Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3357/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. L., advokátky, zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou se sídlem V Luhu 18, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -90 ze dne 23. 8. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhá se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen " ") s odůvodněním, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle , 2 d (dále jen " "), ve spojení s y (dále jen " ").

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. -90 ze dne 23. 8. 2010 uložil stěžovatelce (v řízení žalované) zaplatit žalující obchodní společnosti CFS - FINANCIAL SERVICES spol. s r. o., částku 1.600,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a na nákladech řízení částku 9.240,-Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelka měla jako komisionář zařídit pro komitenta (právního předchůdce žalobce) získání pohledávek od Dopravního podniku města Brna, a. s., které vznikly z porušení přepravních smluv. V okamžiku, kdy stěžovatelka získala předmět plnění komisionářské smlouvy, nabyl k nim vlastnické právo komitent. Stěžovatelka se rovněž zavázala na podkladě smlouvy o poskytování právních služeb tyto pohledávky vymáhat, v době převzetí částky 1.000,- Kč na úhradu dluhu vzniklého z porušení přepravní smlouvy již však žalobce nezastupovala a ani komisionářský vztah mezi nimi netrval, bylo tedy její povinností ji bez zbytečného odkladu žalobci (o postoupení pohledávek komitentem na žalobce věděla) předat. Protože tak neučinila, bezdůvodně se na úkor žalobce obohatila o částku 1.000,- Kč a způsobila mu navíc škodu ve výši 600,- Kč, neboť ten v důsledku absence informace o splnění dluhu neúspěšně žaloval u soudu dotčenou osobu, jež porušila přepravní řád Dopravního podniku města Brna, a. s., respektive adekvátně procesně nereagoval - nevzal žalobu zpět a nepožádal o vrácení soudního poplatku.

Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a v ústavní stížnosti namítá, že porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, neboť se ve svém rozhodnutí odchýlil od platné právní úpravy komisionářské smlouvy a nerespektoval bohatou judikaturu vztahující se k této problematice. Nalézací soud dále údajně porušil zákonem uloženou povinnost zkoumat aktivní legitimaci žalobce, odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy a nevypořádal se s námitkami stěžovatelky stran pravosti některých předložených listin. Popsaným jednáním mělo dojít k odnětí stěžovatelčina práva ve věci se účinně hájit, a to za situace, kdy povaha věci vylučuje podání opravného prostředku.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak vyplývá z napadeného rozsudku, dotčená věc skončila před soudem prvního stupně rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. bagatelní věc [ , , ve znění rozhodném (dále jen " ")]. Jestliže vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s y, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu ( y), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz), neboť v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy. Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena.

Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže stížnostní návrh stěžovatelky obstát, neboť z jejích námitek nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva. V tomto ohledu , v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, vypořádal se i s námitkami stěžovatelky (jmenovitě stran pravosti předložených listinných důkazů) a své právní závěry posléze patřičně odůvodnil, tj. uvedl jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. v průběhu celého řízení postupoval výlučně v mezích ústavnosti, stěžovatelce nebylo jakkoliv bráněno, aby svá práva před soudem hájila. Okolnost, že se neztotožňuje se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ve vztahu k namítanému neprovedení některých důkazů Ústavní soud podotýká, že nešlo o protiústavní opomenutí důkazu ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález

sp. zn.

, N 251/55 SbNU 435). Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 y je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také, pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Konkrétně napadený rozsudek obvodního soudu se s důkazními návrhy náležitě vypořádal (viz str. 5 rozsudku, předposlední odstavec dole). Skutečnost, že jim pro nadbytečnost nebylo vyhověno, porušení práva na spravedlivý proces nepředstavuje.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu