Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 83/07

Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti Pragner, s.r.o., se sídlem Praha 4, pod Lesem 2147/23, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2006, č.j. -42, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2005, č.j. -26, a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 6. 2005, č.j. -9, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 1. 2007 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou ochranu zakotvené v d (dále jen „ “) a právo na spravedlivý proces ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásada rovnosti v právech zakotvená v y. Současně stěžovatel namítá porušení a y a y.

Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel rozebírá ustanovení a s důrazem na demonstrativní výčet situací uvedených v odst. 3 tohoto ustanovení uzavírá, že dovolací soud měl v jeho případě, s ohledem na odlišnou praxi obecných soudů ve srovnatelných věcech, rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí mající zásadní právní význam. Tím, že dovolání stěžovatele odmítl, porušil jeho právo na soudní ochranu stanovené y. Navrhl proto zrušení všech napadených rozhodnutí obecných soudů.

K námitce stěžovatele, že důsledkem nejednotnosti rozhodovací praxe nalézacích soudů v otázce výkladu ustanovení , exekuční řád, došlo ve srovnání s jinými subjekty nacházejícími se v obdobné či srovnatelné situaci k jeho diskriminaci a k apelu stěžovatele na nezbytnost sjednocení interpretace citovaného ustanovení, Ústavní soud odkazuje na své dřívější usnesení

sp. zn.

, kterým bylo rozhodnuto o obsahově srovnatelné ústavní stížnosti téhož stěžovatele obsahující tytéž námitky i právní argumentaci, jakož i dále na svou konstantní judikaturu, v níž dal opakovaně najevo (srov. např.

sp. zn.

In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1996, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Úkolem Ústavního soudu rovněž není sjednocování judikatury obecných soudů, včetně judikatury Nejvyššího soudu, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší ( , o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, šlo z ústavněprávního hlediska především o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v y. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv, neboť Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy a ve svém rozhodnutí řádně, také s odkazem na svou sjednocující judikaturu již dříve publikovanou, vysvětlil důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Samotný fakt, že některá rozhodnutí obecných soudů judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce (odpovídající i komentářové literatuře, na kterou poukázal ve svém rozhodnutí již odvolací soud) nerespektují, přípustnost dovolání stěžovatele založit nemohl.

K tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hodnocení důkazů, zejména v kontextu s rozhodováním obecných soudů ve srovnatelných věcech, Ústavní soud připomíná, že není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil správná skutková zjištění a následně i správné právní závěry či nikoli, příp. nahrazovat přijaté závěry svými vlastními (viz např. nález

sp. zn.

, sv. 8, č. 66). K námitce stěžovatele, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně konstatoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z a z dalších ustanovení y, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení. Postupovaly-li soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y, a svůj postup řádně odůvodnil, jak jest tomu i v daném případě, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jím podané dovolání, nelze než označit za přepjatý formalismus a současně poukazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu v této otázce (

sp. zn.

a

sp. zn.

). Ústavní soud, aniž by se odchyloval od svých dřívějších závěrů, jichž se stěžovatel dovolává, uzavírá, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nesporně nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézat i právní principy uznávané demokratickými právními státy; pokud však jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud zde prvky přehnaně formalistického přístupu neshledal, čehož důsledkem je nemožnost aplikovatelnosti výše citovaných nálezů Ústavního soudu na projednávaný případ.

Ústavní soud proto porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v daném případě neshledal, pročež z uvedených důvodů ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu