Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2733/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Petera Baláže, zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014 č. j. -392, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, neboť jím mělo dojít k porušení jeho práva na rovné zacházení a na spravedlivý proces dle a základních práv a svobod (dále jen " ").

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. 3. 2012 č. j. -238 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Městu Rýmařov o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 10. 2012 č. j. -279 toto rozhodnutí potvrdil.

Nejvyšší soud poté ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle věty první a odmítl. V odůvodnění uvedl, že není přípustné dle (soud prvního stupně po předchozí kasaci nerozhodl jinak) a nebylo shledáno přípustným ani dle písm. c) tohoto ustanovení (ve znění účinném do 31. 12. 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ( ). Tento závěr dovolací soud odůvodnil doložením toho, že obě právní otázky, které mu dovolatel předložil, byly odvolacím soudem posouzeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a k námitkám skutkové povahy (včetně toho, co mělo být "skutečným" důvodem pro výpověď rozhodnou organizační změnu) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání dle přihlédnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že dovolací soud se s jím vznesenými otázkami "vypořádal nesprávně, resp. nepatřičně", ač šlo o "otázky diskriminace", jež mají i rozměr ústavněprávní. Podle stěžovatele byly danou výpovědí "sledovány zcela jiné než ve výpovědi uvedené cíle", což bylo v řízení prokázáno jak svědeckými výpověďmi, tak i listinnými a jinými důkazy, z nichž vyplynulo šikanózní a diskriminační jednání, jež proti němu žalovaný vedl. Setrvává proto v názoru, že mu nebyla dána výpověď z důvodu organizační změny, ale z důvodů jiných, touto organizační změnou zastřených.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení , jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Přestože odtud neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Tato hlediska se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak by napadeným usnesením, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatele vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie).

V dané věci jde o závěr o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání, primárně založený na úsudku, že nebyly splněny podmínky jeho zásadního právního významu podle

Ústavní soud konstantně judikuje, že zásadně nepodrobuje přezkumu závěr dovolacího soudu, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu; ingerence zde přichází v úvahu toliko v případě kvalifikovaných vad nesoucích rysy protiústavnosti (srov. nález

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19, usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 12. 2003, U 31/31 SbNU 383, usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2011 a usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz), šlo-li by o odepření spravedlnosti coby projevu libovůle (srov. nález

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2009, N 138/53 SbNU 717, nález

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19), kdy se otázkou zásadního významu napadeného rozhodnutí dovolací soud nezabýval vůbec (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 18. 12. 2007, N 227/47 SbNU 973) či bez potřebného odůvodnění (srov. nález

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2004, N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb., nález

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2011, N 172/63 SbNU 19 a usnesení

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Takové či s tím srovnatelné důvody pro ingerenci Ústavního soudu zde však zjistitelné nejsou.

Dovolací soud uplatněné názory adekvátně a srozumitelně odůvodnil, a tomu, co tvoří "ustálenou rozhodovací praxi" ve smyslu ustanovení , stěžovatel relevantně neoponuje.

Stěžovatelovy námitky, vtělené rovněž do ústavní stížnosti, jsou pak povýtce skutkové provenience, jimiž přípustnost dovolání v dané věci založit vskutku nelze; to platí jmenovitě o klíčové ambici stěžovatele prokázat, že "organizační změnou chtěl žalovaný zastřít skutečný důvod, proč chtěl, aby žalobce odešel".

Kvalifikovaný exces či libovůli v rozhodnutí dovolacího soudu tudíž spatřovat nelze, a ani jiná vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovala jeho případný kasační zásah, zjistitelná nejsou.

Stěžovateli se tak zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu