Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 67/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. Š., zastoupené JUDr. Martinem Vojtíškem, advokátem Advokátní kanceláře Janák a partneři, s. r. o., se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -174 ze dne 27. září 2011, a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -120 ze dne 14. dubna 2011, spojené s návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem Janáčkova 1238, Frýdlant nad Ostravicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. ledna 2012 a doplněnou podáním ze dne 30. ledna 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Usnesením soudu prvního stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky na určení, že její vyloučení z družstva je neplatné, a že je jeho členkou. Usnesením odvolacího soudu bylo k jejímu odvolání potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod upravených v , a d (dále jen ""), v Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatelka po podrobném popisu geneze jejího sporu s vedlejším účastníkem řízení v ústavní stížnosti namítá, že nebyla jejím právům poskytnuta dostatečná ochrana a zajištěno její právo na spravedlivý proces. Přestože učinila skutkové tvrzení, že se v místě svého bydliště v předmětném období nezdržovala, a toto své skutkové tvrzení rovněž důkazně doložila, rozhodly obecné soudy, že rozhodnutí představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva doručeno bylo. Přitom družstvo nedoložilo, že se rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva dostalo do dispoziční sféry stěžovatelky, a že ta měla možnost se s jeho obsahem seznámit. Družstvo tak dle názoru stěžovatelky neuneslo své důkazní břemeno ve sporu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení neprokázala, že se vůbec nezdržovala na adrese, kam jí bylo zasláno rozhodnutí o vyloučení z družstva. Má za to, že zcela jednoznačně prokázala, že se v průběhu roku 1995 v bytě vůbec nezdržovala, protože se starala o svou nemocnou matku. Soudu prvního stupně rovněž vytýká, že nepřipustil výslech jí navržených svědků J. S., B. Č. a P. Š., kteří měli prokázat, že stěžovatelka se v době doručení usnesení zdržovala u své matky a že její syn (P. Š.) ve schránce žádné oznámení o zásilce nenašel. Závěr obou obecných soudů o nadbytečnosti provedení výslechů těchto svědků je podle stěžovatelky zcela nesprávný a dokládá to právními závěry obsaženými v nálezu

sp. zn.

(ze dne 20. dubna 2011) a rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. srpna 2009, a sp. zn. ze dne 29. června 2004. Porušení svobody pohybu a pobytu spatřuje v tom, že jedním z důvodů, které opřely obecné soudy svá rozhodnutí, bylo to, že se stěžovatelka zdržovala mimo své trvalé bydliště.

3. Stěžovatelka souběžně navrhla, aby Ústavní soud uložil Vrchnímu soudu v Olomouci povinnost uhradit stěžovatelce náklady zastoupení. Tento svůj návrh nijak nezdůvodnila.

4. , v ustanovení tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatelka se svojí argumentací zcela míjí s úvahami, jež vedly obecné soudy k vydání napadených rozhodnutí. Obecné soudy obou stupňů se totiž shodly na tom, že nejsou kompetentní rozhodovat o usnesení představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva, ale teprve až o rozhodnutí členské schůze o odvolání proti tomuto usnesení představenstva. Vyšly z toho, že v řízení bylo prokázáno, že se stěžovatelka proti usnesení představenstva nikdy neodvolala, resp. že nikdy nebylo ani vydáno (natož v daném řízení napadeno) rozhodnutí členské schůze družstva o případném odvolání proti usnesení představenstva. Soud prvního stupně se přitom odvolal na právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 3. února 2005. Proti této úvaze neuplatnila stěžovatelka námitky ani v odvolání ani v ústavní stížnosti. Teprve na tuto úvahu přitom navazoval závěr odvolacího soudu, že výpovědi svědků navržených stěžovatelkou nemohly na tomto závěru soudu nic změnit.

6. Pokud jde o souběžný návrh stěžovatelky na určení, že je členkou družstva, tak ten byl oběma obecnými soudy zamítnut s tím, že s ohledem na pravomocné rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky vyklidit družstevní byt není dán naléhavý právní zájem na takovém určení. Proti tomuto závěru se stěžovatelka sice vymezila v odvolání, avšak nikoliv již v ústavní stížnosti.

7. Lze tedy uzavřít, že skutečnost, že usnesení představenstva o vyloučení stěžovatelky z družstva bylo (či nebylo) doručeno stěžovatelce, a že (zda) se stěžovatelka v rozhodném období zdržovala na adrese, kam jí bylo předmětné usnesení doručováno, vůbec nebylo základem rozhodnutí obecných soudů. Proto obecné soudy nemohly ani zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky tak jak je namítáno. Pokud snad stěžovatelka svojí argumentací směřovala k závěru, že nemohla podat odvolání proti rozhodnutí, které jí nebylo doručeno, je nutno uvést, že od určitého okamžiku o jeho existenci musela vědět a pak její obranou mělo být podání odvolání proti němu, nikoliv podání žaloby k soudu. Svým chybným procesním postupem se tak připravila o možnost meritorního přezkoumání rozhodnutí o vyloučení z družstva. Ústavní stížnost však není prostředkem k nápravě procesních pochybení. Jedná se o soukromoprávní nárok a Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že emancipovaný jedinec, žijící ve svobodné demokratické společnosti, by měl být schopen střežit si svá práva v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, samozřejmě za předpokladu, že mu stát poskytne náležité prostředky pro jejich ochranu. Proto tento přístup nebyl v principu shledán protiústavním (viz. např. nález

sp. zn.

, obdobně též další rozhodnutí

sp. zn.

,

sp. zn.

a další).

8. S ohledem na to byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. S ohledem na tento procesní výsledek je tím odmítnut i akcesorický návrh stěžovatelky na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu