Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 344/06

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. C., zastoupeného JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo náměstí 153, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č.j. -272, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 21. 4. 2005, č.j. - 256, takto:

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení článků 8 odst. 2, 36 odst. 1 a 38 odst. 2 základních práv a svobod (dále jen " ") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - v záhlaví označená rozhodnutí.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 3 písm. c/ tr. zákona, a usnesením odvolacího soudu bylo stěžovatelovo odvolání podle ustanovení § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se trestného činu, za který byl odsouzen, nedopustil; obecné soudy především učinily závěr o vině na základě neúplného dokazování, jmenovitě výpovědí a písemných poznámek poškozeného, aniž mohlo být nade vší pochybnosti prokázáno, že od něho částku 500.000,- Kč skutečně převzal. Nezabývaly se pak ani otázkou subjektivní stránky trestného činu, "pokud k němu vůbec došlo", a nadto věc měla být podle jeho názoru posouzena jen v rovině občanskoprávní, nikoli trestněprávní.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. , tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítl; dospěl k závěru, že ačkoli stěžovatel ohlásil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř. (jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku), ve skutečnosti byly jeho námitky toliko "polemikou se skutkovými zjištěními, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů", pročež je pod dovolací důvody vyjmenované v § 265b tr. ř. podřadit nelze.

Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod ( písm. d/ y); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto (obligatorně) účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

a další).

Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, který Ústavní soud odmítne ( , per analogiam, ).

Ačkoli Ústavní soud uvedený závěr vztáhl též k situacím, kdy nenapadené rozhodnutí dovolacího soudu nebylo rozhodnutím, jimiž bylo dovolání posouzeno jako (věcně) nedůvodné (§ 265j tr. ř.), je v posuzovaném případě přiléhavé podrobněji zhodnotit i okolnost, že dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl proto, že bylo podáno z jiného důvodu než uvedeného v § 265b tr. ř. (§ 265i odst. 1 písm. b/).

V předchozím uvedený závěr platí zejména (a nepochybně) v situaci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil názor dovolacího soudu, že v dovolání uplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod; pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví.

Jinak se jeví hodnocení případu, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje srozumění se závěrem, jímž dovolací soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b/ tr. ř. odmítl, a to ať tak učinil v ústavní stížnosti výslovně nebo jen tím, že usnesení dovolacího soudu nenapadl.

Nutno mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení ( a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( , ), vždy. Se zřetelem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů ( tr. ř.) jím není kupříkladu v případě, kdy dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li totiž přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě je logicky "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti ( ); dobrodiní ustanovení tohoto zákona se neuplatní, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".

Z toho plyne, že bylo-li, lze stěžovatelem podané dovolání v dané věci vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v tr. ř., pak je následná ústavní stížnost (bez ohledu na to, jak je odůvodněna) "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu , neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž došlo dne 5. 10. 2005 (zatímco ústavní stížnost byla podána 18. 4. 2006).

V obou případech je tedy závěr shodný; ústavní stížnost je neprojednatelná, a Ústavní soud nemůže, než ji odmítnout ( , resp. e/ ).

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2006

Vladimír K ů r k a v. r.

soudce zpravodaj