Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1634/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila , soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti BOWLINVEST s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Kvítková 4323, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. -1082, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu vydané v konkursní věci dlužníka Black s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v , a y (dále jen ""), d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 12. 2008 č. j. -982 (poté, co dvě jeho předcházející usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka - vedlejší účastnice zrušil Vrchní soud v Praze) zamítl návrh, jímž se stěžovatelka a další věřitelé domáhali prohlášení konkursu na majetek vedlejší účastnice.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2009 č. j. -1034 rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem jako věcně správné potvrdil ( ).

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné odmítl [, odst. 3 ].

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dovolací soud odmítnutím dovolání založil situaci denegatio iustitiae. Dovolacímu soudu vytýká, že vycházel z "nalezeného skutkového stavu", který dovodil z důkazů, které "relevantní informace ke skutkovému zjištění poskytnout nemohly". Dovozuje, že dovolací soud postupoval protiústavně, pokud "dle své interpretace určil, které rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, a vyhnul se tak povinnosti meritorně o něm rozhodnout". Odmítnutím dovolání, míní dále stěžovatelka, Nejvyšší soud nedostál "svému poslání" sjednocovat judikaturu, které mu ukládá , o soudech a soudcích.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud zvolil takovou interpretaci , odst. 3 , jež ústavněprávním standardům neodpovídá.

Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné zaznamenat, že usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 3. 2. 1994, N 6/1 SbNU 47).

Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu ( ), není Ústavní soud proto oprávněn přezkoumávat, ledaže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - by mohlo jít o projev svévole (srov. nález

sp. zn.

, usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

, příp.

).

O protiústavnost - ve smyslu takové "svévole" - však zde zjevně nejde.

Nejvyšší soud se vyjádřil ke všem otázkám formulovaným ve stěžovatelčině dovolání a v jednotlivostech konstatoval, že: 1/ délka řízení před vydáním rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, nemůže být objektivně důvodem pro jeho věcnou nesprávnost, 2/ dovolání proti nákladovému výroku není přípustné, 3/ další námitka nepřípustně vychází z odlišného skutkového stavu než zjištěného obecnými soudy a 4/ v pořadí čtvrtá výtka se týká zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2006, což neodpovídá petitu dovolání.

Jestliže dovolací soud dospěl k výše uvedenému závěru o nedostatku zásadního významu stěžovatelkou otevřených právních otázek na dostatečně argumentované bázi, nejenže nelze mít takové (negativní) hodnocení za denegatio iustitiae (resp. "vyhnutí se povinnosti"... o dovolání "meritorně rozhodnout"), nýbrž je naopak výrazem interpretace ustanovení , odst. 3 , jíž nedostatek ústavněprávní konformity vytknout nelze.

Stěžovatelka námitkami skutkové provenience (dovolací soud podle ní vycházel z důkazů neposkytujících "relevantní informace") nedoceňuje pravidlo vtělené do a přehlíží, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, z čehož nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle , který jediný - zásadně - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení

V tomto kontextu je třeba hodnotit jako věcně neudržitelnou stěžovatelčinu námitku odkazující na , o soudech a soudcích; stěžovatelka ostatně nespecifikovala, jaké protichůdné judikatorní interpretace jsou - ve sledovaných souvislostech - vskutku zastoupeny v rozhodovací praxi obecných soudů.

Je proto namístě shrnutí, že rozhodnutí dovolacího soudu není nepředvídatelným a není ani výrazem libovůle; naopak, je řádně odůvodněné, má adekvátní argumentační základnu a rozhodné názory lze rozumně zastávat.

Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Vzhledem k tomu Ústavní soud nepovažoval za nezbytné reflektovat okolnost, že zástupce stěžovatelky v průběhu řízení o ústavní stížnosti oznámil ukončení právního zastoupení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu