Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 641/11

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009 č. j. -80 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 2008 č. j. -37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na zásah do jeho vlastnického práva podle a odst. 3 d (dále jen " "), jakož i práva na bydlení, vyplývajícího z Evropské sociální charty, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 2008 č. j. -37 mu byla uložena povinnost vyklidit byt č. 6 o velikosti 3 + 1, jenž se nachází ve 3. nadzemním podlaží domu v P. Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, Městský soud v Praze však rozsudkem ze dne 19. 11. 2009 č. j. -80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel podal proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání. V dovolání stěžovatel vyslovil své přesvědčení, že odvolací soud, který ve svém rozhodování vycházel z ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, měl výklad a aplikaci tohoto ustanovení směřovat ke spravedlivému výsledku. Jeho rozhodnutí tak pro stěžovatele znamená zásah do jeho vlastnického práva podle y. Dále stěžovatel namítal šikanózní výkon práva ze strany žalobkyně, stěžovatelovy sestry, která zneužívá vůči stěžovateli svého postavení majoritního vlastníka. Nejvyšší soud k uvedené stěžovatelově argumentaci v rozhodnutí o dovolání konstatoval, že nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s jeho judikaturou, naopak uvedl, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přisvědčuje ustálená soudní praxe. Vzhledem k nenaplnění předpokladů stanovených v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), pro přípustnost dovolání pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2010 č. j. -109 stěžovatelovo dovolání podle věty první a odmítl.

II.

Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Dle je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Jak je patrno z jejího obsahu, stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí soudů I. a II. stupně. Tato skutečnost je zřejmá i z obsahu plné moci udělené jeho zástupci, především však ze samotného petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán.

Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, bylo stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem odmítnuto podle věta první a , přičemž se Nejvyšší soud zabýval, jak je patrno z odůvodnění uvedeného rozhodnutí, i námitkami uváděnými stěžovatelem v ústavní stížnosti. Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá, přestože to byl právě Nejvyšší soud, který se jako poslední v soustavě obecných soudů k jeho námitkám vyjádřil.

Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vychází z principu subsidiarity, tzn. je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a dále např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Za situace, kdy Nejvyšší soud v dovolacím řízení napadené usnesení odvolacího soudu meritorně přezkoumal a dovolání jako celek odmítl s konstatováním nepodřaditelnosti námitek pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, nezbylo než aplikovat výše uvedený právní názor a s ohledem na princip právní jistoty považovat ústavní stížnost směřující toliko vůči rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu za nepřípustnou. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2012

Michaela Židlická, v. r.

soudce zpravodaj