Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1354/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Boženy Šrubařové, zastoupené JUDr. Lukášem Jansou, advokátem se sídlem Sokola Tůmy 743/16, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -303 ze dne 12. 2. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení d.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2011, č. j. -174, dle (dále též "") ve znění do 31. 12. 2012 jako nepřípustné, a sice s odůvodněním, že u rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že podané dovolání bylo přípustné dle , když předmětné dovolání bylo stěžovatelkou podáno právě z toho důvodu, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9, 2011, č. j. , spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. V neposlední řadě bylo toto řízení před Vrchním soudem v Olomouci i jemu předcházející řízení před Krajským soudem v Ostravě postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatelka má dále za to, že podané dovolání bylo přípustné i ve smyslu , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Vlastní rozhodnutí dle stěžovatelky postrádá odůvodnění, v čem Nejvyšší soud spatřuje přípustnost dovolání z hlediska zásadního právního významu posuzované věci. Tyto své teze v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem pak navrhla, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka své výhrady směřuje proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím dovoláním v napadeném usnesení. Tu je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil.

Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou podané dovolání jako nepřípustné jednak proto, že dovolání směřovalo mj. výslovně i proti nákladovému výroku, proti kterému je za tehdy platné (a pro daný případ stále rozhodné a aplikovatelné) právní úpravy nebylo možno podat (tj. dovolání bylo ex lege nepřípustné), jednak právní východiska odvolacího soudu plně odpovídala ustálené judikatuře samotného dovolacího soudu (srov. judikáty citované Nejvyšším soudem na str. 2 napadeného rozhodnutí). Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti tento moment nezpochybnila, ani neuvedla, který z Nejvyšším soudem uvedených judikátů a proč dle jejího názoru nedopadá na závěry odvolacího soudu, pouze opakuje své přesvědčení o přípustnosti dovolání, kterému ovšem ve světle řečeného není možno přisvědčit. Procesní námitky (opomenuté důkazy, neúplné zjištění skutkového stavu) přirozeně nemohly založit přípustnost dovolání dle v tehdy platném znění; k tomu mohlo (zčásti) dojít jen tehdy, bylo-li dovolání přípustné dle či b) téhož předpisu (srov. v rozhodném znění).

Domněnka stěžovatelky o tom, že dovolání bylo objektivně přípustné dle ve znění do 31. 12. 2012, není správná, neboť nalézací soud nerozhodl v dané věci jinak proto, že byl vázán jiným právním názorem odvolacího soudu ve věci samé, nýbrž proto, že vrchní soud původní rozhodnutí krajského soudu, které bylo rozhodnutím procesním (o zastavení řízení), zrušil (usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -64 ze dne 2. 9. 2010) právě z procesních, a nikoli meritorních důvodů; o situaci předvídanou ustanovením ve znění do 31. 12. 2012 se tak jednat nemohlo, poněvadž náhled nalézacího i odvolacího soudu na podstatu věci byl stejný, rozdílný byl původně jen způsob vyřízení věci.

K tomu se sluší dodat, že rozhodné právní závěry dopadající na nyní projednávanou věc (o určení neplatnosti stěžovatelčina vyloučení z družstva) byly též vysloveny v úzce souvisejícím řízení o vyklizení bytu, vedeném pod sp. zn. u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Následná ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti pravomocným rozhodnutím vzešlým z tohoto řízení byla Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením

sp. zn.

ze dne 8. 3. 2012. Konečně i předchozí ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti věc vyřizujícímu usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -174 ze dne 27. 9. 2011 byla rovněž jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, a to usnesením

sp. zn.

ze dne 14. 2. 2012. Již proto nemohou argumenty stěžovatelky v nyní podané ústavní stížnosti obstát, třebaže jí stěžovatelka cílí již pouze na dovolací řízení a jeho údajné vady.

Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby i tuto ústavní stížnost odmítl dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 4. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu