Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 414/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti NEW CARO, spol. s r.o., sídlem Ostrava - Radvanice, Těšínská 233, zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dělnická 434/1a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení České republiky (dále jen " ") a ustanovení a základních práv a svobod (dále jen " ") - zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, vydaný v její občanskoprávní věci.

Rozsudkem ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. Městský soud v Brně zamítl žalobu M. K., jíž se proti stěžovatelce domáhala zaplacení částky 3 102,50 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně v záhlaví identifikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 11 100 Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud projednal odvolání, přestože z důvodu tzv. bagatelnosti věci nebylo přípustné, jestliže odvoláním napadený rozsudek byl vydán již za účinnosti novely provedené (dne 23. 11. 2009). Se zřetelem ke znění intertemporálního ustanovení čl. II bodu 10. tohoto zákona a s odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2001 sp. zn. vyjadřuje stěžovatelka přesvědčení, že napadený rozsudek je tím protiústavní, přičemž připomíná, že nesprávné poučení soudu prvního stupně (samo o sobě) přípustnost odvolání založit nemohlo.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatou projednávané věci je otázka, zda byl krajský soud oprávněn k věcnému projednání odvolání žalobkyně proti zamítavému rozsudku městského soudu, a v záporném případě, zda tato okolnost vyvolává v daném případě relevantní ústavněprávní konotace.

Se stěžovatelkou lze souhlasit potud, že podle ustanovení čl. II bodu 10. zákona č platí, že bylo-li podáno odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaném po 1. 7. 2009, projedná se podle novelizovaného , včetně jeho ustanovení , dle nějž není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč. To však neplatí absolutně; bylo-li rozhodnutí vydáno po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, spravují se i podmínky přípustnosti odvolání podle nich. V tomto směru však stěžovatelka v ústavní stížnosti jakkoli neargumentuje, a odpovídající alternativa přípustného (a tím projednatelného) odvolání tudíž není vyloučena. Na druhé straně však Krajskému soudu v Brně nutno vytknout, že přípustnost odvolání stěžovatelce v odůvodnění svého rozhodnutí nedoložil, resp. neuvedl, na základě jaké úvahy k tomuto závěru dospěl.

Nadto stojí za zaznamenání, že není-li dikce intertemporálního ustanovení jednoznačná (resp. jednoznačně pro dané řízení interpretovatelná), nebude ústavně nekonformní takový výklad, jenž přístup k soudu - v daném případě k odvolacímu - umožní; obecně vzato důvod zásahu Ústavního soudu by byl dán především za situace, kdy by tomu bylo naopak, a sporným výkladem by účastník řízení byl odvolací instance zbaven.

Konečně - měřena prizmatem ústavněprávním v rovině (stěžovatelkou nedovolávaného) - je posuzovaná věc z pohledu konstantního nazírání Ústavního soudu rovněž tzv. bagatelní, čímž se ocitá v kolizi s principem, že úspěch ústavní stížnosti je závislý na tvrzení stěžovatele, že rozhodnutím obecného soudu došlo v jeho právní sféře k relevantní újmě. Není-li tomu tak, dává Ústavní soud najevo mimořádnou zdrženlivost, a konstantně uvádí, že opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

nebo

sp. zn.

a

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci však dány zjevně nejsou.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu