Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 189/2010

U S N E S E N Í

a) Z. Š.

,

b) MUDr. Ch. K.

, obou právně zastoupených JUDr. Milanem Janouškem, advokátem v Kolíně, Politických vězňů 44, proti žalovanému:

Česká republika – Úřad práce v Kolíně

, se sídlem Kutnohorská 39, Kolín, zastoupenému JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem v Kolíně IV, Sladkovského 13, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, č. j. -242, takto:

I. Dovolání žalobců se

odmítá

.

II. Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce na nákladech řízení o dovolání částku 6.360,- Kč.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem odvolacího soudu výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 24.11.2008 (čl. 213), kterým byl zamítnut návrh na určení, že do dědictví po JUDr. K. K., zemřelému, patří nemovitosti – dům č. p. 39 na pozemku parc.č. 393 (včetně pozemku) v kat.úz. a obci K.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v otevřené lhůtě dovolání, v němž přičítají tomuto rozsudku zásadní právní význam a namítají nesprávné právní posouzení věci. Žalobci tvrdili, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, že v posuzované věci je po právu domáhat se uspokojení nároku cestou určovací žaloby. To tím spíše, že konfiskace majetku právního předchůdce žalobců, provedená podle dekretu č. 108/1945 Sb., byla neoprávněná. Pro jimi tvrzenou existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě navrhovali žalobci, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k věci písemně vyjádřil prostřednictvím advokáta, setrval ve svých tvrzeních na nesouhlasu s podanou žalobou a žádal, aby dovolání nebylo vyhověno.

V dovolání se tvrdí dovolací důvod podle ; posouzení tohoto důvodu však záviselo na posouzení přípustnosti dovolání podle , odst. 3

Dovolání není přípustné.

Ve sporech o určení vlastnického práva, které se svým obsahem dotýkají též tzv. restitučního zákonodárství, došlo k vývoji judikatury, jenž byl završen nálezem Ústavního soudu sp.zn. (publikován pod č. 477/2005 Sb.). V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V případě absence legitimního očekávání na straně žalobce tu není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.

Nejvyšší soud již dříve judikoval k obdobným otázkám v rozsudku velkého senátu ze dne 11.9.2003, sp.zn. . Zdůraznil, že mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v době rozhodné pro restituce bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle speciálního předpisu, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů ( obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle (speciální normou může být zejména nebo ).

Lze tedy shrnout, že v případě neuplatnění nároku podle restitučního předpisu nebo neúspěchu potencionálního restituenta v řízení podle restitučních zákonů nelze „dohánět“ požadavek ve směru nabytí či ochrany vlastnictví tím, že bude podána žaloba o určení vlastnického práva, opřená o ustanovení či jiné normy chránící vlastnické právo. V případě podání takové žaloby soudu nezbývá, než ji zamítnout z důvodu nevyužití vlastnické ochrany podle zvláštního (restitučního) předpisu, který má přednost před předpisem obecným.

Problematika konkurence určovací žaloby (zde ve vztahu k dědění) a restituční žaloby byla již Nejvyšším soudem řešena opakovaně. Kromě judikátů citovaných odvolacím soudem se tak stalo ještě například pod sp.zn. , , a v řadě dalších věcí.

Senát je nově vázán též rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. (R 41/2009). V tomto rozsudku je výslovně zdůrazněno, že žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem ke dni úmrtí zůstavitele nemůže být oprávněně podána, přichází-li v úvahu žaloba restituční. Tento závěr se dá nepochybně vztáhnout i na takový žalobní petit, kterým se nyní žalobci domáhali určení, že nemovitosti náleží do dědictví.

Jak známo, rozhodné restituční období počíná běžet ze zákona dnem 25.2.1948. V této věci však došlo k pravomocnému skončení správního řízení o konfiskaci předmětných nemovitostí dne 27.1.1947, resp. dne 4.11.1947 (podrobněji viz str. 4 rozsudku odvolacího soudu). V restituci tedy žalobci nemohli být úspěšní.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl podle věty první a Je zřejmé, že žádná z podmínek přípustnosti dovolání nemohla být naplněna – relevantní judikatura je zcela konstantní, právní posouzení věci odvolacím soudem správné.

Úspěšný žalovaný měl podle a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady mu vznikly za jeden úkon právní služby, přičemž výchozí sazba musela být krácena dvakrát o polovinu. Důvodem krácení je jediný úkon v řízení a odmítnutí dovolání (, , vyhl. č. ). Při výchozí sazbě za úkon 20.000,- Kč podle téže vyhlášky náleží žalovanému po krácení odměna ve výši 5.000,- Kč. K tomu bylo nutno přičíst 300,- Kč režijního paušálu a přiznanou DPH ve výši 20%; celková výše nákladů řízení tedy představuje částku 6.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 8. září 2010

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu