Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 728/06

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 15. ledna 2007, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti společnosti Pragner, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem 150 00 Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 2.6.2005, Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. ze dne 30.8.2005 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ze dne 27.7.2006,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá - s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ust. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušení rovnosti v právech zakotvené v d (dále jen "") a porušení , , y a y ČR - v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak je patrno z obsahu napadených rozhodnutí, byl prvým z nich zamítnut návrh stěžovatele na nařízení exekuce rozsudku Okresního

soudu v Ostravě č. j. -18 ze dne 19.6.1995 k vymožení pohledávky ve výši 11.360,- Kč s příslušenstvím proti povinné B. K. Stalo se tak s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal, že na něj přešlo nebo bylo převedeno právo z exekučního titulu ve smyslu ust. a 4 , neboť přes výzvu soudu nedoložil originály či úředně ověřené kopie smluv o postoupení pohledávek, obsahující úředně ověřené podpisy stran. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který se věcí z podnětu stěžovatelova odvolání zabýval, usnesení soudu I. stupně napadeným rozhodnutím jako věcně správné potvrdil. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel (který v odvolání s odkazem na hmotně právní úpravu dovozoval, že okamžikem účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky se stal osobou aktivně legitimovanou k uplatnění práva z postoupené pohledávky s tím, že úředně ověřený podpis nemá na skutečnost, zda je sama smlouva o postoupení pohledávky platná či nikoliv žádný vliv a nemůže tedy ani prokazovat, že pohledávka na oprávněného skutečně přešla), nepřípustně zaměnil rovinu procesněprávní - v níž se nachází argumentace soudu - s rovinou hmotněprávní, v níž argumentuje sám a z tohoto pohledu tedy nejde o otázku platnosti příslušné smlouvy o postoupení pohledávky, ale o otázku způsobu prokazování přechodu či převodu vymáhaného práva ve specifických podmínkách exekučního řízení. Konstatoval dále, že povahou exekučního řízení je dáno, že přechod či převod příslušných práv a povinností je třeba prokázat určitým zákonem předepsaným formálním postupem (srov. a 4 exekučního řádu či ust. ) Je-li pak uvedený přechod či převod prokazován, jak tomu je v daném případě, soukromouu, soudní praxe dovodila, že taková vyhovuje zákonem předepsaným požadavkům jen tehdy, byly-li na ní předepsaným způsobem ověřeny podpisy, což v daném případě splněno nebylo.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, s názorem odvolacího soudu, který kvalifikaciy svázal s legalizací (úředním ověřením podpisů smluvců) nesouhlasí, je přesvědčen o tom, že k naplnění požadavků předpokládaných ust. postačuje vidimace smlouvy a jako otázku zásadního právního významu k posouzení předložil "otázku nutnosti existence úředně ověřených podpisů na smlouvě o postoupení pohledávek pro možnost nařízení exekuce ve prospěch postupníka".

Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle věta prvá a odmítl, neboť podle jeho názoru stěžovatelem předložená argumentace k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, nevede. Otázku, která byla nabídnuta k přezkumu, tj. otázku, zda kvalifikovaný průkaz převodu práva ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, představuje notářsky ověřená shoda kopie smlouvy o postoupení pohledávky s originálem - vidimace - vyřešil podle dovolacího soudu odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou; ta dovodila, že ověření podpisů je nezbytné vzhledem k principu formalizace předpokladů nařízení exekuce (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/1999 pod č. 4, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 5/1999 pod č. 50, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/2005 pod č. 43) a ověřený opis smlouvy s neověřenými podpisy k prokázání přechodu práva z exekučního titulu nestačí, neboť vidimací se soukroméě vyšší kvalita věrohodnosti neposkytuje

Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel poukazuje na rozdílnost rozhodování různých obecných soudů v obdobných případech, což dokládá označením jednotlivých rozhodnutí, kdy exekuce byla nařízena na základě úředně ověřené kopie smluv o postoupení pohledávky bez úředně ověřených podpisů na smlouvě. Opětovně rozvádí svůj názor na věc a obdobně jako v předcházejícím řízení v podstatě tvrdí, že změna v osobě oprávněného má základ v hmotněprávním nástupnictví a pokud dojde k platnému postoupení pohledávky, nastávají automaticky účinky, které zákon s postoupením pohledávky spojuje, platnost smlouvy o postoupení pohledávky se posuzuje podle příslušných ustanovení , úředně ověřený podpis nemá na skutečnost, zda je smlouva platná či nikoliv žádný vliv a nemůže tedy ani prokazovat, že pohledávka na oprávněného skutečně přešla. Dovozuje tak, že soud I. stupně nepřípustně rozšiřujícím výkladem a 4 exekučního řádu uložil stěžovateli další povinnost, a to nad rámec stanovený právním předpisem, a následně pak v důsledku nesprávného právního posouzení věci zbavil stěžovatele možnosti předmětnou pohledávku vymáhat, čímž ho zkrátil na jeho právech a znemožnil mu uplatnění jeho práv soudní cestou, odvolací soud se pak zjevně ztotožnil s nesprávným rozhodnutím soudu I. stupně. Rozebírá dále ust. a s důrazem na demonstrativní výčet situací uvedených v odst. 3 tohoto ustanovení uzavírá, že dovolací soud měl v jeho případě, s ohledem na odlišnou praxi obecných soudů ve srovnatelných věcech, rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí mající zásadní právní význam. Tím, že dovolání stěžovatele odmítl, porušil jeho právo na soudní ochranu, stanovenou y. Navrhl proto zrušení všech napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní stížnost není důvodná.

Již ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např.

sp. zn.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1996, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. a odst. 3 je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů včetně judikatury Nejvyššího soudu, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší ( ).

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, šlo tak z ústavněprávního hlediska především o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v y. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv, neboť Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a ve svém rozhodnutí řádně, také s odkazem na svou sjednocující judikaturu již dříve publikovanou, vysvětlil důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Samotný fakt, že některá rozhodnutí obecných soudů judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce (odpovídající i komentářové literatuře, na kterou poukázal ve svém rozhodnutí již odvolací soud) nerespektují, přípustnost dovolání stěžovatele založit nemohl.

Z uvedeného pak dále plyne, že nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele vztahujícím se k rozhodnutí soudů I. a II. stupně, kdy stěžovatel opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení a v podstatě dává najevo nesouhlas s právním posouzením věci. Jmenované soudy řešily věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, vztahující se k otázce kvalifikovaného průkazu převodu práva ve prospěch jiného, než toho, kdo je z exekučního titulu oprávněn. K tomu Ústavní soud připomíná, že dle jeho ustálené rozhodovací praxe rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, k jehož porušení dle stěžovatele mělo napadenými rozhodnutími dojít, nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces také neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení

sp. zn.

a další). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší (

sp. zn.

). Právo na soudní ochranu nemůže být porušeno tím, že soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, jak se v posuzované věci také stalo. Argumentaci obecných soudů I. a II. stupně, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích k uvedené otázce, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, odpovídající povaze exekučního řízení, a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v daném případě neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu Ústavního soudu