Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3642/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Z. Š. a MUDr. Ch. K., oba zast. JUDr. Milanem Janouškem, advokátem, sídlem Politických vězňů 44, Kolín II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.9.2010, č.j. -268, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a České republiky - Úřadu práce v Kolíně, sídlem Kutnohorská 39, Kolín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé podanou stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.5.2009, sp.zn. , neboť se cítí být postupem obecných soudů zkráceni na svých právech garantovanýchu ad (dále jen ""). Toto tvrzení konkretizují tak, že postupem Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházejícími rozsudky soudů I. a II. stupně bylo zasaženo jejich ústavně garantované právo vlastnit majetek a právo na soudní ochranu. Do stručného odůvodnění ústavní stížnosti zařadili polemiku s odůvodněním právního názoru Nejvyššího soudu využívajícího předchozí judikaturu ohledně vztahu určovací žaloby a restitučního nároku, s akcentem svého právního postavení, které jim neumožňovalo postupovat podle restitučních předpisů. Z těchto důvodů navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanoveníy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 11 odst. 1 :

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byl zamítnut návrh stěžovatelů na určení, že do dědictví po JUDr. K. K. patří konkrétní dům s pozemkem v kat. úz. Kolín, Krajský soud v Praze na základě jejich odvolání tento rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé tzv. nenárokové dovolání, v němž mu přičítali zásadní právní význam a namítali nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl, protože shledal jeho nepřípustnost. V odůvodnění odkázal na vlastní judikaturu i na rozhodovací praxi Ústavního soudu.

III.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.

Předně je třeba respektovat samotný petit ústavní stížnosti, v němž stěžovatelé navrhují pouze zrušení usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí nepřípustného tzv. nenárokového dovolání. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že podle vlastní judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu o tom, zda v daném případě šlo či nešlo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které: "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález ve věci sp.zn.

, usnesení ve věci sp.zn.

, usnesení ve věci sp.zn.

a mnohé další). Z tohoto pohledu jsou výtky zaměřené vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu bezpředmětné. Ústavní soud v případech usnesení Nejvyššího soudu, jimiž jsou odmítána tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejich změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod" - viz nález ve věci sp.zn.

, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu v této věci vyhovělo více než dostatečně.

Pokud by byl věcně posuzován nárok stěžovatelů, pak I. senát odkazuje na odborné veřejnosti známou okolnost, že plénum Ústavního soudu přijalo dne 1.11.1005 stanovisko sp.zn. (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (jak tvrdí v této věci stěžovatelé o konfiskaci majetku JUDr. K. K. Právní názor Nejvyššího soudu v posuzované věci se tedy nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, naopak byl uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu potvrzen. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování této ústavní stížnosti. Vázanost stanoviskem pléna se uplatní i za podmínky, kdy některý ze soudců s tímto stanoviskem nesouhlasil nebo dokonce nebyl ani při jeho přijímání přítomen a nemohl svůj nesouhlas vyjádřit.

Ústavní soud dále připomíná, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu