Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 896/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce V. K., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému S. b. d. P. 5, d., zastoupenému, advokátkou, o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. - 56 takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2003, č. j. - 56, potvrdil rozsudek ze dne 18. února 2003, č. j. , jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o určení, že rozhodnutí představenstva žalovaného S. b. d. P. 5 (dále též jen „družstvo“) ze 4. ledna 1999, o vyloučení žalobce z družstva, je neplatné. Odvolací soud uzavřel, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů), která rozhodovala o odvolání člena proti rozhodnutí představenstva o vyloučení, přičemž posuzovaná věc do tohoto stadia nedospěla, jelikož žalobce, ač tuto možnost měl, odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva o jeho vyloučení z družstva k nejvyššímu orgánu družstva (zde ke shromáždění delegátů) nepodal. Pro to, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí představenstva, není v zákoně opora. Nejde o právní úkon, takže nepřichází v úvahu ani neplatnost ve smyslu ustanovení a násl. (dále též jen „obč. zák.“). Pro rozhodnutí soudu není významné tvrzení žalobce, že dluh na nájemném doplatí; rozhodnutí představenstva o vyloučení se totiž stalo účinným tím, že vyloučený člen proti němu nepodal odvolání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále též jen „ “), namítaje, že tento rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, neboť jsou jím řešeny právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny a odvolací soud je řeší v rozporu s hmotným právem.

Zásadní význam po stránce právní přisuzuje dovolatel řešení otázek:

1) zda rozhodnutí představenstva bytového družstva o vyloučení člena z družstva je právním úkonem ve smyslu ustanovení § 34 obč. zák.,

2) jaké jsou hmotněprávní náležitosti rozhodnutí o vyloučení člena z bytového družstva, a zda rozhodnutí představenstva, jež neobsahuje poučení o odvolání, je v rozporu s ustanovením § 37 obč. zák. nebo s dobrými mravy,

3) zda hmotněprávní podmínkou vyloučení z bytového družstva v době do 31. prosince 2000 bylo doručení vlastního rozhodnutí představenstva družstva nebo zda stačilo pouhé oznámení o vyloučení z družstva prostřednictvím osoby, jež k tomu nedoložila zmocnění,

4) zda je soud povinen „mimo víceméně laická tvrzení účastníků, respektive žalobce, v řízení o neplatnost vyloučení člena z bytového družstva učinit spolehlivé skutkové zjištění, zda za trvání členství v bytovém družstvu vzniklo jen výlučné členství či naopak společné členství v družstvu ve smyslu ustanovení § 703 odst. 2 obč. zák.“,

5) zda je účinné doručení oznámení o vyloučení člena z bytového družstva jen prostřednictvím advokáta, který nepředložil ke svému průvodnímu dopisu ani fotokopii plné moci družstva,

6) zda je podmínkou účinnosti doručení o vyloučení člena bytového družstva i bývalému manželovi člena, jemuž vzniklo ze zákona společné členství a jehož společné členství dosud nebylo po rozvodu vypořádáno,

7) zda ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) bez dalšího vylučuje podání obecné určovací žaloby členem družstva ve smyslu ustanovení , je-li vyloučení z družstva neplatné pro rozpor s kogentními ustanoveními ,

8) zda rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů) o odvolání člena družstva proti rozhodnutí o vyloučení z družstva zhojuje absolutní neplatnost rozhodnutí představenstva družstva,

9) zda kogentní ustanovení § 711 odst. 1 obč. zák. vylučuje zánik nájmu bytu vyloučením z bytového družstva ve smyslu ustanovení § 231 obch. zák., ve spojení s ustanovením § 714 obč. zák., a

10) zda ustanovení § 231 odst. 5 obch. zák., vymezující prekluzívní lhůtu k podání odvolání člena proti rozhodnutí o vyloučení, lze vztáhnout i na rozhodnutí družstva vydaná do 31. prosince 2000.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak podle dovolatele spočívá na nesprávném řešení výše uvedených právních otázek. Konkrétně dovolatel kritizuje úsudek odvolacího soudu, že vyloučení člena z bytového družstva není právním úkonem a s poukazem na ustanovení § 34 a § 714 obč. zák. a ustanovení § 243 obch. zák. uvádí, že o právní úkon jde. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v rozporu s hmotným právem řeší otázku „o absolutním vyloučení žaloby o neplatnosti vyloučení člena z bytového družstva, pokud člen nepodal odvolání k vyššímu družstevnímu orgánu (členské schůzi či shromáždění delegátů)“. Potud akcentuje, že je-li rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva právním úkonem, lze se domáhat vyslovení jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení Podle dovolatele též odvolací soud v rozporu s hmotným právem pominul právní otázku existence společného členství v bytovém družstvu, „ačkoli se pravidelně jedná o poměrně častý případ, a to i po rozvodu manželství“. V této souvislosti uvádí, že v tomto řízení musí soud s přihlédnutím k ustanovení a provést i jiné důkazy, než byly účastníkem navrhovány, zejména k existenci společného členství v družstvu, udávaje, že členství v bytovém družstvu získal 3. listopadu 1986, to jest za trvání manželství s A. K., rozvedeného pravomocně dne 26. listopadu 1987. Soud pak je - pokračuje dovolatel - z úřední povinnosti povinen v uvedeném řízení zjistit, zda ke dni doručení rozhodnutí představenstva o vyloučení z družstva, případně ke dni rozhodnutí členské schůze družstva (shromáždění delegátů) byl vyloučený člen družstva výlučným členem družstva nebo zda existovalo společné členství manželů v bytovém družstvu. Při existenci společného členství manželů je přitom nezbytné, aby rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo doručeno každému z manželů (i bývalých) zvlášť. V rozporu s hmotným právem řeší - podle dovolatele - rozsudek odvolacího soudu i otázku „oprávněnosti zástupce odesílatele k odeslání (doručení) rozhodnutí, které má soukromý charakter, nedoložil-li žádné zmocnění k doručení rozhodnutí družstva, kterým zaniká právní vztah členství v družstvu a nájmu bytu“, jakož i otázku, „zda musí rozhodnutí představenstva bytového družstva o vyloučení člena z družstva obsahovat i poučení o možnosti odvolání k vyššímu družstevnímu orgánu“ a otázku, „zpětné účinnosti na rozhodnutí o vyloučení z bytového družstva do 31. prosince 2000“. Dovolatel k tomu snáší argumenty na podporu závěru, že výše popsané doručení nemá zamýšlené právní účinky, že rozhodnutí o vyloučení člena z družstva musí obsahovat poučení o odvolání, včetně lhůty a orgánu, který o odvolání rozhodne, a že zpětná účinnost není možná, takže nelze pokládat za správný závěr, že právo žalobce podat odvolání proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení z družstva zaniklo uplynutím tří měsíců od účinnosti Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že soud prvního stupně o věci rozhodl, přesto, že dovolatel svou neúčast na jednání omluvil (pro nemoc) a požádal o jeho odročení, a že v rozporu s hmotným právem neposoudil jeho žalobu jako odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření namítá, že dovolání není přípustné, maje za to, že napadené rozhodnutí zásadně významné po právní stránce není.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Podle bodu 13., hlavy první, části dvanácté, , pro řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob zahájená na návrh, který byl podán přede dnem účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni použijí dosavadní právní předpisy.

V projednávané věci byla podána žaloba před 1. lednem 2001, přičemž odvolací soud – odkazuje na bod 15., hlavy první, části dvanácté, – odvolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném před 1. lednem 2001. Označené ustanovení však uvedený postup odvolacího soudu bez dalšího neodůvodňuje; odvolání totiž nesměřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému před 1. lednem 2001, přičemž soud prvního stupně věc projednal a rozhodl o ní podle ve znění účinném od 1. ledna 2001 (z protokolu o jednání ze dne 18. února 2003, při němž byl vyhlášen rozsudek, plyne, že se soud prvního stupně zabýval poučovací povinností ve smyslu ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001). Bod 13. se pak nemohl uplatnit proto, že z pohledu ve znění účinném před 1. lednem 2001 nejde o řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob. Z ustanovení ve znění účinném před 1. lednem 2001 totiž vyplývá, že za řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob lze jen považovat řízení ve věcech uvedených v až j/ ve znění účinném před 1. lednem 2001, mezi něž řízení o žalobě v této věci nepatří (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto přípustnost dovolání v této věci posuzoval, ve shodě s dovolatelem, podle ve znění účinném od 1. ledna 2001, podle kterého věc měla být (ve shodě s bodem 1., hlavy první, části dvanácté, ) projednána a rozhodnuta i v odvolacím řízení.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení a c/

Ustanovení nezakládá přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit tam popsanému případu.

Dle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu pak má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolatel, ač zastoupen advokátem, v dovolání výslovně neuvedl, pro který z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v a 3 je podává. Z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, že jde především o kritiku správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jež je uplatnitelná prostřednictvím dovolacího důvodu dle

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V usnesení uveřejněném pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 27/2001“), dále Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, jenž se – mutatis mutandis – prosadí i při výkladu přípustnosti dovolání podle Vysvětlil, že přípustnost dovolání založená na úvaze dovolacího soudu o zásadní významnosti napadeného rozhodnutí po stránce právní je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele.

Se zřetelem k době vydání rozhodnutí představenstva, jehož se požadované určení týká (4. ledna 1999) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad , obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č.

Podle ustanovení § 231 obch. zák. v uvedeném znění pak platilo, že členství zaniká písemnou dohodou, vystoupením, vyloučením nebo zánikem družstva (odstavec 1). Člen může být vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestní čin, který spáchala proti družstvu nebo členům družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi (odstavec 3). Soud na návrh člena, jehož se rozhodnutí týká, prohlásí rozhodnutí členské schůze o vyloučení za neplatné, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami (odstavec 4).

V této podobě zůstalo uvedené ustanovení až do 31. prosince 2000 a teprve s účinností od 1. ledna 2001 doznalo změny prostřednictvím novely provedené , kterým se mění , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění , , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, , , ve znění pozdějších předpisů, a , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

Z pohledu právního názoru, na němž založil své potvrzující rozhodnutí odvolací soudu, totiž, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů), která rozhodovala o odvolání člena proti rozhodnutí představenstva o vyloučení a pro to, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí představenstva, není v zákoně opora, neshledává Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce ve věci samé v žádné z otázek formulovaných dovolatelem (a označených výše pod body 1/ až 10/).

Ve vztahu k otázkám č. 1) až 6) a 8) až 10) je tomu tak již proto, že na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Jinak řečeno, ve smyslu závěrů plynoucích z výše zmíněného R 27/2001 by zodpovězení těchto otázek způsobem předjímaným dovolatelem v dovolání nemělo žádný vliv na způsob vyřízení dovolání (nebylo by významné pro věc samu), neboť není nikterak způsobilé zvrátit závěr odvolacího soudu, že v soudním řízení se nelze úspěšně domáhat určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva, o vyloučení člena z družstva, jelikož tento postup nemá v zákoně oporu.

Co do otázky č. 7), zda ustanovení obch. zák. bez dalšího vylučuje podání obecné určovací žaloby členem družstva ve smyslu ustanovení , je-li vyloučení z družstva neplatné pro rozpor s kogentními ustanoveními , jejíž zodpovězení jedině může mít vliv na závěr, z nějž vyšlo napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud poznamenává, že problematikou vyloučení člena z družstva se i z tohoto pohledu ve své rozhodovací praxi zabýval.

Tak v rozsudku ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že – na rozdíl od úpravy vyloučení společníka v obchodních společnostech rozhodnutím orgánu společnosti – je proces vyloučení člena družstva koncipován zákonem jako dvouetapový, s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání, teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání ke členské schůzi. Tento závěr lze učinit především z toho, že ke zvrácení rozhodnutí družstva o vyloučení člena a tedy k ochraně jeho práv, postačuje, aby soud rozhodl o neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení člena, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti rozhodnutí představenstva, které samo o sobě, bez rozhodnutí členské schůze či marného uplynutí lhůty k podání odvolání, k založení účinků vyloučení nepostačuje.

Ke stejnému závěru lze dospět i teleologickým výkladem a aplikací zásad, na kterých spočívá obchodní zákoník. Účelem úpravy vyloučení člena z družstva je na jedné straně umožnit družstvu, aby vyloučilo člena, jsou-li pro to závažné důvody, na druhé straně umožnit členovi, aby se bránil proti vyloučení, pokud o něm družstvo rozhodne přesto, že takové důvody dány nejsou. Kdyby účinky vyloučení byly spojeny již se samotným rozhodnutím představenstva družstva o vyloučení, pak by družstvu, které rozhodlo o vyloučení člena družstva protiprávně, postačovalo, aby jeho členská schůze zůstala nečinná a o odvolání člena nerozhodla. Pokud by členství v družstvu končilo rozhodnutím představenstva, bylo by také bylo stěží možné bránit družstvu, aby si nevynucovalo důsledky ukončení členství (a odebralo členu výhody, které mu z členství plynou, např. tím, že by se domáhalo vyklizení družstevního bytu), když zákon s podáním odvolání ke členské schůzi nespojuje odkladný účinek.

V rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2001, pod číslem 61, Nejvyšší soud též uzavřel (odkazuje i na svůj rozsudek uveřejněný pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení § 231 odst. 3 a 4 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl.

Závěr odvolacího soudu, že soudu přísluší až přezkoumání rozhodnutí členské schůze (shromáždění delegátů), která rozhodovala o odvolání člena proti rozhodnutí představenstva o vyloučení a pro to, aby soud vyslovil neplatnost rozhodnutí představenstva, není v zákoně opora, je s těmito judikatorními závěry (na nichž Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit) v souladu, takže ani pro řešení otázky č. 7) napadené rozhodnutí zásadní význam po stránce právní nemá.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( , ).

Námitkou dovolatele, že soud prvního stupně o věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoli svou neúčast předem omluvil a důvodně žádal, aby bez něj o věci jednáno nebylo, jež je co do svého obsahu tvrzením o existenci zmatečnostní vady řízení ve smyslu ustanovení se dovolací soud zabývat nemohl, neboť k takové vadě řízení lze v dovolacím řízení přihlédnout jen je-li dovolání přípustné ( ).

Pro úplnost lze dodat, že výsledek dovolacího řízení (závěr o nepřípustnosti dovolání) by nebyl jiný, ani kdyby Nejvyšší soud věc posuzoval podle ve znění účinném před 1. lednem 2001. Z pohledu tam uvedených ustanovení totiž nejde o žádný z případů uvedených v Ustanovení přípustnost dovolání rovněž nezakládá, jelikož odvolací soud ji výrokem rozhodnutí nevyslovil (odstavec 1) a dovolatel návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nevznesl (odstavec 2). Ze spisu se dále nepodává žádná ze zmatečnostních vad řízení popsaných v pod písmeny a/ až e/ a g/. Námitka, dovolatele, že soud prvního stupně o věci nesprávně jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, sice po formální stránce vystihuje existenci vady popsané v (jež spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem), ani odtud však případný závěr o přípustnosti dovolání neplyne.

Nejvyšší soud již v usnesení ze 14. dubna 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2004, pod číslem 71 uzavřel, že umožnil-li odvolací soud účastníku, aby v odvolacím řízení učinil procesní úkony, o jejichž realizaci účastníka nesprávným postupem v průběhu řízení připravil soud prvního stupně (tím, že při jednání, při kterém rozhodl o věci samé, věc projednal v nepřítomnosti účastníka v rozporu s ustanovením /nyní odst. 3/ ), pak nejde o vadu dle V daném případě se dovolatel měl možnost k věci vyjádřit při odvolacím jednání, jehož se osobně zúčastnil. Skutečnost, že při tomto jednání nebyly zopakovány důkazy provedené před soudem prvního stupně, nemá z pohledu právního názoru zaujatého odvolacím soudem žádného vlivu (závěr, že nelze vyhovět žalobě o určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení žalobce z družstva, totiž obstojí bez ohledu na kterýkoli z důkazů provedených soudem prvního stupně).

Má-li dovolatel za to, že jeho členství v družstvu dosud řádným způsobem ukončeno nebylo (ať již proto, že mu rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení nebylo řádně doručeno nebo z jiných příčin v dovolání podrobně popsaných) má možnost vyjasnit své právní postavení (má-li na tom naléhavý právní zájem) vůči žalovanému žalobou o určení, že jeho členství v družstvu nadále trvá ( ).

Výrok o náhradě nákladů řízení je ve smyslu ustanovení , a , odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto,takže žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v daném případě sestávají z odměny za zastupování advokátem. Výše této odměny se určuje podle ve znění pozdějších předpisů.

Z ustanovení § 8 písm. b/, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky plyne, že vzhledem ke způsobu vyřízení věci (odmítnutí dovolání) činí sazba odměny za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) 3.100,- Kč. Jelikož advokátka žalovaného učinila v dovolacím řízení pouze 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto určená sazba odměny o 50% ( vyhlášky), tj. na částku 1.550,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů za 1 úkon právní služby dle , ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč tak soud přiznal žalovanému k tíži dovolatele celkem 1.625,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 3. února 2005

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu