Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 421/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Louny, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2006, č.j. -42, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2005, č.j. -28, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížností, podané včas a i jinak ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí (v identifikovaných výrocích), která obecné soudy v jeho věci vydaly ohledně nákladů řízení o výkon rozhodnutí. Dovozuje, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva upravená v a y (dále jen ""), a mělo se tak stát tím, že mu obecné soudy nepřiznaly nárok na náhradu nákladů řízení v části nákladů vynaložených na pořízení výpisu z katastru nemovitostí (200,- Kč).

Stěžovatel se domáhal, aby byl podle vykonatelného rozhodnutí o přestupku přestupkového oddělení Městského úřadu v Lounech ze dne 13. 10. 2003, č.j. 1086/03/OS/PD-ŽU, ve spojení s rozhodnutím odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 7335/DS/04/83, nařízen k uspokojení jeho pohledávky ve výši 500,- Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného V. P.

Soud prvního stupně napadeným usnesením návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí zamítl (výrok I.), nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí (výrok II.) a uložil povinnému zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 1371,- Kč (výrok III.). Ve výroku o nákladech řízení nepřihlédl k shora uvedeným 200,- Kč, a odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku III. potvrdil.

Oba soudy dospěly k závěru, že požadované (a nepřiznané) náklady výpisu z katastru nemovitostí nepředstavují náklady účelně vynaložené ( ), neboť stěžovatelem navržený způsob výkonu rozhodnutí, s nímž jsou spjaty, byl zřejmě nevhodný, a soud prvního stupně proto výkon nařídil jiným způsobem.

Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že při nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným. V podrobnostech pak stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, č.j. -62, a odtud dovodil, že neexistuje-li zákonný předpis, jenž by oprávněnému ukládal povinnost zvažovat, který způsob výkonu použije, jsou úvahy soudů o "zbytečnosti" nákladů na pořízení výpisu z katastru nemovitostí "zcela irelevantní a v rozporu se zákonem".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ").

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Co do věcí tzv. bagatelních je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu názor, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (y), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

, sp.zn.

, sp.zn.

, sp.zn.

,

,

).

Ústavní stížnost je ve smyslu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Ve věcech

sp. zn.

,

a

posuzoval Ústavní soud obdobné námitky obsažené v ústavních stížnostech stěžovatele proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, a neshledal nepřípustné ústavněprávní konsekvence v názoru, že se soud při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění zabývá posouzením, zda není navrhován způsobem zřejmě nevhodným. V souladu s tím soud prvního stupně stěžovatele k otázce vhodnosti navrhovaného způsobu výkonu vyzval k vyjádření, zejména aby "uvedl okolnosti, které by mohly svědčit o tom, že předmětná pohledávka je jinými způsoby reálně nevymahatelná", a činil i další kroky k založení úsudku, že "nejde o situaci, kdy by zřejmý nepoměr mezi hodnotou postihovaného majetku a výší pohledávky nebyl na závadu vzhledem k tomu, že jde o jediný možný způsob výkonu".

Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby danou situaci posoudil jinak (než v jiných stěžovatelových věcech), uchýlil se - ve smyslu výše vyložené zásady - znovu k ustanovení , a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom odkazuje.

Nad rámec řečeného je přiléhavé uvést následující:

Stěžovatel s výše označeným usnesením Nejvyššího soudu nakládá nepřípadně. Především se v něm - oproti jeho výkladu - zřetelně uvádí, že "není pochyb, že otázku, zda navržený způsob výkonu je způsobem vhodným (viz , , 2 ), při nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje, pročež ji posuzuje i soud odvolací", že však zpravidla již při nařízení výkonu rozhodnutí není dostatečný procesní prostor pro posouzení všech otázek rozhodných pro úsudek, zda je navržený způsob výkonu prodejem nemovitostí i při zjevném nepoměru výše vymáhané pohledávky a ceny dotčených nemovitostí způsobem vhodným, pročež se, typicky k obraně povinného, "skutečné" prosazení námitky nevhodnosti výkonu odsouvá ze stadia nařízení výkonu až do stadia jeho zastavení (podle , ). Uvádí-li dále Nejvyšší soud, že "zřejmá nevhodnost" způsobu výkonu ve smyslu ustanovení je tedy relevantní, "jestliže již oprávněný sám (v návrhu na nařízení výkonu) zprostředkuje soudu - též - informaci o jiných možných (a efektivních) způsobech, případně je-li tato informace soudu dostupná z jeho úřední činnosti, nebo uplatní-li ji povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. , 2 ), předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen", znamená to jen tolik - v kontextu jím vedeného dovolacího řízení - že mimo tyto situace nelze soudu vytýkat procesní pochybení, jestliže rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, i když mezi vymáhanou pohledávkou a předmětem výkonu byl zjevný nepoměr. Nikterak však z toho neplyne, jak se domnívá stěžovatel, že naopak je procesní vadou, jestliže soud učinil při posuzování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přiměřené šetření k hodnocení, zda není k dispozici způsob výkonu "vhodnější".

Okolnost, že "při nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným", neznamená, že oprávněný nenese žádné riziko, ukáže-li se - ať již ve stádiu nařízení výkonu rozhodnutí (za okolností postižených výše) nebo později ve stádiu zastavení výkonu - že tento způsob výkonu byl způsobem nevhodným, a to jak ve vztahu k "věci samé" (nařízení nebo provedení výkonu) tak k poměrům nákladovým (, ).

Je logické, a v rovině obecného práva zcela správné, že v případě, že soud při nařízení výkonu rozhodnutí postupuje podle , a nařídí výkon rozhodnutí "jiným vhodným způsobem" (implicite nevyhoví návrhu oprávněného co do způsobu výkonu navrženého), nemohou být náklady řízení, vynaložené oprávněným ve vztahu k "nevhodnému" způsobu výkonu, posouzeny jako náklady účelně vynaložené.

Jelikož v intencích těchto závěrů obecné soudy stěžovatelovu věc také vskutku posoudily, o splnění podmínek zásahu Ústavního soudu, jak byly výše vyloženy, nemůže být řeč.

Shrnutím řečeného lze tedy konstatovat, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu