplné vymizení u trestných činů vyžadujících nutně intelektuální vybavení. Stěžovatel namítá, že soud nebyl povolán ke konstatování účelovosti závěrů znalce (§ 105 tr. řádu) a přehlédl, že předmětný posudek obsahově odpovídá znaleckému posudku z roku 2005 i starším písemnostem uplatněným v řízení o návrhu na zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům, vedeném u Okresního soudu v Ostravě. Uplatnění odpovídajících námitek až v řízení odvolacím stěžovatel odůvodnil změnou obhájce a vlastními - výše uvedenými - zdravotními omezeními. Odvolací soud nezohlednil, tvrdí dále stěžovatel, právní názor vrchního státního zástupce, který požadoval v závěrečném návrhu ohledně jeho osoby postup podle § 259 odst. 1 tr. řádu, tj. vyloučení ze společného projednání s ostatními spoluobviněnými a vrácení vyloučené věci prvostupňovému soudu k vypracování revizního znaleckého posudku nebo posudku ústav u. Konečně stěžovatel namítá, že soudy přecenily opakovaně se měnící výpovědi spoluobviněných a svědků ve vztahu k jeho účasti na posuzované trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (kterým rozhodoval též o spoluobžalovaných) uznán vinným:
- trestným činem podvodu podle § 9 odst. 2 tr. zákona k § 250 odst. 1 , 3 písm. b) tr. zákona, trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 9 odst. 2 tr. zákona k § 140 odst. 2 alinea prvá tr. zákona za použití § 143 tr. zákona, trestným činem padělání a pozměňování veřejné listin listiny podle § 9 odst. 2 tr. zákona k § 176 odst. 1 , 2 písm. b) tr. zákona [v bodě 1) výroku],
- trestným činem podvodu podle § 9 odst. 2 tr. zákona k § 250 odst. 1 , 3 písm. b) tr. zákona, pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listin listiny podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 176 odst. 1 , 2 písm. b) tr. zákona [v bodě 2a), 2b) výroku],
- trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 9 odst. 2 tr. zákona k § 140 odst. 2 alinea prvá tr. zákona za použití § 143 tr. zákona [v bodě 2a) výroku],
- trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zákona [v bodě 3) výroku].
Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou; podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, č.j. 15 T 165/2007 -222, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 3 To 689/2008 , jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem s poukazem na § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně stěžovatele.
Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel odsouzen:
za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 , 3 písm. b) tr. zákona, padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea prvá tr. zákona za použití § 143 tr. zákona, padělání a pozměňování veřejné listin listiny podle § 176 odst. 1 , 2 písm. b) tr. zákona (bod 1), podvodu podle § 250 odst. 1 , 3 písm. b) tr. zákona, pomoc k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listin listiny podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k § 176 odst. 1 , 2 písm. b) tr. zákona, trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea prvá tr. zákona za použití § 143 tr. zákona (bod 2), trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zákona (bod 3) a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 , 2 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, č.j. 15 T 165/2007 -222, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 3 To 689/2008 ,
podle § 140 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, č. j. 15 T 165/2007 -222, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 3 To 689/2008 , jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání stěžovatele vrchní soud podle § 256 tr. řádu zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností usnesením ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 6 Tdo 415/2010 , podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§ 265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon zásadně nepřipouští.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republik Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ].
Dovolací soud stěžovateli připomenul, že dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. řádu v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí označenému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení, věcně odpovídat. Zcela v souladu se svojí ustálenou (dostupnou a všeobecně známou) rozhodovací praxí uzavřel, že z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští.
Že v dovolání (a následně v ústavní stížností) uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním [a tudíž je nelze podřadit ustanovení § 265b odst. 1. písm. g) tr. řádu], je nezpochybnitelné, a stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomu ostatně nic nenamítá (usnesení dovolacího soudu nenapadá). Vrchní soud zákonným požadavkům na poučení o opravných prostředcích též dostál (srov. § 125 odst. 3 tr. řádu).
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 , § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v § 265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř.
sp. zn. III. ÚS 344/06
,
,
,
,
a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu , neboť běh této lhůty, jak bylo uvedeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Jinak řečeno, i v případech, kdy zákon konkrétně podané dovolání (objektivně) nepřipouští, je logicky nelze - bylo-li přesto podáno - považovat za procesní prostředek, který (ve smyslu citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ) zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje.
To je v dané věci významné proto, že stěžovatel zjevně vycházel z toho, že mu naopak dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu , svědčí.
Za daného procesního stavu však bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Odmítnut musel být taktéž stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, neboť ve vztahu k (věcně neprojednatelné) ústavní stížnosti má akcesorický charakter, a sdílí tím její osud.
K dispozici bylo i odmítnutí stěžovatelova návrhu jako nepřípustného [§ 43 odst. 1 písm. e) , per analogiam, zákona o Ústavním soudu ].
Předně platí, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Za druhé, z výše řečeného se podává, že ústavní stížnost vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 58/95
, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 598/01
,
,
,
,
,
,
,
,
,
,
a další).
Tomu pak zásadně odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím uplatněnému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, jak bylo shora předznačeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj